2002 / IV

2.ekim: (říjen)	Cumartesi Vstávám pravou nohou s postele. Zase nejde elektřina a tak si nemohu uvařit čaj. Vectra nenaskakuje, protože nějakej horlivej blbec v rámci mytí vystříkal včera i elektroniku v motoru. Přesedám do fiata Palio, kde zas někdo z našeho teamu úplně vyjel benzín. 31km do práce je voser, protože všichni jedou v protisměru, aby se vyhnuli dírám na silnici. V 7:58 usedám k počítači. Po zapnutí modemu se nasype třicet mejlů do inboxu. Polovina z nich jsou nesplnitelné úkoly (např. Sauna u Ríši), druhá polovina prasárny od Ing. Krejcara (s tím údometrem jsi mě, Jardo, pěkně naštval) a třetí polovina jsou nejrůznější kraviny z českotureckých subdomén. Stoh dopisů, které došly místo překládání a odpovídání odkládám do koše na vyřízené věci. Zapípá pár SMSek: Turecké hlášení o nezaplacené faktuře za mobil, v Budečské mi praskla voda na WC, ihned se dostavit do bunkrové stavby. Nabídky xňatku rovnou mažu. Turkům upadl při erekci pardon: during erection jeden náš tlakovej hrnec a mám ho opravit. Jeden náš 20 tunovej ventilátor nejde namontovat, protože pod ním není vyprojektovaná plošina. Inspektuji bednu z jedné vysočanské firmy. Balící list má jedinou položku, ale ve skutečnosti je v ní volně ložených 7 tun všeho možného. Kdyby tam aspoň byla vepřová konzerva. Začíná porada. 7 Turků, 7 Němců a 7 Turků narozených v Německu se na mě sesype, protože asi zpozdíme tlakovou zkoušku. K obědu není kuře, ale baklažán s jogurtem. Jdu na 1.kotel. Do osobního výtahu pro 8 lidí se nejprve nastěhuje asi tuna trubek a pak těch 8 lidí včetně mě. Ještě tam chtěli 2 Kurdi s osmimetrovým ocelovým žebríkem. Obsluha je nevzala, tak ho rozbruskou přefikli a dva 4 metrové kusy se už vešly, i když při jízdě brnkají o vše možné. Na +117m je pěknej rozhled do kraje. Chodí se tam po dřevěných podlážkách. Škvírami v nich je vidět až na zem. Na tři metry vysoký a 25m dlouhý íčko někdo napsal "Allah korusun" (Bože ochraňuj). Sjíždím na +62m, kde komora kotle 20x20x120m nejde svařit, protože chybí spasovat pár mm stěny. Co s tím? Balancuju na nosníku politém olejem a rači se chytám zábradlí z tenkých drátů do betonu. Ale ouha - brní to. Není divu, kabely od svářečky, která běží o kus dál dávno zapoměly, co je to izolace. Sjíždím konečně dolů. Výtah Stros Sedlčany úpí jako v posledním tažení a kape z něj olej. A zase vypli elektřinu. Nevadí - výtahář sjíždí na ruční brzdu drc drc drc drc. Vzhůru do bezpečí mého klimatizovaného ofisu. Při průchodu japonskou strojovnou metr vedle mě přistane matka M28. Pod střechou na lešení se tomu smějí nějaká paka. V kanclu na mě čeká stoh montážních deníků našich subdodavatelů. Místo, aby problémy řešili, úkolují mě. A zase několik dopisů od Němců, že jsme blbí a oni za nic neručí. Cestou domů za tmy na silnici někdo přejel stádo ovcí, tak je zastavená doprava a pasáčci odtahují hroudy masa do pankejtu. Doma nefunguje ČT1, protože vítr přetočil parabolu přijímače. Ivanka se nachladila, tak večer trávíme na pohotovosti. Dojedl jsem poslední kousek Vysočiny a české plnoučné hořčice. Tento pravdivý příběh jsem zařadil, abych přerval řadu pozitivních zážitků a neuvedl tak laskavého čtenáře v omyl okresně idyličnosti mého pobytu v našem Divokém Kurdistánu.
6.ekim:	Pazar Kapadokya na podzim je stejně nejhezčí. Jak je možné, že jsem ještě neviděl klášter Keşlik? Je to tam totiž super: Chrám Archanděla, kostel sv. Štěpána a nádherná vyhlídka do kraje. Kdysi tam bylo 200 řádových bratrů a místní kustód teď vaří príma čaj, i když v hrozně upatlaných skleničkách. Klášter v Çavuşinu jsem prvně navštívil před 16 lety a teď znova. A když zabřednete do Ptačího údolí za klášterem, to je teprv romantika!
10.ekim:	Persembe Tohle mi vyprávěl Martin - na vlastní oči jsem to neviděl, ale za napsání to stojí: Do všech elbistánských škol zavítal nejtlustší muž Turecka Šisko Nuri (Tlouštík Nuri). Přišel (přivalil se) do třídy, řekl "merhaba" a pak nic - jen hodinu tiše seděl a vyvaloval špeky. Celá 6.třída na to taky mlčky hodinu civěla. Pak si Šisko Nuri řekl každému dítěti o 750000,-lir (cca 14Kč) a šel zas dál. Martin mu nic nedal vymluviv se, že nerozumí. Takhle to u nás chodí…
13.ekim:	Pazar Bohatá země pod laskavou oblohou, s mírným obyvatelstvem. Tak charakterizoval Marcus Antonius Cilicii Aspera, když ji věnoval své milované Kleopatře. Mě zde zastihlo jemné mrholení, ocelově šedé, ale teplé moře a vůně středomořského podzimu. Jeden hlídač na jednom křižáckém hradě mě kdysi dal poločitelnou mapku s helénským městem Çatiören. Po sedmikilometrovém lezení po horské ztezce se tam konečně dostávám a objevuji chrám zasvěcený Hermesovi na krásném skalním ostrohu obehnaném hradbami. Začla bouřka a okolo samé hromy a blesky, a tak se musím vrátit. Mrazivě kolosální blíže nepopsatelný objevitelský pocit.
Radiopalác 1974 2002 Elbistan
26.ekim:	Cumartesi Turci mě pozvali na vystoupení slavního tanečního souboru Anadolu Ateşi (Oheň Anatolie). Adanský amfiteátr na břehu Seyhanu praskal ve švech, když sto tanečnic a tanečníků dvě hodiny cifrovalo, ječelo a divoce bubnovalo. Technicky perfektní, ale nápaditě chabé, alespoň na okcidentální poměry. (Profesorka choreografie na konzervatoři Nina Morawec nám vždycky vštěpovala, že v takové performanci musí být alespoň 1 překvapení a 1 vyvrcholení!) Kulturní zážitek jsem si doplnil dobytím (pouze ke 2.bráně - dál už to bylo vo hubu) kilikijského hradu Tumlo, vycácháním v Seyhanu pod soutokem se Zamanti Irmagi, obědem v horské vísce se statutem okresního města Aladag a objevením ruin několika kostelů v náboženském centru Akören (Bílé rozvaliny).
27.ekim:	Pazar Vracím se přes Bolkarské hory (bol kar = hodně sněhu). Slavná Kilikijská brána (nyní soutěska Gülek), kudy Alexandr Veliký prošel se svojí armádou tak, že musely jít muly za sebou po úzké horské ztezce, se nyní dá projet po šestiproudé dálnici 140cítkou. Do hor se pokouším vniknout z jihu, ale jde to jenom do Çamliyayly. Nevadí - jsou tam dva hezké hrady. Zlézám oba, ale z toho většího jsem málem nenašel cestu zpátky. Velmi romantické. Ze severu to do Bolkarských hor jde nejdál do Ivrizu. Tam je zase odměnou pro každého cestovatele nejkrásnější novochetitský reliéf v Turecku s 5m vysokou bohyní plodnosti Santaš a třímetrovým králem Jarbalavašem Varpoluvou.
29.ekim:	Sali Recepce na našem velvyslanectví v Ankaře se vydařila. Zvláště česká kachna se zelím a moravská vína. A tolik zlata na uniformách vojenských atašé a krásných dam z celého světa jsem ještě pohromadě neviděl. To nic ale není proti chetitskému a asyrskému městu Kanéš, které leží na cestě do Elbistanu a které jsem ještě neviděl. Teď to napravuji a jsem mile překvapen: Založeno bylo před 6tis. roky, ale stále jsou zde patrné základy paláců, opevnění, zavodňovacích kanálů a hlavně "karumu" - obrovského obchodního centra vybudovaného ze sopečného tufu, kde zastavovaly karavany putující z Mezopotámie. Alabastrové sochy a malovaná keramika jsou odvezeny do okolních muzeí. Hlavní význam Kanéše ale tkví v tom, že zde byly nalezeny vůbec nejstarší psané dokumenty v Anatolii - 15 tisíc hliněných tabulek s klínovým písmem pojednávajících o chetitském účetnictví.