Zážitky, akce, kamarádi   (můj milý deníčku...)
2002


Poznámky:
Odchylky od spisové češtiny jsou úmyslné, taxe nedif.
Aby tahle stránka nebyla moc dlouhá, je potřeba na rozsáhlejší článečky s obrázky odskočit. Což je lepší taky quli tomu, že se obrázky pořád nenačítají.
Pár článků z akcí ještě chybí...
Honza Fi.


Co bylo v roce 2002:

2.1.	Vraceli jsme se z Novohradských hor. Sníh na silnici byl nejen do nejbližší vesnice, ale až do Prahy. Bylo to krásné, vysoké závěje, fičel vichr a byla bílá tma, auto jemně drnčelo po hrbolatém ledě a občas se pohoupalo ve sněhové závěji, takže nevadilo, že těch 240km jedeme přes 4 hodiny. Doma kouknu na vánoční stromek, a co nevidím? Jehličí! Kouknu na koberec pod stromek. A co vidím? To jehličí! Poločas spadu jsem předpokládal až na konec ledna! A večer jsem pustil tu odpornou televizní bednu a zase mě naštvali, protože tu bílou pohádku nazvali kalamitou. To už za chvíli bude kalamita, když se večer setmí? A řidiči budou naříkat, že se jim potmě špatně jede, a proč nejsou fšude lampy a že jim ta příroda komplikuje život. Mě ne........
6.1.	Je asi neděle. Na chvilku nechávám práce, odbíhám od počítače a uklízím ozdoby spadlé z holého vánočního stromku. Nic nevydrží věčně. Ale i holé větve mají svoje kouzlo. Dál tu trčí jako pozůstatek něčeho krásného. A já tuším, že na těch větvích už nové jehličí nevyroste. Co se starou větví, bez pichlavého jehličí? Co se starou, když nepíchá a ozdoby na ní nedrží? No, za necelý rok si prostě pořídím nový stromek a prožiju si všechno hezké znova. A bude to zase smrček. Žádná umělotina. Jsou takoví, co si napřed pořizují umělé květinky, pak přejdou na igelitový stromek a končí vleže na plastové Andule. Fuj. Není nad přirozené krásno, i když ne tak dokonalé, ne tak trvalé. Mimochodem, přírodě víc prospívá pravý vánoční stromek než umělý. Víte, kolik padne vzrostlých stromů na výrobu jednoho plastového? A vánoční stromky se dnes pěstují, stejně jako třeba slepice. Nejíte snad kuřecí maso, aby nebyl ohrožen stav slepic v přírodě?
6.1.	Divadlo v Celetné, Tartuffe. Šel jsem s Vojtou a Kájou Rybářovic. A v divadle se divili, jak to, že jdu dobrovolně na Moliéra. No, nevím, kdo je to Moliér a někdo s těma dětma jít musel, když jim rodiče onemocněly, já jsem šel rád. Ta komedie byla dost zdlouhavá, ale prý za to může právě ten Moliér.
8.1.	Sauna u Nosků
10.1.	Já chůvička jsem tentokrát pečoval o Lucinku.
12.1.	Divadlo Spejbla a Hurvínka, které jsem navštívil po dlouhé době, mě už nezaujalo tak, jako v dětství. Nejen že to zas mluví někdo jiný, ale ubylo krásných dialogů a přibylo rozplizlých zdlouhavých písniček. Hráli "Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora".
17.1.	V restauraci U Bezuchů v Kunraticích, tedy u kapitána Na palubě byla od 19h žranice. Námořník je tu poslední týden, pak odjíždí na pár měsíců na moře a na jídle je to znát. Rezervace tel. 44 91 22 56
19.-26.1.	Pec pod Sněžkou Tak trochu netradičně prožitý týden v jednom zapadákově, kde kromě pár drahých vleků s velkými frontami u špatně upravených sjezdovek není skoro nic. Odpočinek, bez počítače, ale i bez kola. V chatě Poustevník alespoň dobře vařili.
31.1.	Povedlo se mi vyměnit zbytky peněz za Euro. Dokonce i mince větších hodnot nakupují ve směnárně v Praze ve Vodičkově 28. No a mince nižších hodnot, všelijaké ty centy, naházím do nějaké kašny.
2.2. TKDČ	Cyklovýlet od Cerhů přes Ořech
3.2.	Obyčejný svět, hospůdku na rohu Korunní a Chorvatské, tentokrát nedělně sváteční navštívil opět Mára Ga, díky své služební cestě Turecko-Praha-Německo. Pokecat s ním i mezi sebou, to znamená skoro každý s každým, přišlo moc lidí. Konkrétně: Alena bývalka s Luckou, Luky a Tomík Gaspíci, Jirka Zeman s Jitkou Ruisovou, Milan Klíma, Míra Grégr s Maruškou, Ondra Řepka, Milana Bartošová, oba Rybářovi i s Kájou, oba Mašci, oba Pavlíkovi, Jarda Klinger, Pavel Škorpil, Magda Mazancová no a já. Prostě moc lidí. Asi tak 23.
5.2.	Pracovně jsem musel do Břeclavi. A zvolil jsem vlak, EuroCity. Byl jsem příjemně přeqapen. Pohodlné, čisté. Automatické dveře mezi vagony fungovaly. Před sedadlem jsem měl stoleček. Vlakuška nabízela občerstvení. Po výjezdu přivítání cestujících, hlášení ve třech jazycích. Vlak se na modernizované trati - 1.koridor - jen jemně chvěje, rychlost 160km/h je úžasná. Z Prahy do Břeclavi (314km) to trvalo 3:30, přitom 59km z Brna do Břeclavi jen 27min a přijeli jsme o 5min dřív!
6.2.	Přes tak trošku divoký způsob života jsem si stihnul přečíst "Základy mužského šovinismu" od Josefa Hausmanna. No a je to dobrý, až nebezpečně reálný. Kousek předmluvy k 2.vydání (Já=Hausmann): Já: "Proč jsi naštvaná?" Ona: "Četla jsem kus těch tvejch žvástů" Já: "Co konkrétně myslíš, že není pravda?" Ona: "Třeba to, jak tam píšeš, že na nás kromě přirození nic není." Já: "Ale my mužský všechno ostatní nalezneme u kamarádů a lepší. Lépe si s nimi pochlastáme, srdečněji se zasmějeme, kvalitněji si zahrajeme šachy, tenis, na čundru sneseme větší nepohodu, na skalách vylezeme obtížnější cesty, lépe si zahrajeme fotbal, ve větší pohodě si zazpíváme i zařveme, větší kus práce s nimi zastaneme atd. Co mě, kromě svého těla, můžeš prosím tě nabídnout, co bych u kamarádů neměl? Jakou oblast života kromě sexu mně můžeš pokrýt lépe než kamarádi? No řekni sama, můžeš na to něco logického namítnout?" Ona: "Jo, že seš úplnej magor."
12.2. TKDČ	Sauna u Grégrů.
26.2.	Promítání z cest v CK Adventura, Jarda Lhota - Na kole přes Karakoram a Hindúkuš. A posezeníčko v hospůdce Viking s MIKEm, Lubošem Uhlířem a Honzou Zídkem.
5.3.	Zuzka měla narozeniny, taxme to oslavili.
6.3.	Heša fčera vyrazila někam do města. Taxem jí řekl, až bude v bezpečí, ať mě vyzvoní (=bezplatný přenos jednoho bitu). Řekla, že nikdy nebude v bezpečí a přespí u Honzy. Neozvala se. Až dneska dopoledne od ní přišla strohá SMS: Ziju No, hned jsem jí odepsal: Zijes. Ty to pises, jako by ti fungovaly jen zakladni funkce-dejchani a srdce. A co takhle hmat, zrak, sluch, cich a chut na cokoladu? Tata Odpepsala hned: To je kecu! Tuhle SMS mi proplatis! Mam kocovinu a rozpichany zily, jeste ted jsem zhulena a zfetovana. Ale ZIJU.
12.3.	EAST AND WEST, Vernisáž výstavy fotek Miroslava Hozy, Lenky Pekárkové, Moniky Petříčkové a Kateřiny Šulové. Galerie HQ, Nerudova 26.
21.3.	Obyčejný Svět. Oslavu jara svolal Mirek Grégr. Pro mě to byla i pracovní akce, předjednal jsem zhruba dva obchody, jeden menší reálnější a druhý větší mlhavý. Přišlo nezvykle hodně lidí. Pekari, Karas, Maruška s Mirkem a kámoškou a mámou s přítelem, Many a Fany, Ondra, Milan Klíma, Rybářovi, Magda Ma, Milana s Italem, Pavel, Dáša Li. Po delší době, co jsme se neviděli, bylo hodně k vyprávění. Lenka ukazovala fotky, Pavel kroutil lepené vazníky, Honza K to pokrýval šablonama a Fred zkoumal naše chemické reakce. Rozdaly se letáčky Pidimuže.
27.3.-1.4.	Mariánské lázně. Nebyl jsem tu jako lázeňský host, možná jako lázeňský švihák, a to jen 1.4. v pondělí velikonoční. To ale byli šviháci snad fšichni chlapci. Několik postřehů: na kolonádě se nesmí jezdit na kole, fontány jsou ještě zazimované, kolem jsou pěkné lesy a pár set metrů od kraje lesa už nejsou turisti, ještě tu místy leží sníh, domorodci jsou příjemní a milí lidé (recepční v hotelu, číšníci, uklízečka, obsluha kabinkové lanovky - jela qvuli nám čtyřem)...
29.3.	Dostal jsem SMS: WWW1/1:Ahoj Honzo.Jak se mas,co tva vysoka nasazenost k pracovani?Zastav se na chvili a mrkni se na to,jak je svet hezky.Paaapa Ale nevím, od koho.
4.4.	Obyčejný svět, 20:30, hospůdka na rohu Korunní a Chorvatské, Dáša Li, Fred, Pavel Šk a já.
5.-6.4.	Střední Brdy aneb VVP Jince
7.4.	Helenka měla na stole lepící tyčinku na papír. Takovou tu, jak vypadá jako rtěnka nebo jelení lůj. No, ten jsem právě hledal a natřel si rty lepidlem.
10.4.	AMPER Praha - Letňany (9.-12.4.)
11.4.	Cottbus v Německu jsem navštívil pracovně. Konečně jejich informační systém na nádraží řídí moje qalitní elektronika a soft Chaps.
20.4.	Polabí
21.4.	Záhořanský potok. Ráno jedu přes město a stavuju se u Pekari a Honzy. Chystají se na výlet. Jedu s nimi přes Spořilov, pak Hostivař. Mám odbočit domů? U cesty někdo opravuje zadní kolo. Je to PéPé! Je rozhodnuto. Jedem všichni spolu. Podle Botiče, přes Průhonice, Psáry (Rubín-super oběd) a krásným Záhořanským údolím se spoustou upravených sjízdných brodů k Vltavě. Ujel jsem 90km.
27.4. MIKE:	Kokořínsko silnicí i terénem. Sraz byl jako obvykle, u vývěsky MIKE v Mělníku v 9h. Jako obvykle jsem to stihl jen tak tak. Možná jen díky tomu, že jsem přivezl z Prahy další dvě cyklistky. Odjíždělo se stejně až po půl hodině, tak co. Byl jsem oblečený jen lehce, i když byla zima. Předpokládal jsem ostrý sprint na začátku výletu, pro získání "provozní teploty". Vyjeli jsme ale jen zvolna a cyklohad se líně vinul ulicemi města. To aby neztratil ocas. Přijížděli jsme k vyhlídce na soutoky. Zpoza rohu na nás bafnul poryv větru tak silný, že jsem si musel šlápnout na zem, abych se neskulil na skořápku. Dál jsme to brali přes Mělnickou Vrutici. Zrychlili jsme, ale vítr nás profukoval dál. Mě zahřála až horká čokoláda ve Mšenské cukrárně. Za obcí Kluky začalo konečně i trochu pršet, ale jen na chvilku. Michal nám ukázal novou přehradu. Moc se nám líbila, jemu ale víc a nemohl se odtrhnout. Vraceli jsme se přes Trnovou, Lobeč, před Mšenem bylo v plánu zkrátit si cestu na Romanov polní cestou. Byla ale rozbahněná a tak jsme to vzali do Romanova přes Mšeno. Tím jsme ovšem degradovali název výletu Kokořínsko silnicí i terénem na Kokořínsko silnicí. V Ráji jsme se, jako obvykle, naobědvali, a venku mezitím, jako obvykle, pršelo. Dorazil Michal od přehrady a pak se někam ztratil. Když přestalo pršet, začala se hospoda uvolňovat. Už tam nebyl nikdo známý a tak jsme v sestavě Lucie-Šáfa, Jitka Liška Bystrouška, Luboš Uhlíř, Pavel Škorpil, ještě jeden Luboš a já vyjeli k Mělníku. Jelo se mi dobře a rychle, málokdy jsme spadli pod 30km/h. Rozrážel jsem v čele vítr a měl jsem pořád pocit, že zdržuju. Ale když jsem před stoupáním pod Chloumkem zastavil, zjistil jsem, že za mnou je jen Luboš. Do Mělníka jsme už jeli pomalu a pohromadě. Michal nikde, auta za plotem. Přehodili jsme kola přes plot, zamkli do aut a šli k Beníškům. Byl tam nápis REZERVOVÁNO PRO SVATBU. A nebyl to krycí název naší party. Taxme udělali další kolečko kolem hospod. Obsazeno, rezervace, nevlídno, příliš nóbl, příliš zapliváno...fšude něco. Slevili jsme proto z kritérií a obešli další kolečko. Konečně jsme zakotvili. Našel nás i Michal. Použil přitom mobil, což bylo pro mě přeqapení. Taky jsme se dozvěděli, že obědval s dalšími v nějakém bufetu a cestou z Ráje absolvovali další zastávku. Přestože bylo větrno, pod mrakem, trochu sprchlo a sluníčko svítilo jen několik nanosekund, pociťuju celý výlet jako hřejivý a krásný.
28.4.	Pracovní cesta do Uherského Hradiště, úprava řízení kolátoru pro Diastar.
1.-5.5.	Doprovod akce Cesta kolem světa Lucie+Michala Jónových. Z domu jsem vyjel v 8:45 a po trase Pražského Parkového Okruhu jsem s Jitkou Liškovou a Dášou Likusovou dorazil do obory Hvězda těsně před 10:30. Tady už několik set lidí očekávalo odjezd. S Michalem Třetinou jsme vymysleli trasu z Prahy, jaxe ale ukázalo, prvních pár kilometrů už měl Michal Jón detailně rozpracovaných. Vyjeli jsme v poledne, doprovod tvořilo 62 cyklistů. Pohyb takového tělesa po silnici není jednoduchý. Inteligentní řidiči zastavovali a nechávali nás projet jako ucelený objekt. Debilové se cpali mezi cyklisty, těsně míjeli ve velké rychlosti nebo rozráželi peloton, troubili a klepali si na čelo. Je to taková česká specialita - "já jsem Velký Samec a nikdo nebude ohrožovat moje práva". Někdo prostě svoje sexuální potřeby realizuje na silnici, když mu to jinde nejde. Projeli jsme Šárku a Přední Kopaninu. Tady byla silnice uzavřená, riskli jsme to a museli jsme kola přesunout přes kopec hlíny. Okoř, Zákolany, Olovnice, Velvary. Krátká přestávka v cukrárně. Sluníčko slušně smažilo. Dojeli jsme k Řípu. Většina lidí nechala kola na úpatí, pár jich to vytlačilo. Zkusím to vyjet najednou! Můj poslední pokus 1.1.2001 nevyšel, tenkrát jsem musel zastavovat. Chodníček slušně stoupá. A už je tu nejstrmější úsek s betonovým povrchem. Ten je nějak strmější a delší, než pamatuju. Vrcholek se blíží. A je to. Ale co to? Za krátkou rovinkou další strmák, nějak jsem na něj zapoměl. Lidi jdoucí nahoru předjíždím tak, aby zrovna nikdo nešel proti. U kiosku stáčím kolo k rotundě. Jsem nahoře!! Jsem na to hrdý. Rozhlížím se, jestli to někdo viděl, ale asi ne. No, nevadí, ale budu to fšude vyprávět. Na Řípu jsem potkal i Járu a Radku Zajíčkovi. Do Mělníka jsme projeli přes Horní Beřkovice (fotili jsme se před blázincem) a Lužec. Ujel jsem 105km. Večer jsme poklábosili v kempu. Přespal jsem v sudu jako Diogénes. Druhý den, 2.5. byl odpočinkový. Okružní výlet zorganizoval Michal Třetina = MIKE, jeli jsme Kokořínským údolím, viděli jsme skalní byt a najedli se na Ráji. Třetí den, v pátek, jsme jeli zase Kokořínským údolím. Připojilo se k nám asi tak 20..30 dětí, měly problém s jízdou v pelotonu, všelijak se vlnily. Spadli jen dva kluci. To už je dneska podruhý, křičely děti, poprvé spadnul ráno do rybníka a smrděl rybama. Vydrápali jsme se nahoru do Nosálova a v malém krámku jsme sehnali občerstvení všeho druhu. Jelo nás celkem 16. Projeli jsme pod Bezdězem a na opuštěném letišti jsme zkoušeli jízdu v různých tvarech - v řadě, šípovitě jako husy a tak. Zkusil jsem i maximální rychlost s báglama po rovině, jen 50km/h. Pak jedno předčasné odbočení a projeli jsme si i písečný terén. V Mimoni na náměstí byl oběd. Kola nám ochotně zamkli na dvůr, měli ale jen "minutky" a taxme čekali na jídlo hodinu a půl. Poslední dostal chudák PéPé, protože prý čína se dělá vždycky naposled. Pomalý kuchař dostal přezdívku "mimoň". Počasí se pomalu začalo mračit. Přes Jablonné jsme konečně dojeli na ranč Malevil, na uvítanou nás tu docela neprofesionálně seřval jakýsi kovboj. Potkal jsem Ríšu a Terezku Noskovi, Ríša se připravoval na zítřejší cyklozávod. Byl tu velký šrumec, ubytovali jsme se proto v blízkém kempu, kde nás uvítali lidsky a za 20x nižší cenu. Ujel jsem 88km. Večer jsme šli do hospody. Na jídlo jsme čekali přes 2 hodiny a to zapoměli na polívku, kterou přinesli za dalších 15 minut. Samej mimoň. V sobotu ráno jsem se vrátil na Malevil a potkal tu Kulomílu. Cestovatelé Lucie a Michal odjeli do Jablonného. Závodníci tu měli předstart, s cílem taky v Jablonném. I já jsem rychle vyjel. Za zatáčkou čekalo policejní vozidlo, jak jsem se vyřítil, zapli houkačku a jeli přede mnou. Snad jsem nezpůsobil jejich předčasný odjezd! Ale ne, to se za mnou rozjeli závodníci! Unikal jsem asi 2km, ale dohnali mě. Pojď do háku, řvali. S brašnama nestačím, křičel jsem. Odhazuj brašny, řvali oni. Ale smažili jsme to dál až do Jablonného. Na náměstí byl v 10h další start, nejdřív Cestovatelé L+M. Jeli jsme směrem na Petrovice. Pár minut za námi vyjeli závodníci. Jeli jsme k odbočce, kde se naše trasy dělily. Závodníci se rychle blížili zezadu, odbočka se pomalu blížila zepředu. Nervy. Smetou nás? Stihli jsme to o pár vteřin! V Petrovicích se L+M loučili s rodiči, byla tu i hostina v trávě. Česko jsme opustili v 11:50 a vjeli na hladké silnice Evropské Unie. Foukal nepříjemný protivítr, ale L+M se řítili jako dělové koule, z kopců přes 50km/h. V Budišíně (Bautzen) jsme popili černé pivo a rozloučili se definitivně. L+M zmizeli v dálce. Na 3 roky.... Stočili jsme se na jih a vraceli se do Česka. Vítr pochopitelně utichl, aby nás nemusel postrkovat. Pomalu na nás začalo loučení dosedat a po dvou kilometrech už jsme mlčky pozorovali okolní krajinu. Přes Severní jsme vjeli do Lobendavy a šup do hospody. Skoro celý den v cizině, to člověku vyhládne. Milá obsluha. Dokonce jsme dostali i palačinky, přestože nebyly na menu. Ujel jsem 101km. Bydleli jsme v chaloupce u Uhlířů. Zatopili jsme v kamnech a povídali... Neděle. Čeká nás dlouhá cesta. Odjezd nějak vázne a začíná jemně pršet. Po pár kilometrech mu ujíždíme, ale stačí zastávka na 5 minut a prší zas. Lipová, Brtníky. Zastavujeme v Doubicích ve Staré hospodě. Neuvěřitelně milá a šíleně rychlá obsluha. Na polívku čekáme necelou minutu, tak si dáváme i oběd, je ostatně už půl dvanácté. Deštěm jedeme přes Chřibskou. Stoupáme z Krásného Pole na Kytlici. Jedu vepředu, za mnou Jitka Li, dohání nás Luboš Uh. Říká, že PéPé má prasklý drát a s Michalem Tř spravujou. Hledáme nějakou stříšku na čekání, ale nikde nic. Prší. Vyjeli jsme až na vrchol kopce a čekali pod stromem. Prochládáme, proto rychle sjíždíme do Kytlice a lezem do hospody. Než nám přinesli svařák, přichází i Michal se smutnou zprávou. Neprasknul drát, ale rám a PéPé musel na vlak. Už jen čtyři po vedlejších uličkách a okreskách projíždíme Nový Bor, Manušice, Českou Lípu, Zahrádky, Holany, Dubou a v Ráji večeříme. Přestalo pršet. Hádanka: Jedou čtyři cyklisti. Třetina odbočí na Mělník. Kolik jich jede dál? Konečná je v Byšicích. Ujel jsem 117km. Do Prahy mě i Jitku odvezl Luboš autem. I přes deštivý konec to byl opět superzážitkový výlet.
11.5. MIKE:	Dubsko - severní část Kokořínska. Také další kokořínská vyjížďka se náramně povedla. Trasu připravil profesor Hovorka. Cestou popisoval, co se dalo. Jelo nás 28, z Blat přes Bílé břehy k skalnímu bytu ve Lhotce, pak kolem pštrosů a Kokořínským údolím, přes Ráj na Beškovské sedlo, tam doprava, později doleva a kochavše se krásnou přírodou na Nedamov a do Dubé. V Dubé byl v plánu oběd. Na křižovatce stála dvě nabouraná auta. Třetí z navštívených hospod se zdála vyhovující, neboť měli otevřeno. Zelená fasáda. Sice už neměli polívku, ale zato "výběr" ze dvou hotových jídel. Čekali jsme přes hodinu! Neuvěřitelně pomalá obsluhující nosila talíře po jednom. Konečně jsme vyšli před hospodu. Na křižovatce pořád ta bouračka. Právě přijížděla policie. Asi jeli z Košic. Nebo byli na obědě. Zpátky jsme jeli nejprve na Beškovské sedlo, nahoře doprava, před Střezivojicemi doleva a krásným Planým dolem s píkovcovými masivy do Vojtěchova a pak přes Chloumek na Mělník. Dojezd u Beníšků oslavilo 12 lidí. Ujel jsem 75km.
18.-19.5. MIKE	Novohradské hory, po obou stranách hranice. Z Mělníka jel autobus s vlekem na kola, v Praze kolem 7h nastoupila zhruba druhá půlka lidí. Díky poněkud bezohledné jízdě řidiče autobusu jsme byli brzo v Dolním Dvořišti, vymanili kola z vleku a jeli do Rakouska. První zvláštnost nás potkala už na hranici - veselý Český celník. Na první možné odbočce jsme z hlavní odbočili vlevo na cyklostezku a po celý den více méně sledovali hranici. Zastávky byly poněkud časté a dlouhé, někteří totiž kolo tlačili nejen ve stoupání, ale i z prudšího klesání. K občerstvení v horku sloužily vesnické kašny, například v Sandlu. Na jednom místě nás zdrželo oplocení obory. Byl tam sice průchod, úzká zalomená chodbička, člověk prošel, ale jelen ne, zlomil by se. Ani cyklista s kolem neprošel. A vrata byla na zámek. Bylo několik možností. Podávat si kola přes plot, nebo je částečně demontovat, nebo vysadit vrata z pantů. Zvolili jsme tu nejjednodušší variantu. Při jednom z dalších čekání na opozdilce na příjemném lesním plácku za Joachimstahlem část nedočkavých cyklistů, vedených PéPém odjela napřed. Že se jednalo o průzkumnou akci vědělo jen pár zasvěcených. Vyjeli jsme asi čtvrt hodiny za nimi. Na smluveném místě nebyli a že to není už ale ještě jsme netušili. Tak jsme se snažili dohnat je, až jsme díky mobilu zjistili, že jsme první. Skoro všichni jsme se pak nakonec sešli na vyhlídce Mandelstein, odkud už byl cíl cesty, Nové Hrady, na dosah. Dojeli jsme k rybníku za zámkem. Na lavičce tu seděl zřejmě místní občan a poslouchal žabí koncert. Michal na mě zavolal, ať se ho zeptám, kde je vchod. Zásadně se na nic neptám místních občanů, neboť zejména nevědí, jak se jmenuje nejbližší vesnice a že sousedovi chcípl pes zase nezajímá mě. Ale Michal chtěl. Ptám se proto, pane, prosím, jak do zámku?. Nepohnutě seděl dál a žáby qákaly. Opakuju kudy do zámku? Pomalu zvedl hlavu a řekl myslíte starý zámek? To musíte přes náměstí. Takže hradu říká starý zámek. Ale vchod do zámku jsme našli lehce, kupodivu ho stačilo objet z druhé strany. Večeře i snídaně v hospodě naproti byly perfektní. Ranní odjezd byl sice v 9h, skutečný odjezd ale až v 10h. Mezitím jsem 6x absolvoval trasu zámek - náměstí. Ty ranní odjezdy by se měly ještě dopilovat. A tak, když jsme zhruba za 3 hodiny po budíčku opouštěli městečko, zazněl z pelotonu PéPého hlas konečně máme ty Nové Hrady za sebou. Prudce se ochladilo, chvílemi i mžilo. Ale všechno bylo tak krásně sytě zelené, nádhera. Lesní cesty většinou asfaltové, i když některé už dávno. Romantické rybníčky. V Dobré Vodě jsme pili vodu, v Hojné Vodě měli cibulačku. Do bývalé vesnice Pohoří na Šumavě jsme přijeli jinudy, ale ani to nevadilo. V Pohorské Vsi jsme se stavili u Škorpilů na statku a i v hospodě. Závěrečný úsek do Kaplice byla tradičně časovka. První den jsem ujel 77km, druhý den 72km.
23.5.	Jak mi hořelo auto. Přípravy na zítřejší cyklovýlet vrcholí, ještě jedu koupit nový nosič. Autem. Když se po 10ti minutách vracím k autu, svítí mu světla. Že bych svítil ve slunečný den? Otvírám dveře. Z přístrojové desky se line úzký proužek dýmu. Zkrat. Otvírám motor a utrhávám kabel od akubaterie, jde to těžko, je tlustý asi 5mm. Kouře je v kabině podstatně víc. Volám hasiče. Teplota stoupá rychle. Ze sluneční clony skapává roztavený plast. Zachraňuju klíče od bytu, doklady a ten nový nosič. Propadá se příruční schránka a na zem padá hořící návod k obsluze Škodovky. Vyhazuju plamenem hořící předměty na ulici a zavírám dveře, abych oheň dusil. Odlupuju příškvarky z ruky. Z vedlejšího paneláku si půjčuju hasičák. Po otevření dveří zdolávám plameny. Přijíždějí hasiči. Přidávají trochu vody a odjíždějí. Zvenčí teď vypadá moje bílá Škodovka jako super auto s kouřovými skly. Je to ale originál. Vevnitř je kouřový i strop, krásně nazlátle tmavohnědý. Palubní deska chybí. Sedadla i volant jsem zachránil.
24.-31.5. MIKE:	Alpy - Amadé, Giro. 24.5. Avie přijíždí z Mělníka se zpožděním. Ale čeká mě velké překvapení. Jede Jarda Vejvoda a Jirka Klaban, "Králové Šumavy" z Korsiky 1998. Od pražského Hlavního nádraží odjíždíme po 16té hodině. Přes noc jedeme po trase Strážný, Passau, Burghausen, Salzburg a na parkovišti chvíli spíme. 25.5. Po 9h jsme v Radstadtu, v kempu. Sundaváme kola. Po poledni jedeme do města, na registraci závodníků, protože několik nejodvážnějších pojede zítra závod Amadé. Slabě mží. Projíždíme si první část trasy závodu přes Forstau, Pichl, Ramsau s výhledem na Dachstein, Filzmoos, Eben (71km). 26.5. V 7:30 startuje Amadé-maraton. Vyprovázíme závodníky, po odstartování se vracíme do kempu, prší. Odhadujeme příjezd závodníků kolem 13h, jedeme proto zase na náměstí do Radstadtu. Závodníci přijíždějí v chumlech a tak se mi nepodařilo nikoho nafilmovat, taky proto, že cestou měnili dresy. Přestalo pršet a tak jsem si vyjel do 22km vzdáleného, ale o 877m výše položeného Obertauernu (1739mnm). Ujel jsem ten den 45km. 27.5. Počasí se trochu zlepšilo, mží jen občas. Jedeme přesunovací etapu, nejprve směrem na Zell am See, částečně po vedlejších silničkách. U Brücku (775mnm) uhýbáme vlevo, směrem na Grosglockner, Avie čeká ve Fuschu. Trocha jídla a jdem do toho. Dopravní značka vyhrožuje 33km stoupání 12%. Každý stoupáme svým tempem, kocháme se, fotíme. Dáša objevila kadibudku, volá na mě, ať se jdu podívat, jak je krásná, ale nemusím vidět všechno. Výška stoupá, teplota klesá. Sytá zeleň se mění na šeď skály a bílý sníh. Konečně vidím první vrchol, FuscherTörl (2407mnm) s odbočkou na Edelweißspitze. Zdolávám záverečné serpentiny. Malá zastávka na FuscherTörl a teplo vzniklé námahou se rychle ztrácí. V dálce už vidím oba tunely na Hochtor, na snímku jsou portály zvýrazněny šipkou. Krátký sjezd o 160m a je mi zima. Konečně zase stoupání a průjezd prvním tunelem. Sněhová závěj vpravo od silnice přesahuje 2m. Teplota klesá na 2oC, fouká vítr a mží se sněhem. Za tunelem je bufet, v umývárně je Michal. Neprší tu a nefouká. Pouštím sušič rukou, funguje. Hřeju si ruce, Michal i hlavu. A strategii sjezdu máme rozdílnou. Já jedu co nejrychleji, abych byl v teple dřív, než prostydnu. Michal jede co nejpomaleji, aby neprostydnul dřív, než bude v teple. Ten den jsme ujeli 117km, převýšení 2560m, čas jízdy 7:27. Průběh cesty je vidět na grafu z cyklokomputeru. Je zřetelně vidět každá zastávka, kdy křivka rychlosti klesne k nule. Jsou zaznamenány všechny zastávky během stoupání, odpočinek na Hochtoru i čekání po rychlém sjezdu u restaurace za odbočkou na vyhlídku a zastávka v Heiligenblutu. Je vidět, jak ve sjezdu rychle stoupala teplota vzduchu. Hodnoty jsou průměrné po 20s.

	28.5. Pokračujeme v přesunu. Jedeme přes Lienz (673mnm) na Toblach. Kvůli rychlosti a některým cyklistům, kteří mají jenom silniční kola nejedeme po Drávské cyklostezce, ale po silnici. Cesta pořád mírně stoupá. Na Rakousko-Italské hranici se dělíme, jedna skupina pokračuje po silnici, zbytek po cyklostezce. Stezka je asfaltová a přímější než silnice a tak jsme nakonec rychlejší my. V Toblachu (1240) uhýbáme doleva, směrem na Cortinu. U Dürensee čeká Avie. Prší. Chvíli váháme, pak jedem do deště. Občas filmuju a tak z Cortiny (1210mnm) stoupám do průsmyku Falzarego (2105mnm) sám. Nahoře čeká Michal a Jarda. Jedeme dolů ještě kousek, do kempu Cernadoi. Tam Jarda zjišťuje, že nechal v průsmyku tašku s doklady, musí proto ještě vystoupat v dešti a zimě zpátky nahoru. Ujeto 133km, převýšení 2170m. 29.5. Sluníčko! Úkolem dneška je vidět část závodu Giro d'Italia v průsmyku Fedaia. Dávám si další osobní úkol, cestou přibrat další dvoutisícovku. Vyjíždím proto sám přes Arabbu. Všude je plno místních cyklistů, jedoucích k trase závodu. Z Arabby (1550mnm) jedu proti trase Gira, policie ale odklání jen auta. Stoupám na Pordoi (2239mnm). Občas se zastavím a pokochám pohledem zpátky do údolí. Těch 9km jsem jel 63min. Nahoře se prodírám davy návštěvníků a pak za motorkou, která svým hlukem davy lidí rozhání. Sjíždím do Canazei. Pořád se bojím, že potkám uzavírací vozidlo závodníků a pořád nic. Stoupám na passo Fedaia (2057mnm), kolem se tyčí krásné štíty hor. Z Marmolády sjíždí lavina, naštěstí jen malinká. Lago di Fedaia je pokryto ledovou tříští. V 13:45 zaujímám výhodnou pozici ve svahu těsně u silnice. Asi za 45min přijíždí z druhé strany průsmyku Michal, Dáša a další. Na závodníky ale čekáme do 16h. Doprovázejí je vrtulníky, doprovodná auta i motorky novinářů, všichni se perou o místo na silnici vedle cyklistů. Závodníci si před sjezdem cpou za trika noviny. Po odjezdu závodníků čekám ještě hodinu, aby se uklidnil mumraj na silnici. Ale pořád se všude pletou diváci a odjíždějící auta. Přesto se mi ve sjezdu podařilo dosáhnout rekordní rychlosti 87km/h. Ujeto 74km, převýšení 2300m. 30.5. A úkolem tohoto dne bylo vidět start Gira z Corvary. Jeli jsme přes Arabbu. Michal si ale nezjistil, kdy že to startují a tak jsme do Corvary přijeli pozdě. Projíždíme pěkné údolí směrem na Bruneck, ale odbočujeme na Enneberg (Marebbe), stoupáme a jedeme ve výšce nad údolím. Dáša se odpojuje, aby nejela přes Bruneck. Zastavujeme v Pieve di Marebbe, v hospůdce u kostela s krásným výhledem na Dolomity a pijeme kapučíno. Je skoro 30oC, klid a pohoda. Relaxujeme přes hodinu a pak po vyhlídkové silničce sjíždíme do Brunecku. Pohoda končí. Jedeme po úzké silnici s hustým provozem kamionů, tak se dohadujeme, že pojedeme pohromadě. Michal povídá "kdybych náhodou poodjel, tak počkám" a půl dne jsme ho neviděli. Kamiony se za námi hromadily, nemohly často dlouhou dobu předjet. Konečně Toblach a cyklostezka. V Innichenu (San Candido) poslední občerstvení a na Italsko-Rakouských hranicích jsme nastoupili do Avie. Ujeto 111km, převýšení 1270m.
8.6.	BAHNA 2002. Celý pátek bylo hnusně deštivo. I v sobotu ráno lilo. Nedělal jsem si moc naděje, že na vyjížďku někdo přijede. Nechal jsem proto kolo v Hrádku a na sraz do Rokycan přijel autem. Ale překvapení se konalo! Dva cyklisti a jedna cyklistka, obaleni v igelitu, vystoupili z rychlíku. Déšť zeslábl v lehké mrholení. V Hrádku jsem i já osedlal kolo a vyrazili jsme přes Janov do vojenského prostoru, protože právě probíhaly "Dny pozemního vojska AČR" a tudíž "den otevřených dveří polí, luk a strání" VVP Jince (vojenský výcvikový prostor). Ale ouha! Závora zavřená a u ní dvě zelené pláštěnky i s obsahem. "Dneska tam nesmíte, přejel by vás tank". No, měli chlapci rozkaz, taxme jim to neztěžovali. Bylo jasné, že je to quli VIP (Havel). Objeli jsme je jinou cestou. Prohlédli jsme si oba Padrťské rybníky. Tady jsme potkali další skupinku cyklistů. Vyjeli jsme k vysílači na vrch Praha, nejvyšší v Brdech. Přes Tok na Jordán. I přes mlžno bylo ze střechy bunkru vidět do kraje. Rozloučili jsme se s druhou skupinkou a pokračovali jsme ke zřícenině Valdek. Z hlubokých lesů VVP jsme vyjeli u Hořovic, já se vrátil do Hrádku, ostatní jeli přes Neumětely do Prahy. Ve VVP jsme najeli 50km rozsáhlým, civilizací téměř nedotčeným prostorem.
15.-16.6. MIKE	Krušné hory. Odjezd na další Krušnohorské putování byl opět z Mělníka, autobusem s přívěsem na kola. Loňské putování skončilo v Chomutově, takže letošní tam začalo, konkrétně v Nové Vsi u Hory Svatého Šebestiána. Ze severozápadu se na nás valilo temno a jen jsme sundali kola, začal slejvák. Nejhorší jsme přečkali v autobusu. Jakmile déšť prořídl, sedli jsme na kola a vyjeli jsme, ale přišla další vlna deště a tak jsme se po ujetí 290m od autobusu nahrnuli pod železniční viadukt. Čekali jsme tam půl hodiny, občas nás rozhrnulo projíždějící auto. Za jemného mžení jsme se rozjeli podél kolejí, přes hráz vodní nádrže Písečnice, Kryštofovy Hamry a do Německa. Kousek za hranicemi jsme narazili na úzkorozchodnou železničku, jeli jsme podle kolejí a dočkali jsme se i vláčku. Za Johstadtem na kopci se točilo 12 větrných elektráren. Z Vejprt do Loučné jsme jeli po české straně, škoda, na německé straně byla další úzkokolejka, tentokrát s parním provozem. Foukal mírný teplý protivítr, přes 25oC, takže jsme krásně usychali. Trasa. Během oběda v Loučné (850mnm) se přehnal další déšť a teplota klesla na 15oC, ale stoupání na Klínovec (1244mnm) nás zahřálo. Sjeli jsme do Božího Daru. Někteří se tak rozjeli, že minuli odbočku doprava, my ostatní jsme projeli jednosměrku protisměrně a pak podiskutovali s policistou. Podle Blatenského příkopu jsme se dostali do Horní Blatné, do příjemného hotelu Modrá Hvězda. Trasa. Ujeto 65km, nastoupáno 1100m, profil viz graf. V neděli byla trasa okružní. Po Máslové cestě, kterou asi kdysi zemědělci využívali k přeměně mléka na máslo cestou na trh jsme dojeli do Potůčků, kde je trh dodnes, ale vietnamský. Vyjeli jsme strmý kopec a po příhraniční cyklostezce, krásnými lesy, přes hráz Carlsfeldské nádrže a zase krásnými lesy jsme dojeli do Aschbergu. Oběd a déšť byl v Bublavě. Nejdelší kopec toho dne bylo stoupání Rájeckým údolím, převýšení 280m. Nevynechali jsme prohlídku zaniklého provozu na zpracování cínovce. Za Jelením jsme pokračovali po SkiMagistrále a do Horní Blatné. Trasa. Ujeto 62km, nastoupáno 1050m, profil viz graf.
19.6. TKDČ	Žába + Mára, přivítací besídka v Mexické hospodě SONORA, v Radhošťská 5 na Vinohradech. Salonek byl utopený pod úrovní ulice, taková díra na chlad, přesto nám bylo horko. Přišlo totiž móc lidí.
21.6. TKDČ	SVATBA Mirka Grégra a Marie Šeborové v 11:00 na zámku ve Štiříně Později odpoledne a večer jsme v Jesenické restauraci U Kohouta hodovali, radili bezradným a vystrašeným novomanželům, zažili jejich první manželskou bouřku, kdy voda díky přívalovému dešti zaplavila část stolů, a v rytmu Duo Magic Sound tančili až do půlnoci.
22.6.	Pohodový cyklovýlet pod Bezdězem. Na hradě jsme nebyli, je totiž na kopci a to by výlet nebyl pohodový, drápat se nahoru. Radši jsme poobědvali na zahrádce pod hradem. A taky jsme se koupali u Břehyně. Borůvek hodně. Prostě výlet se fším fšudy. O pohodě svědčí takticko technická data: ujeto 21km, nastoupáno 185m, čistý čas jízdy za celý den 1h 46min, průměrná rychlost 12km/h, teplota vzduchu kolem 29oC.
28.-30.6.	Přejezd Šumavy V pátek odpoledne jsme rychlíkem jeli do Klatov. Rychlík tu končil, ale Ondra zařídil, že další motoráček měl připojený vagón pro kola. Dali jsme si do vagónu kola, Ondra ho zamknul a šli jsme do hospody. Mezitím nám připojili lokomotivu. Jeli jsme do stanice Špičák, tady náš vagón odpojili a my šli do penzionu EDITA, kde jsme měli ubytování. Pokus o večeři vzhledem k pozdní hodině dopadl dobře v hotelu Kolibřík, díky kuchaři. Kromě mě tu byl Mára Ga, Luky Ga s kámošem, Fred, Ondra, Pekari s Honzou, Magda Še, Martin Ry. Přijel Pavel Šk, autem. V sobotu jsme jeli nejdřív k Černému jezeru , pak zpátky na Špičácké sedlo a horem na Gerlovu huť. Tady se připojila Lucka Ša. a jeli jsme k jezeru Laka, pak zpátky přes Hůrku, do Prášil do hospody. Mezitím se přehnala dost silná průtrž. Během stoupání na Poledník taky trochu mžilo. Z Poledníku jsme sjeli po krásné nové asfaltce jak po tobogánu k Roklanskému potoku. Občas už hřálo sluníčko. Na Modravě jsme nezapoměli navštívit hospodu. Vystoupali jsme na Černou horu, přes Bučinu, Knížecí Pláně, Strážný a Hliniště na Soumarák. Do Dobré jsme jeli zkratkou, přes kemp, lesní cestou po kořenech a bahnitou loukou. V hospodě U Němečka už čekal Ondra s Fredem, protože oni zkratkou nejeli. Vstávali jsme v 6:30 a v 7:00 jsme odjížděli. Bylo 6oC a mrzly nám tlapky. Snídaně byla v kempu v Nové Peci. Vystoupali jsme ke Kanálu a jeli podél něj, s malou odbočkou u Zvonkové quli celnici až skoro na konec. U Korandy se kromě Kanálu odpojil Ondra, Fred i Martin. Sluníčko smažilo, už jsme byli jen v triku. Projeli jsme Pasečnou, Spáleniště, Studánky a v 14:20 dorazili do Českého Heršláku, kde je železniční stanice Horní Dvořiště, pojmenované podle jiné blízké vesničky. V sobotu jsme ujeli 100km, v neděli 82km.
7.7.	Radmarathon - jak jsem nedojel mezinárodní závod kolem Grossglockneru.
9.-16.7. MIKE	Dolomity.***doplnit
10.-26.8. MIKE	Pyreneje od moře k moři. Na kole od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Slavná sedla Tourmalet, Aubisque, španělské kaňony, Lourdy i Andorra.
7.9.	Král Šumavy. Naposledy a tenkrát poprvé jsem jel tenhle závod v roce 1999, bylo to 145km za 7:47h. Letos byla délka 160km a tak jsem očekával čas 8:35, za předpokladu, že i těch 15km navíc pojedu stejným tempem. Jelo mi to ale nějak dobře, prostě sil s přibývajícím věkem také přibylo. Takže jsem zmáknul 160km za 6:29h, o úžasné 2:06h dřív, než jsem očekával.
12.9.	Mára zase fČesku, tentokrát v hospodě U pošty.
19.-21.9.	Sport Prague
21.-22.9.	weekend pod parou

V roce 2002 jsem na kole ujel  4707 km. Několik statistických údajů.


KORSIKA 2001 s MIKEm.
Video z této akce je konečně na světě! Jen přímý přepis z digitálního originálu na značkovou kazetu zaručí maximum kvality, jaké lze z techniky VHS získat. Detaily přírody jsou krásně prokreslené, stereozvuk je autentický. Vzrušující i uklidňující záběry. Vložené animované mapy trasy. Vhodné nejen jako vzpomínka pro účastníky, ale i jako inspirace pro zájemce. Na přání též S-VHS záznam.
Objednávejte u Michala Třetiny nebo u mě, 285Kč = za cenu materiálu (značková kazeta s obalem a část ceny digitální pásky).
Doporučuju každému originál, kopírováním se ztratí detaily (kresba na skalách, bradavky a tak). Strávil jsem nad tím 80 hodin, tak ať je to k něčemu.
Připomínám, že k dispozici je též video Bernské Alpy. Připravuje se Průsmyky, Francie, Itálie.


Cyklistika
je zajímavá
až oči přecházejí...


FILABEL