1.temmuz: (červenec) | Pazar Vstávám brzo ráno (fsedum) a přijímám výzvu osmnáctiletého syna mého domácího k cyklozávodu. Má šílenou pastoušku připomínající horáka. Řetěz zrzavá liška (prý aby si neušpinil kalhoty). "Mr. Gasparovič, I must buy water!" sípe po 5min. jízdy a kupuje u hokynáře láhev vody. Nemá držák - tak jí třímá v ruce. Leje z něj. Říká, že kouří 20 denně a že mu baba (=tatínek) koupí BMW. "Mr. Gasparovič, there is something wrong with my bicycle!" maskuje únavu defektem. Má vakl na zadní nábě ("Mr. G., is it dangerous?") a drhne mu špalek vo gumu. Na konec na mě v 1/10 stoupání počká ve stínu ibišku. Když se vracím z průsmyku, volá "Are not you tired?" a chce si dát závod s kopce. Dolů jsem mu natr’h podolek taky a čekám, že mi jeho papá za to zvedne činži. Z toho plyne naučení, že kouřit cigarety je nezdravé. |
5.temmuz: | Perşembe Doma je svátek, ale já dřu, ale nevadí mi to. Jedu do města Ceyhan, kde je mostárna, ve které se vyrábějí ocelové konstrukce "našeho" kotle. Sloupy, na kterých kotel visí jsou ocelové škatule 3x3x120m. Nejtlustší plechy na nich mají okolo 10cm. S kámošem Jirkou, kterej ty sloupy v ČR vymejšlí jsme to pak šoupli k moři do Yumurtaliku. (Yumurta je vejce a místo se tak jmenuje, protože tam do písku ještě dnes zahrabávají svoje vejce mořské želvy). Kdysi zde bylo významné přístaviště založené 2800l p.n.l. a sloužilo postupně Chetitům, Asyřanům, Řekům, Římanům, Byzantincům i Benátčanům. Tehdy se jmenovalo Aegae a dalo jméno celému Egejskému moři. Ve 13.století je ale Marco Polo přejmenoval na Ayas. Kousek od tohoto letoviska se staví elektrárna na uhlí dovážené z Jižní Afriky, tak nevím, jestli to želvičky přežijou. |
pan ředitel u moře | pan ředitel v kanceláři | pan ředitel na pracovišti | |
dílo roste |
7.temmuz: | Cumartesi Prozkoumávám nejkratší cestu na letiště do Adany. Zavedlo mě to do pohoří Binboga. Silnice tu jde po horských hřebenech ve výšce 2000m a pak zase padá šílenými serpentinami z města Anderen do Kilikijské nížiny (tur. Çukurova). Cesta byla (krásně) hrozná a odměnou mi je návštěva Karatepe, což je Chetitské město, které prožívalo největší rozkvět před 3200 lety. Palác krále Azitawandase nabízí ke shlédnutí sochy, sfingy, reliéfy i stély s chetitským klínovým písmem, které rozluštil až r.1916 Bedřich Hrozný. Cestou zpět vyšplhávám na hrad Toprakkale strážící přechod pohoří Amanos. Křižáci ho nazývali Thil Hamdun. R.1337 jej dobyli a rozbořili egyptští Mamelúkové. Místní hlídači památek dostali tučný bakšiš, takže mě hradem protáhli křížem krážem. |
10.temmuz: | Sali Mému prvorozenému synu je dnes 19let, což jsem vyjel oslavit na Eshab-i Kehf. Je to mešita, posvátná jeskyně, kervansaváj a klášter, kde podle 2000 let staré legendy spí 7 spáčů a čeká na lepší časy. Pohled je odtamtud do údolí úchvatný: Ve vzdálenosti asi 20km čoudí největší tepelná elektrárna Turecka Elbistán A a vedle ní se staví naše nová Elbistán B. |
14.temmuz: | Cumartesi Projíždím bývalým hlavním městem Seldzucké říše a baštou tureckého islámu - tajuplnou Konyí. Podle Frygů byla Konya prvním městem, které se ukázalo po potopě světa. Před 4 tisíci lety tu Chetité těžili železnou rudu. Alexandr Veliký ho přejmenoval na Ikonium a císař Claudius na Claudicanium. Paxe to tu začalo řezat mezi Byzantinci, Peršany, Mameluky, Mongoly, Seldzuky a Ottomany (každej správnej Ottoman měl v harému otoman - já mám f Elbistanu taky). Vlezl jsem do Alladinovy mešity a Maus Olea sultánů. V Medrese Štíhlého minaretu jsem ještě uvažoval o shlédnutí rituálu Řádu Svištících dervišů (otáčením kolem svislé osy se dostávají tito derviši do tranzu zkus to taky doma na koberci!), ale pak jsem rači šel na Tandir Kebab, což je něco jako ovar, ale skopovej. Zapíjim to jogurtovým nápojem Ayran a čekám, co to se mnou udělá. Asi to ještě střihnu na jih. Prej jsou tam u městečka Cumra vykopávky města, které fungovalo už před 8000 lety.... |
15.temmuz: | Pazar Když se rozpadla Seldzucká říše, zůstalo po ní několik Bejliků. Jeden z nejsilnějších byl ve 13.stol. založen emírem Karamanoglu Mehmetem, který také prvně prohlásil Turečtinu úředním jazykem (namísto dosud používané Perštiny). Za sídelní město si vybral Larende a přejmenoval ho na Karaman. Proběhl jsem tam ve chvatu asi tucet 500 až 600let starých mešit a vzpamatovávám se z toho louskáním pistácií na citadele. Když Karamanovce vytlačili Osmánci v 15.století, utekli poslední věrní klanu Karamanogullari doprostřed Tauru do skalní pevnosti Ermenek zásobované vodou z podzemní řeky a tedy skoro nedobytné. Ty rozervané hory pohoří Taurus s piniovými háji a divokými řekami je něco nádherného. Škoda, ze nemám čas a volají povinnosti. Před Elbistanem beru 2 stopaře. Ani mě nepřekvapuje, že jsou to Češi - gdo by se jinej štrachal k nám na východ. Linda a Petr (taxe jmenují) u mě tráví 1,5 dne a pak pokračují prý do Sýrie. |
20.temmuz: | Cuma Jedu v autě, venku je 37 stupňů ve stínu, poslouchám Chinaski a sním o tom, že mám vedle sebe krásnou spolujezdkyni. Najednou žlutá cedule (to znamená v Turecku nějakou památku): Karadayi Kervansaray. Zatočím tam a už mě vítá turecká babka v teplákách, šátku a s proutkem na odhánění čumících dětí a slepic a už haraší klíčem v zámku Seraje. Je to opravdu malý zámek vyzdobený četnými reliéfy na stěnách a sloupech. Postavil ho 1255 seldzucký vezír Cellâeddin Karatay. Babka čile ukazuje velbloudí stáje, vězení, kuchyň, modlitebnu, strážnici a místnost felčara. Uprostřed výkladu v turečtině si začne pohazovat pravým ňadrem. Chvíli mi to trvá, ale pak rozpoznávám, ze jsme v místnosti pro kojení. Babka dostala bakšiš, já nasedám do klimatizované ředitelské káry a fšichni jsme spokojeni... |
21.temmuz: | Cumartesi Projíždím Kapadokií - jednou z nejkrásnějších přírodních a kulturních památek Turecka. Sopka Erciyes dagi tady kdysi pokryla celé území sopečným tufem. Ten byl po mnoho tisiciletí erodován větrem a srážkami, takže z něho vznikly bizardní kužele, komíny, pilíře, sloupy a další skalní útvary. V měkkém tufu se dobře vydlabávala obydlí, takže se zde od 4.století n.l. začali usazovat první křesťané. Žil zde i legendární sv. Jiří, který zabil zdejší mýtickou nestvůru - draka. Kresťanští mnichové z Egypta a Palestiny se zde postupně zakopali do měkkého tufu před nájezdy Arabů. V celé oblasti vzniklo m.j. asi 600 skalních kostelů, takže významem toto místo konkurovalo i samotné Konstantinopoli. Sláva Kapadokie skončila ve 13.století, kdy území převálcovaly mongolské hordy. Já jsem tu byl již v letech 1983 a 1988, takže spíš než prozkoumávání jeskyní, kaňonů, kostelů a podzemních měst, jsem se věnoval spíše pozorování západu slunce od hotelového bazénu. Rovnež jedna hospoda s francouzskou obsluhou, internacionálním çumivem a tureckou lidovou hudbou mě dost brala.... Až tady budete projíždět vy, určitě navštivte Göreme, Üçhisar, Ortahisar, Zelve, Kaymakli a Derinkuyu! |
srpenec fTurecku: | Práce se mi nějak zahušťuje, taxem předal cestovatelský prapor svým synáčkům. Hle, zde jsou postřehy z jejich cest: Turecko z pohledu Lukyho na návštěvě za tátou:
|
srpenec: | Jsem nějakej moc pracovní, a tak zanedbávám svoje chlapečky a oni se musí zabávať
sami. Toto jsou postřehy Tomáše z jeho typické podvečerní činnosti fElbystanu:
|
srpenec: | Kluci cestují a já pracuju. Ještě že mě to baví. Ještě, že nová generace taky umí
psát:
|
3.9.: | Žába a hryzouni dorazili. |
Ali Baba Tohle jméno znamená v turečtině totéž, co zloděj. Jednoho rána se k nám do bytu nahrnulo několik uklízečů a opravářů. Když se zase vyhrnuli, chyběl v kuchyni Žábin mobil. Taxem to šel hlásit na Emniyet müdürlügü (ředitelství Bezpečnosti), které je v Elboşi na Emniyet Caddesi (třída SNB). Náš turecký asistent je pravověrný Muslim a tak mě varoval, že vyšetřovatelé mohou zjistit, ze kašlu na Korán a žiju na hromádce s cizí Žábou, ale přesto jsme šli. Jeden mladý detektiv nás nejdřív nechal čekat v jedné cele a pak nás poslal k soudu, kde se chvíli turecky brebentilo, nabubřelý soudce mě nepříjemně rentgenoval dvěma dny lahví od okurek, které měl na nose a pak jsem něco podepsal, co nadatlovala tlustá písařka. Do dneška jsem hlásal, že se v Turecku nekrade, ale to teď přestalo platit. Ale neva - stejně se mi tu líbí. | |
16.eylül: (září) | Pazar Turecko je země piknikování. Rodinka se rozloží někde ve stínu u jezírka, uvaří çay a na roštu peče kozí žebírko. Já chci taky piknikovat. Vyrazili jsme tedy se Žábou a Hryzounky do hor, které se zvedají přímo vedle Elboşe. Když přední náhon začal hrabat, zaparkovali jsme. Hned se na nás vrhli vesničané a hrnuli nam po kilech vinnou révu, která se po úbočích hor plazila. Vinicemi jsme vystoupali do jednoho sedýlka, rozložili deku, sedli pod divoký mandlovník, sundali slamáčky a rozlili kávu. Děti vyskákaly na jednu skálu poblíž a už k nám postupně chodili dědové z okolních samot a zase nosili víno. Na závěr jsme se octli v jedné chaloupce a tam jsme se přejedli 'sudzuku' oříšky navlečené na niti a obalené ztuhlou šťávou z vinné révy. Ty hory okolo jsou fuckt krásné a 3 Hory, co tu jsou se mnou taky. |
22.eylül: | Cumartesi Taxme si udělali se Žabičkou a Hryzouny první výlet k moři. Už skoro žádní turisté, slunisko není tolik jedovaté a moře jako kafe i večer. Koupeme se v křižáckém hradě Kizkalesi. Jediná chyba, že je to ze stavby 450km. |
22.eylül: | Cumartesi Tohle hlavní město římské provincie Rovinna Kilikie Anazarbus už mě dost dlouho láká. A Žába to taky musí vidět! A Hryzounci to stejně budou mít v dějepise! Postavili ho Asyřané v 9.stol.p.n.l.. Nejvíce vzkvétalo za Římanů, kteří ho na počest Augusta Caesara přejmenovali na Caesareu. Byzantincům ho vyrval Harun-al-Rashid. Jak už tady v kraji bývá zvykem, zabrali ho pak Křižáci, následně Arméni a nakonec ho rozbořili Mameluci. Nejkrásnější je pevnost na skále s 1500m dlouhými hradbami s 20 věžemi, hezké jsou i mozaiky ležící 2m pod nánosem hlíny a akvadukt. Vedu hovor se strážcem oděným v tričku, které mu dali američtí stíhači z nedalekého Incirliku. Říká mi, že na vykopávkách byla předevčírem nějaká dvacetiletá Češka a zapoměla u něj batoh. Nebyla to některá z vás, kroužkařky moje? Bylo to hezký, ale děti spíš preferovaly zábavu zachycenou na přiloženém snímku. |
24.eylül: | Pazar Rozvaliny kilikijského chrámu s pečlivě opracovaným kyklopským zdivem, zbytky hradeb, několik sarkofágů a několik zachovalých oblouků kleneb nad různými stavbami. To vše jsme viděli na stejnojmenném skalním výběžku, nějakých 6km nad Kizkalesi v předhůří Tauru. Z Adamkaylaru je nádherný výhled na Kizkalesi a okolní krasová údolí. Hyzdí ho jenom nová výstavba výškových budov na pobřeží. |
24.eylül: | Pazartesi Jedu z přístavu, vyhrávají mi Buty a tak si říkám, ze nepojedu po dálnici okolo de facto amerického vojenského letiště v Incirliku (180km vzdušnou čarou z Elboše!). Stejně je tam teď živo. Boeingy s velkým talířem AWACS vzlétávají a dosedají a k 50 spojeneckejm letadlům možná přibydou další. Bin Ladin měl prej Incirlik taky na mušce a Turci přišli na to, ze v poslední době byl možná několikrát osobně v Adaně (200km vzdušnou čarou od nás - 3.největší turecké město). Obojí bylo v místních učitelských novinách. Taxem to rači zahnul přímější, ale divočejší cestou přes Kozan, Feke a Tufanbeyli rovnou krzeva střední Taurus. A stálo to za to: Nádherná divoká příroda, asfaltka se šplhá šílenými údolími s divokými řekami a ruinami hradu. Pak zase náhorní planina. Dvěstě kiláků, na který se jen tak nezapomíná. |
Zářijové (Eylül) nebe-peklo-ráj Cennet (ráj) a Cehennem (peklo). Tak se jmenují dvě nádherné krasové propasti Kilikie, sloužící již pohanům jako kultovní místo. Cennet je hluboký 70m a na jeho dně křesťanští Arméni vybudovali před 1500 lety kapli zasvěcenou P.Marii, která tam dosud stojí. Na dně začíná jeskyně táhnoucí se do hloubky až 135m a Ivanka s Martinem se nám v ní skoro ztratili. Cehennem je hrozná ďoura asi 110m hluboká. Na malém železném můstku nad ní mě jímá dost silná závrať. V první propasti dala Matka Země život příšeře Tyfonovi se svíjejícími se hady dštícími oheň a síru místo nohou a rukou. Zdolal ji až Zeus a uvěznil ve druhé propasti. Už jsme zase nahoře a popíjíme ayran (jogurtový nápoj) a jsme rádi, že nejsme ani v nebi, ani pekle. |