2002 / III

9.temmuz:
(červenec)
Sali
Po hektické dovolené jsem, zaplať Alláh, už zase doma fTurecku. Notoricky známá trasa z Ankary je už takovej voser, že se snažím jezdit jinýma cestama. Na jedné takové leží Soganli (Cibulov).
Myslel jsem, že Kapadokyi znám za těch 20 let, co mě to tam přitahuje dost obstojně, ale opak se stal pravdou: Tak hezounké několikapatrové kostelíky vytesané v sopečném tufu s tak zachovalými polychromatickými mozaikami jako jsou v Soganli se jen tak nevidí. Pojedete-li okolo, neváhejte se tam zastavit!
Stejně je to děsivej kontrast: Doma mraky turistů, mafijánů, zlodějů, taxikářů, směnáren, vykuchanejch památek s komerčními vestavbami, hospod a okružních výletů a v Kapadokyi jen pár francouzských důchodců, omšelej kočár, kterej si už hodně dlouho nikdo nepronajal, nikdo neotravuje, nechce vydělávat a všechny středověké kostelíky v tom samém stavu, jak je Mongolové ve 13.stol. vyplenili. To turecké se mi zamlouvá víc.
Büyük güney bati yolu / Velká jihozápadní cesta
aneb z Cařihradu Trákií, Aiólií, Iónií, Kárií, Lýkií, Psídií, Pamfýlií a přes Kilíkii rovnou na Elbistánskou planinu
20.temmuz: Cumartesi
Moje koťátka přilétají do Cařihradu. Nemeškáme a obracíme to směr Tekirdag a Barbaros, kde končí civilizace a začíná nádherná divocesta podél pobřeží Marmarského moře. Rybářské vesničky Yeniköy, Üçmakdere a Gaziköy. V tom Gazíkově na úpatí Išiklar dagi (Hora světel) konáme slavnostní uvítací večeři a kousek za ním spíme pod širákem na pláži.
Nad Princovými ostrovy (bliká na nás maják na skalisku ostrova Marmara Adasi) řádí bouřka a celou noc po nás lezou mrňaví mravci. Ale ta romantika...
21.Temmuz Pazar
Probuzení za rozbřesku a slaná koupel. Posledních pár chvilek v Evropě a už to valíme pres Şarköy na přívoz v Gelibolu a překonáváme úžinu Dardanely (Çanakkale - Džbánový hrad).
Na programu je pahorek Hisarlik známější pod názvem Trója s devíti vrstvami různých osídlení v minulých 5 tisících létech. Sídlo Achilla a krásné Heleny, kvůli níž plejboj Paris s tímto nejslavnějším městem starověku 10 let válčil. Německý obchodník Schlieman tak dlouho četl Ilias a Odysseu, až Tróju před 130 léty vykopal včetně bájného Priamova pokladu (ve skutečnosti patřil králi vládnoucímu v Tróji 1000 let před ním). Ještě dlouho se hádal s věhlasnými archeology, zda Trója nebyla na sousedním pahorku Burnabaşi. Málo se ví to, že při hledání trojského pokladu poničil spoustu historicky cenných nálezů. Na celé Tróji je nejzajímavější jeho poloha kontrolující obchodní cesty okolo nejslavnějších úžin světa. Většině návštěvníků se líbí také novodobý dřevěný trojský kůň.

Míjíme Alexandreiu Troas a asi deset méně významných antických měst a pokračujeme do Assosu. Je to nádherné antické město na skále nad Egejským mořem. Dominuje mu pár dórských sloupů. Chlapce ovšem zajímají spíš vývařovny v podhradí a koupání na blízké pláži u mysu Kadirga, protože je hrozný vedro.

Přejíždíme na Çandarlijský poloostrov. K tomuto kousku Turecka mě víží hezké vypomínky na chvíle prožité zde před bezmála dvaceti léty. Proto zamačkávám slzu, když se v Dikili necháváme oholit a ostříhat. Holič je umělec a po večerech prý koncertuje na kytaru. Dojíždíme na finskou pláž - tur. Pisa plaj (objevili ji surfaři Finové, se kterými jsme byli v konzorciu dodávající "moji" elektrarnu Somičku).
Kdysi to byla nejopuštěnější a nejkrásnější pláž, kterou jsem kdy poznal. Teď je tu mraky Turků, spousta odpadků a platí se vstupné. To nám nevadí a spíme zde pod širým nebem na pláži, odkud na noc naštěstí všichni odešli. Slunce zapadlo za řecký Lesbos a za ostrůvky "Ponorka" a za "Oslí" (takhle jsme si je před léty pojmenovali, když jsme mezi nimi surfovali). Viděl jsem ten západ nejmíň po sto padesátý, ale furt je to neskutečná romantika.
22. Temmuz Pazartesi
Na programu máme Pergamon. 40 km od něj jsem strávil 5 let života. Jezdíval jsem tam v sobotu odpoledne po práci sednout si na světoznámý Diův oltář a rozjímat. Nejvíc mě tam vždycky vzrušoval vodovod s dřevěným potrubím, v němž byl už před 2500 lety tlak 6 atm. Jeho skvělou knihovnu věnoval císař Antonius egyptské Kleopatře. Kluci si dle mých příkazů prohlédli i první světoznámé lázně Asklepion.

Zprdávám své potomstvo, protože při prohlídce vynechalo gymnasion a dolní agoru, jejíž nesmrtelnou olejomalbu, kterou jsem zplodil 1986 mám doma pod postelí, protože se mi moc nepovidla. Ale dost vzpomínek - máme toho ještě dost před sebou.

Rozhodli jsme se nevynechat hornické městečko Soma, kde jsme žili několik roků. Razíme tedy na východ podél říčky Caicus - nyní Bakir çay (česky Měděnec). Omrkli jsme naši elektrárnu (prý nejhezčí a nejspolehlivější v T.), nase povrechové doly a odkaliště a nakonec sídlíště, kde jsme bydleli. Stromy, které jsme kdysi vsadili, jsou vyšší, než domy. Na dvorku zbyl jeden kůl námi zbudovaného volejbalového hřiště a tam, kde byl klub československých pracovníků, je krám s rýží. Zašlou slávu tanečních zábav a večírků v něm připomíná už jen původní očouzený ventilátor.

Pryč s nostalgií - chci klukům ukázat Aigai (řecky Kozí lidé) - nejstarší to osadu Aiólskou. Osídlení zde bylo již v 7.stol.p.n.l. Ztracené a skryté antické město na skále v horách působí téměř magicky. Zachovalé hradby, chrámy Dia, Athénzy a Deméther a 80m dlouhá agora ve stylu třípodlažní stóy se zachovalou impozantní jedenáctimetrovou stěnou zVřezaného kamene. Hlavice zdejších sloupů mají unikátní tvar houby.
Co mě sem ale skutečně přitahuje je skutečnost, ze mému objevení Aigai v roce 1988 předcházel neúspěšný pokus rok předtím. Tenkrát jsme museli brodit směrem od Manisy, teď jsme to s přehledem našli po asfaltce od pumpy Petrol Ofisi v Yenişakranu (Je pravda, že nám cestu ukázal jeden domorodec s antikvárním Muratem 131 a celé vykopávky s námi oblezl jeho oglan (tur. syn). A ještě, že s námi šel. Po skončení prohlídky dostal bakšiš a za to odvalil jeden kámen a ukázal nám svoji skrýš antických fragmentů.)

Večer se blíží a je třeba se konečně umýt ve sladké vodě. Los padá na Foçu - starověkou Phókaiu. Je to iónská kolonie založená v 9.stol.p.n.l. Athéňany, odkud vyplouvaly lodi do Pontu i Egypta. Pak je její historie podobná jako v celé Malé Asii: Dobytí Peršany, osvobození Alexandrem Velikým, Římany, Byzantinci a nakonec Ottomany. Mezitím ji samozřejmě stačili vyplenit Mongolové.
Pobřeží před Foçou je velmi členité. Prý jsou to ostrovy Sirén, které svůdným zpěvem lákaly Odyssea, když se vracel z Tróje na rodnou Ithaku.
Nás lákaly spíš hospůdky lemující celou zátoku starého přístavu. Jedné z nich jsme podlehli. Pak nás (samozřejmě mě méně a kluky více) lákala jedna hezká mladičká Turkyně v penziónu, kde jsme se ubytovali. Náš největsí úspěch ale byl, že jsme si ji vyfotografovali. Luky to vzal se stativem dlouhým časem, ale je rozmazaná, jak prosvištěla okolo nastražené fotopasti.
23. Temmuz Sali
Izmir (Smyrna) prý býval nejkrásnějším přístavem východního Středomoří. Založen byl před 5 tisíci roky, téměř vždy vzkvétal a dnes je třetím největším tureckým městem. Izmírský rodák Homér zde jako slepý v jeskyni u řeky napsal svoji Iliadu.
O Smyrně by se toho dalo napsat spousty. My jsme však místo prohlídek a kochání se městem proseděli několik hodin v autoservisu s prdlou vrtulí ventilátoru chladiče. Mě to neva - mám Izmír prolezlý zkrz nazkrz z dřívějška a Lukymu a Tomovi asi take ne.

Následuje rychlý přesun do Efezu. Těsně před koncem zavírací doby stačí kluci vstoupit horní bránou do těchto nejslavnějších tureckých vykopávek. Mě už se tam po dvacátý nechce, tak jen na ně stačím vyštěknout, aby nevynechali antický nevěstinec a veřejné záchodky z téže éry.
Nejbohatší a nejzachovalejší antické město v Turecku. Hlavní město helénské provincie Asia. Divadlo pro 30tis. lidí. Sedmý div světa - mramorový Aretemidin chrám, místo posledního odpočinku Panny Marie. Bazilika sv.Jana. O Efezu toho zde nejde psát více, to bych se upsal.
Kluci vykopávky prošli a nemeškáme a pílíme směrem na západ. U města Aydin povečeříme melouna, ale podvečerní pohodu přerušuje útočný šik sršňů.
Již za tmy jsme v cíli - v Afrodisiasu. Štěstí nám přeje a přes noc zůstáváme v ptačí budce. Zastřešené letiště na 1,5 merových nohách vystlané koberci a polštáři. I nad ránem trenýrková teplota. Cikády řvou. Cisťoučké záchody. Nekonečnou lábuž kazila jen vysoká cena piva (2,5 mil.) v přilehlé hospodě a bludný sivrisinek (komár, doslovný překlad "ostrá moucha").
24. Temmuz Çarşamba
Afrodisias. Můj milý Afrodisias. Rozlehlé nádherné vykopávky původně asyrské kolonie nedaleko od meandrujícího Meandru (tur. Büyük Menderes). Na přelomu letopočtu bohaté vzkvétající město uctívající kult bohyně (s poněkud pofidérní pověstí) Afrodity (jejími syny byli Priapos a Hermafroditos!). Nejzachovalejší stadión starověku. Afroditin chrám přestavěný na baziliku sv.Michala. Nádherné divadlo. A vše vykopáno teprve před 70 lety!
Klukům se tady líbí nejvíce z celé naší cesty. Mám radost, že má Luky s Tomem stejný vkus. Ještě se vyfotíme s vojákem - atrakcí v osmánské uniformě a hurá dál. Čeká nás totiž vyvrcholení - Pamukkale (bavlněný hrad) - Hierapolis.
Cestu si krátíme okolo pramenů Kirmizi su (červená voda) a největší nekropole v Anatolii a vrháme se do centrálního bazénu tohoto světově unikátního přírodního úkazu. Válíme se v horké minerálce na antických sloupech a architrávech zemětřesením poničeného města Hiéřina.
A zas histerické vpomínky: 1982 pětiměsíční kojenec Lukáš spí v tašce u téhož bazénu. Pak několik Silvestrů a vánoc v tomtéž bazénku. 1988 Tom a Luky se cachtají v sintrových jezírkách Pamukkale. Nikde nikdo, protože jsme tam jezdili vždy v zimě.
Zato teď - to je jinší kafe: Mraky turistů. Většina mluví rusky, zbytek japonsky a arabsky. Vstupné do vody pro nás třicet miliónů (cca 900,-Kč). Čumivo fšeho druhu a ras. Sřídáme se: Dva voyerují a třetí hlídá foťák a ledvinku s dolarama na břehu. Je to honička.
Z famózních sněhobílých sintrových teras je zpřístupněna jen jedna a ta je ještě umělá - za mého mládí tam byla asfaltka. Ve všem je vidět pokrok. Vedro se nedá vydržet. Proto jen letmý pohled na divadlo, Plutonium (údajně starověký vstup do Podsvětí) a Nymphaeum a hurá dál.
Konáme krátkou návštěvu bahenních lázní (tur. Çamur Kaplica) Akkoz / Golemezli pár kiláků západně od bavlněného hradu. Turecká lázeňská nám ukáže vše: Bahno asi 60° C a vlhkost v lázni určitě přes 120%. Vše je za lákavých 20 mil./den pro všechny, my však zbaběle prcháme na západ.

Po návštěvě impozantní starověké Nysy trochu zabloudíme v horách Menteşe Daglari nad Meandrem a padá definitivní rozhodnutí nenavštívit Priéné, Didymé, Miléthos a hlavně Halikarnassos (Bodrum), kde je další ze 7 divů starověkého světa. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou už těch kamenolomů máme dost a tak na všechny 3 začíná doléhat stesk po domově - 1000km vzdáleném Elbistanu.

Obracíme se tedy k jihu a vpodvečer jsme už v Marmarisu na kouzelném poloostrově rovnou před řeckým Rhodem.
Vletíme do prvního hotelu, nastartujeme chlazení a vyrážíme na nábřežní korzo, kde je silně zaborcováno. Na pozadí přístav a rozervané hory poloostrova Reşadiye. Pijeme pivo, prozkoumáváme butiky a kluci SMSkují zážitky do vlasti. Místo nočních dobrodružství se dostavuje únava, a tak opouštíme přístavní noční život a usínáme. Ani jsme si nestačili přečíst, že Marmaris se ve starověku jmenoval Physkos a po Kárech se tu v nadvládě vystřídali Egypťané, Řím, Syřané, Buzantinci a konečně Turci. Se svou flotilou zde kotvil i admirál Nelson, než porazil Francouze na Nilu.
25. Temmuz Perşembe
Ráno se snažíme trochu prozkoumat poloostrov Reşadiye s četnými zátokami, útesy a hustými borovými lesy. 11km za Orhaniye vidíme hezkou pláž s olivami, kde by se bývalo dalo přespat a totéž je 1km za Hisarönü (antický Bybassios). Náhodou objevujeme vodopádky u Turgut köy, kde se dalo obstojně vyčubit ve sladké vodě.

Přesouváme se do Kaunosu proslaveného skalními hrobkami podivného národa Lýků a Ovidiovými Metamorfózami, jejichž hlavní hrdina Caunos město založil. Město se za starověku proslavilo zejména obchodem s klihem, otroky, pryskyřicí a solenými rybami. Po krátkém handrkování s peněz chtivými rybáři najímáme spolu s jednou tureckou rodinkou lodici, kterou po řece vytékající z jezera Köycegiz nejprve navštívíme bahenní lázně a posléze krásnou pětikilometrovou pláž Iztuzu (chěl jsem napsat stranou od civilizace, ale to platilo naposledy ještě před 15 léty), kde se řeka vlévá do moře.

Po návratu lodi z labyrintu rákosí, ostrůvků a kanálů míjíme impozantní Xanthos, projíždíme Fethiyí (antický Telmessos) a končíme v Kayaköy - řec. Levissi. Je to městečko, odkud byli Řekové vysídleni 1922, kam se už nikdo nenastěhoval. Kostely, kaple a 1200 prázdných kamenných domů působí dost tajemně a depresivně.
Zůstáváme opět v ptačím domku jedné hospody. Královská večeře na zastřešeném pódiu plynule přechází do spánku. Paní hostinská nám přináší polštáře - ty naše bulánky jsou prý moc malé. Ve vedlejší ptačí budce usínají pikolíci z té milé hospody.
26. Temmuz Cuma
Vzhůru k hrdinským činům! Rozhodl jsem se zopakovat pro své L+T přechod z Kayaköy k Ölü Deniz piniovým hájem. Před 16 lety mi to připadalo jednoduché, ale teď nám to dává zabrat. Budíček jsem vyhlásil již v 7,30 a vydáváme se na pochod - spíš skálolezení. Několikrát zabloudíme, ale po 3 hodinách je tu odměna: Tyrkysová laguna Ölü Deniz (Mrtvé moře) - všichni to určitě znáte z bilbordů cestovek.
Konáme nádhernou koupačku na ádu na skalách a vzdáváme se nazpět. Dochází nám voda, takže po 2 hodinách, kdy jsme opět v Kayaköy, vychlastáváme ayran z celé jedné osvěžovny. Lehce prozkoumáváme okolí a objevujeme Gemi Ada s hezkou pláží a zříceninami jakési věže (tur. Kule).

Rozhodujeme se, že plivneme kaňoning v Saklikentu a míříme do Patary - rodiště to sv.Mikuláše. Necháváme stranou vykopávky antického města založeného synem boha Apollóna a nymfy Lýkie, sídlící v řece Xanthu a vnikáme (tajným místečkem, které jsme objevili v r. 1987, kde se neplatí nehorázné vstupné) na největší pláž severního pobřeží Středozemního moře. Je 17km dlouhá a asi 1km široká. Vypadá to tam, jako na Sahaře, protože vítr neustále přemisťuje obrovské duny písku. Vítr - Slunce - sůl - voda - vlny - písek nás brzy vyšťavují, a proto pílíme dále.

Protikladem předešlé pláže je mrňavá ale velmi oblíbená plážička Kaputaş, kterou ale míjíme bez toho, abychom se zde vyčubili.
V Kaşi (lýdský Habessos a hellénský Antiphellos) téměř za pochodu prohlížíme marínu a amfiteátr. Proti Kaşi - doslova pár kilometrů už je řecký ostrov Kastelorizo.

Páteční putování končíme v rybářské vísce Üçagiz - antická Teimussa. Večer zde trávíme vyjednáváním o ceně pronájmu loďky na příští den a také piknikem na terase penziónu, kterýžto spočívá v zažrání místního ovoce a vysočiny, kterou kluci přivezli na oslavu mých 48.narozenin.
27. Temmuz Cumartesi
Ráno skáčeme do lodi ještě se dvěma holandskými turisty putujícími Tureckem s vnoučkem.
Kormidelník to bere kolem skalních hrobů Teimussy s nápisy v Lýdštině - dosud nerozluštěném jazyce. Pak míjíme Simenu s potopeným sarkofágem a antickým minidivadlem (jen pro 250 diváků) a tektonickou činností potopené město na ostrově Kekova. Vyvrcholením plavby je koupačka u naší zakotvené lodi v jedné malebné zátoce, kterou ruší jen rejdění jedné bárky s mrazícím boxem od Algidy ve snaze prodat turistům cuc na klacku.

Čas oponou trhnul a je třeba pomýšlet na ukončení našich jiskřivých cestovatelských orgií, a tak se obracíme čelem k východu. Před Antalyí nás natáčí policie při jednom dopravním poklesku a posléze nám film předvedou za pakatel 40 700 000,- lir. Kluci ještě krátce skočí do vody pod hradem v Alanyi a už se vezeme krásnými, ale nebezpečnými serpentinami nad mořem, abychom při západu slunce skončili v rozvalinách starořímského Anemuria, které je tak zachovalé, že budí dojem obývaného města. A ty mozaiky...

Tento kout Turecka se právem nazývá "rajská zahrada": Zelenající se svahy Tauru pokryté divoce rostoucími oleandry, borovicové lesy, pomerančovníkové háje, banánovníkové plantáže a datlové palmy vedle průzračně čistého moře. A penzion Dragon. A jeho sličná příjemná a komunikativní majitelka. (Když jsme tam spali ve stejné sestavě vloni, tak byla taky na lovu.) Ještě, že mě na cestách ženy nezajímají, protože se plně věnuji posledním pokusům o řádnou výchovu svých synů.
Takže nebyly tamty vjeci, ale jenom trochu tamty kecy - ale zato v Turečtině.
28. Temmuz Pazar
Den začínáme bohatýrsky - koupáním u jednoho z nejhezčích a nejzachovalejších tureckých hradů Memuru Kalesi. Pak bohatá snídaně a přesun několik set km do El Boše.

Z nostalgických důvodů jsme se ještě krátce vykoupali u hradu Kizkalesi, ale to byl definitivně poslední cestovatelský počinek na téhle nádherné dovolené s mojimi koťátkami - poloturky Lukynkou a Tomajdou.
AfrodisiasAssos
Finská plážPergamon

Pamukkale
Pamukkale

31.temmuz: Çarşamba
Přijela Žabička s Hryzounky z dovolene a vracíme se domu do Elboše. Za Gülşehirem náhodou natrefujeme na kostel sv. Jana. Neuvěřitelně zachované barevné fresky s výjevy ze života svatých ve dvou patrech. Žabáci a Gaspíci doma v Elbistanu

1.agustos:
(srpen)
Perşembe
Na pomezí provincií Kahramanmaraş, Adana a Kayseri uprostřed pohoří Tahtali daglari pod třítisícovkou Soganli dagi leží ve vesničce Şarköy v nádherné poloze totálně zapomenuté antické město Commana (na některých mapách Hierapolis, turecky Şar.)
Impozantní divadlo z valné části zasypané hlínou a s několika chlívky v orchestřišti. Skalní hroby králů na akropoli. Lázně, triumfální brána a bazilika - to vše zarostlé chudičkou tureckou vesnicí. Několik silných pramenů permanentně rozblácuje vesnické cesty dlážděné kamennými fragmenty zašlé antické slávy. Nejhezčí skulptury zabavila posádka polního četnictva v blízkém Tufanbeyli.
Je vůbec možné, že něco takového ještě existuje?
18.agustos: Pazar
Víkend trávíme v holiday village, který pracovně nazývám holiday vosser, protože se nedá nic, než jíst a opalovat - to vše zarámováno do luxusu šmoulí architektury.
Bavím se pozorováním střetu civilizací: Přijely 3 autobusy arabských rodin z nedaleké Sýrie. U bazénu obstarávají animaci mladé Turkyně v bikinách, houpajíc vnady v rytmu okcidentální dekadentní (duc, duc, duc, duc) hudby. Arabé na to mlsně koukají a jejich ženy také, ale zahaleny v černých burkách - jen oči koukají. Jedna babička se v kleče modlí čelem k Mekce. Hejno čokoládových spratků v tom všem volně pobíhá. Co si asi ty dvě skupiny žen o sobě navzájem myslí? A co si mají myslet ty děti, které to pozorují? A co na to Alláh?
Odebírám se raději prozkoumávat pěkné rozvaliny antického města Tirtar (tur. Akkale) s lázněmi, cisternou, palácem bohatce a budova skladu olivového oleje o kapacitě 15tis.tun.
25.agustos: Pazar
Už mám dost mešit, antických vykopávek, řek, elektráren, moří, biků a krásných Turkyň a jiných přírodních scenérií. Vše, co bylo qidění jsem viděl a (skoro) vše, co se mělo stát, stalo se. Rozhodl jsem se proto, ze celý Pazar (neděli) prospím.
prosraná neděle
Začal jsem klimbat při snídani, paxem spal v dívčím boudoiru, válel jsem se na kanapi před telkou a nakonec jsem snil v pánském pokoji, což zachycuje v celé své nádheře tato fotka.
Ach, jaká lábuž, jaká rozkoš….

1.eylül:
(září)
Pazar
A už je to tady. Náš zákazník Babcock vyhlásil bankrot. Krach víc, než sto let starého německého rodinného stříbra. Zavírají pobočky na celém světě a desítkám tisíc jejich zaměstnanců hrozí propouštění. Naši němci se smutně plouží po stavbě i kancelářích.
Tak nevím, jestli nebudem taky balit, i když vyskočit z tak rozjetého rychlíku, jako je našich 4x360MW by asi nebylo snadné.
Ještě, že si naše dodávky financujeme sami!
4.eylül: Çarşamba
Sladký elbistánský život má i svoje stinné stránky. Ač nerad, musím se s laskavým čtenářem podělit i o zážitky z nich.
Každej den ráno ve tři začnou štěkat a výt smečky toulavých psů, z nichž každá sídlí na jiném smetišti ve městě. Sotva pak člověk usne, začnou před východem Slunce kvílet muezíni ze všech asi dvaceti elbošských mešit. V té nebližší je nejspíš novej imám - patrně čerstvý absolvent talibánské teologické fakulty. Musí mít červenej diplom, a značkovou aparaturu, protože tak disharmonický jekot na prahu bolesti vzbudí i mrtvého.
No a po krátkém zasnění zvonek budíku a odchod do práce. Těžký jest život poturčence.
  Polovina Eylüla fPraze
oheň a já
Takovou rychlovku jsem eště nezažil. Jednani stridalo jednani a prusvihy jeden lepsi nez druhy. Do toho doprovodny program vicemene poklesle dekadentniho charakteru v podnicich nejrůznějších, ovšem zásadně ve vybrané společnosti. Moje staríi koťátko konecne prošlo uskalími studia a octlo se na stejné alma mater, jako ja kdysi. Črvrteční akce s TKDČ Zur Post se taktéž vydařila znamenitě.
V letadle jsem lehce zachlastal s bocmanem Mílou, takže po přiletu zpět do Adany jsme v euforii hladce spolu vyložili naši jedenadvacátou loď s 1100 tunami železa a elektriky pro naše kotle.
Buřty v kufru naštěstí nezezelanaly a dřevo z lodí ztroskotaných v Levantském moři hořelo dobře, takže jsem si užil vepřového po islámsku.
Žabička pro mě přijela na letiště a cestou zpátky jsme shlédli středověký most v Süleymanli a vykoupali se v lázních Ilica ( viz 25.Agustos minulého roku).
Teď jsem v Elboši a jsem rad, že jsem zase doma.
22.eylül: Pazar
Balikli kaplicalari aneb Rybí lázně. Pár kiláků na sever od Elboše je hornické městečko Kangal a u něj je tahle zajímavost, která nemá na světě obdoby:
Několik jezírek a bazénků s horkou vodou, ve kterých žijí 2 až 15cm dlouhé rybky, které se živí kožními chorobami. Když do vody strčíš bolavou nohu, okamžitě se k tobě přisají desítky rybek a ožužlávají ti bolavou a odumřelou kůži tak že to brní, jako kdyby pouštěli do nohy elektrický proud. Když už se to nedá vydržet, hneš s nohou a rybky na 5 vteřin utečou.
Na těžší případy se nasazuje kůžo - žůžo - žravý had z přilehlého potoka.
Chvíli jsme tam vydrželi v sympatické mezinárodní společnosti bércových vředů, lupenky, svrabu a jiných lahůdek, ale pak jsme potupně utekli. Kožní nemoci se prý vodou nepřenášejí, ale pro jistotu jsme se cestou domů opláchli ve vodách Eufratu u Malatye.
Až chytíte nějakou ošklivou nemoc - Kangal a jeho mlsné rybky na vás čekají.
30.eylül: Pazar
Z kuchyně furt koukáme na obzoru na vyhaslou sopkou Nurhak Dagi (3081m n.m.). V Turecku nemohu pěstovat rektální alpinismus (šéfa mám 3,5 tis. km daleko), tak mi nezbývá než se věnovat reálnému alpinismu anatolskému.
Vyrážím proto při rozbřesku ve společnosti Turků z elektrárny na výstup. Je poslední šance. Brzy napadne sníh a roztaje až v červenci. Za vesničkou Agcaşar necháváme auto a míříme na Ali gölü (Krater gölü) - kráterové jezírko.
Potkáváme karavanu 9 oslů s 9 jezdkyněmi, které jedou podojit na horskou planinu ovce a kozy. Babky nám dávají hrozno, vodu, sejra a chleba.
Výstup nemá konce a jezírko nikde. Kámoši odpadají a já se vydávám dál sám. Slunce pere, ve škvírách skal je stále sníh. A to ticho. Kousek pod vrcholem to vzdávám - sám se dál bojím.
Na zpáteční cestě jsme vypili celou jednu studánku a snědli pastevcům mísu çorby (polévky). Za to nám sdělili, že kráterové jezírko je ve vedlejším údolí, kudy jsme nelezli. Sakra, to je výzva…


Kalimero FILABEL