| ||
| Vzácní přátelé, Z vůle Alláhovy dochází k prodloužení mého pobytu v mém milém Türkiye o asi 3/4 roku. Zatímco hlavní výzvou pro námi dodávané kotle i celou elektrárnu o výkonu 4x360MW je nekvalitní hnědé uhlí s vysokým obsahem vody, síry a popelovin, hlavní výzvou pro mě je manažersky, ani lidsky nezblbnout. Zatím se mi to s vydatnou podporou Žabičky a kolegů snad daří. Váš Marek.
| |
| 12.Nisan (duben) | Cumartesi Válka v Iráku snad už končí, proto jsem se rozhodl prověřit bdělost úřadů ve známé výspě nepřátel územní celistvosti Turecka - východní provincii Tunceli. Je tam totiž Munzurský národní park - místo plné třítisícových štítů a divokých řek, zvířat a rostlin. Park byl však v této sezóně ještě celý pod sněhem, za každou zatáčkou ÓTéčko s kulomety namířenými do skal a furt nějaké čekpointy Jandarmy (polní četnictvo). Když jsme přejížděli na prámu zdrž eufratské přehrady Keban, perlustrovala nás Jandarma nejdůkladněji: Velitel mě a Žábu pozval do strážnice na čaj (frajtr, který nápoj přinesl srazil kufry tak, že mu thé vyšplíchnulo na khaki podnos), půl hodiny vyplňoval lejstra a položil nám asi 50 otázek. O všem byla příjemná kozervace v turečtině, jenom, když se mě zeptal, jestli fandím Saddámovi, nebo Bushovi, trochu mě to znejistilo. Odpověděl jsem po pravdě, ale on to lakonicky uzavřel, že Bush je taky špatnej. Martin s Ivankou se mezitím bavili venku s rotou vojáků o fotbale. |
| 13.Nisan | Pazar Navštěvuji pokladnici tureckého stavitelského umění Harput poblíž krajského města Elazig a dvou největších eutratských přehrad Keban a Karakaya (Černá skála). Založili je opět Chetité (kteří odtud vytlačili Churrijce) pod názvem Išuva. Urartové je nazývali Supani. Po perské a macedonské nadvládě byl začleněn do Římského impéria pod názvem Ziatta Castellum. A pak je ovládali byzantinci (gen.Phillaret Brachamie), turecké klany Artukovců. Çubukogullarijců, Dulkadirogullarijců (ti měli hlavní město v Elbistanu) a Bílých Beranů (Akkoyunogullari). Po mongolské smršti připadl Harput Iráncům (Ihlánovci a Sáfíjovci). Nakonec město dobyli Osmani za pomoci svého janičárského vojska. Kromě pěkně rekonstruhované pevnosti je Harput doslova semeništěm středověkých mešit (camii), lázní (hammam) a hrobek (türbe). Pravým překvapením je pak kostel P.Marie. Přesný výčet památek, letopočtů, Chánů a vojevůdců neuvádím, protože jste nevěřící ďauři a stejně vás to nezajímá. |
| 21.Nisan | Pazartesi V naší závodce na stavbě se nevaří špatně, ale projednou zkouším turecký oběd plivnout a místo toho navštívit jednu vesnici za elektrárnou, kde má být podle starých osmanských map nějaká pamětihodnost. Celkem slušná asfaltka mě zavedla na šílenou náves vesničky Kaşanli. Dva s dvaceti zevlujících vesničanů mužského pohlaví mi vlezli do auta a ukázali cestu k byzantskému sklanímu reliéfu znázorňujícím královské děti Kiz-Oglan Kayasi. Pak mě chlápci zatáhli do jedné chatrče na čaj, kterej přivedla k varu kulatá babka. Jeden vytáhl balalajku a bubínek a zazpíval 5 kurdských lidových. Prozradili mi, že kašlou na modlení, ani nemají ve vsi mešitu, pijou pivo a rakii a fandějí Bušovi, protože osvobodil jejich kurdské braty. Škoda, že jsem musel zpět na stavbu, besídka se začala slušně rozvíjet. |
| Paskalya (Velikonoce) s hudbou a Chetity Komorní sál českého velvyslanectví se rozezvučel tóny vážné hudby v podání pianisty Borise Krajného operní divy Karly Bytnarové. Dojalo mě to stejně, jako posléze číšníky šeratonu servírované krevety v lilku s moravským vínem natolik, že jsem si musel dát závěrem dva pistáciové pudingy. Cestu zpět na rodnou hrudu elbistánskou poněkud vylepšuji průjezdem hlavním městem chetitské říše Chatušašem. Před čtyřmi tisíci roky je dobyl od národa Chatti Chetitcký vůdce Anitaš. Pak jej rozvíjeli Hantili I., Tutchalija II. a Šuppiluliumaš. Před 3 tisíci let je dobyli Frýgové a od té doby leží v rozvalinách. Hliněné tabulky nalezené ve Velkém Chrámu rozluštil prvně Bedřich Hrozný. Rozvaliny jsou na skalách a svazích divukrásného předhůří. Sedmikilometrové hradby stojí zčásti nedotčeny včetně věží a několika bran (Lví, Sfing, Královská). Mrazivou majestátnost početných reliéfů, paláců (největší o půdoryse 65x43m), trůnního sálu, obětišť, soch, chrámů (největší Yazilikaya má skoro 80 vytesaných reliéfů božstev, králů a posvátných hovad), pyramid a tajné brány - tunelu umocňoval vydatný déšť. Naposledy jsem tu byl před 15 léty. Kdy to bude příště? | |
|
Když se řekne Turecko, každý si vybaví Antályi nebo Cařihrad. Ale to je iluze, protože ta pravá silná turecká káva začíná od nás na východ. Aby se mohla řádně vychutnat, musí se podniknout VELKÁ VÝCHODNÍ CESTA Už dlouho jsem po ní toužil a konec měsíce Nisanu svým mírným počasím se přímo nabízel. Jako souputníky jsem si vyvolil Žábu, Ivanku, Martina a Vectru. Hle, toto jsou postřehy z ní: Výjezd z Elbistanu byl dost překvapující, protože napadlo 10 cm sněhu a v průsmyku Karahan (1900m) to vypadalo dost pesimisticky. Sypaná hráz Atatürkovy přehrady byla impozantní, stejně jako ohýnek s opékáním pražských špekáčků na břehu Eufratu pod ní. 
Přijíždíme do 6 tisíc let starých pozůstatků kdysi největšího města v oblasti (založil je prý Noemův vnuk) a sídla nejstarší islámské univerzity (založil ji Hárún al-Rašíd) na světě -Harranu.
Pod jeho 4km dlouhými hradbami prý oral svá pole Adam, dříve než se seznámil s Evou. Potomci mezopotámských Septemistů nyní přebývají v domech v podobě včelích úlů z hlíny
a trávy. Do Sýrie je to odtud jen pár km.Na noc zůstáváme v náboženském a poutním středisku Urfě (antická Edessa, za Peršanů Orharri, arabsky El Ruha) ve 200let starém tureckém domě z bohatě zdobených vápencových bloků přestavěném na hotel s výhledem na Chetity založený hrad a na posvátné rybí jezero. Až do 11 večer zde hraje místní kapela, která má v repertoáru i výrobu a rozdávání místní speciality - köfte ze syrového masa. Nejstarší patriarchové islámu, judaismu i křesťanství jsou společní a poslední z nich je prorok Abrahám a právě ten se zde narodil (v jeskyni, kam se za bakšiš mohou podívat odděleně muži i ženy). Jeden z králů Urfy seleukovec Abgar Ukomo byl prý první monarcha starověku, který oficiálně přijal křesťanství. Dopisoval si i s Kristem a ten městu požehnal zasláním posvátného kapesníku. Po dobytí města Araby se byzantskému generálu Ionnesovi Kurkuasovi r. 944 zázračný kapesník zachránit a odvézt do Konstantinopole. Jedeme stále na východ až do orlího hnízda z bílého vápence - Sumery založeného města Mardin na úpatí příkré skály s hradem. Procházíme desítky významných mešit, medres, lázní, mnišských nocleháren a kervansarájů. Pravým překvapením ale je nejdůležitější památka Horní Mezpotámie - klášter syrské ortodoxní církve (byla první, která konvertovala ke křestanství) Deir az-Zafaran. Byla v něm před 1500 lety první lékařská fakulta Východu, knihovna s mnoha svazky v syrštině i aramejštině (rodný jazyk Ježíše Krista) a jeden mnich nás ochotně po něm provedl. V okolí kláštera je přes 50tis. křesťanů. K dalšímu monastýru Mar Gabriel (ten je vzdušnou čarou jen 75km od Iráku) jsme dorazili za prudkého lijáku a museli jsme asi 10 minut bušit na bránu, než nás vpustili i sem. Vliv křesťanství je zde značný. Když jsme projížděli Midyatem, bylo v něm nejmíň deset svatyň: Polovina kostelů a polovina mešit (a vypadaly dost stejně). Silně religiózní atmosféru rušily jen šíleně děravé silnice v okolí. 
Co mě na východ ale táhlo nejvíc byla starobylá stážní pevnost Hasankeyf. Od hellénských dob kontroluje dopravu na biblické řece Tigris (tur. Dicle) a jestli se uskuteční kontroverzní projekt
přehrady Ilsu, částečně zmizí ve vlnách jezera. Z pevnosti je vidět tisíce dříve obývaných jeskyní, paláce, mešity, nekropole, mausolea a hlavně most přes Tigris. Má 5 polí (dvě krajní klenby ještě stojí
a slouží nyní jako obydlí). Střední pole má rozpětí 40m a jeho klenba prý byla největší ze všech středověkých mostů. Postupně ji využívali a rozšiřovali i Byzantinci, Arabé a Turci.Noc jsme strávili ve městě Batman, které ovšem se supermanem nic příbuzného nemá. 
Bitlis je asyrská kolonie v atraktivní poloze Jihovýchodního Tauru. Médy vyhnal Dareios II a je zase vojevůdce Alexandra Velikého Leys Bedlis. Římský císař Trajánus se
o město handrkoval s Íránskými Sasánovci. Arabská okupace Bitlisu začala vpádem kmene al-Džezíre a pak se už zde střídali Abbásovci, Ajjúbovci a perští Harzemšáhovci. Mongol
Dželláleddín Harzemšáh je prakticky srovnal se zemí. Klany Dilmaçogullari, Ilhanogullari, Karakoyunlu a Akkoyunlu je už dlouho nedržely a Padišáh Selim I. Krutý město připojil
k Ottomanské říši.Viděli jsme přehršli nejstarších seldžuckých mešit a medres a vylezli na byzantskou pevnost. A už je tu cíl cesty: Největší turecké jezero Van ve výšce 1700m n.m. Chladná průzračná voda s vysokým obsahem uhličitanu sodného (takže si ve vodě připadáte jako namydlení) údajně skrývá pověstnou Vanskou příšeru. 
Po pstružím obědě najímáme spolu s jedním lodním kapitánem z Antalye a jeho přítelkyní člun a jedeme na ostrůvek Akdamar s romantickým křesťanským kostelíkem
Sv. Kříže topícím se nyní v záplavě kvetoucích mandlovníků. Postavil ho v r.915 pro arménského krále Gagika I. se svolením byzantského císaře mnišský architekt Manuel a chrám
se tak stal nejstarším kněžským seminářem. Vnitřní fresky byly poničeny za arabské nadvlády, ale zvějšku je kostel vyzdoben reliéfy nevídané krásy s biblickými výjevy. Jméno ostrůvku je po arménském
chlapci, který za nocí plaval na 4km vzdálený ostrůvek za svou milou. Její tatík tomu kamaráčoftu ale nepřál a mladého plavce klamnou lampou vylákal doprostřed jezera, kde tento utonul, vyřkna naposledy jméno
milky své: "Ach, Tamar..." Jediným neúspěchem naší výpravy bylo, že nás jandarma nepustila na silnici č.975 vedoucí do Hakkari, protože celá oblast byla pro cizince kvůli irácké válce uzavřena, a tak jsme
neviděli údajně nejzachovalejší turecký hrad Hoşab. Nevadí - alespoň zlézáme blízký urartský hrad Çavuştepe.Ve městě Van je největším lákadlem na strmém 80m skalisku trčící hlavní město urartské říše pevnost Tušpa. Je postavena z vápencových bloků a hliněných cihel a má podobnou historii, jako Bitlis. Zajímavé z novodobých dějin je, že ji v 1.sv. válce obsadili Rusové s Arménci a zcela zdemolovali. Nyní je plné zbytků mešit, hrobek, Asyrských stél s klínovým písmem a turistů z Japonska. Ráno neleníme a pílíme okolo vodopádů Muradiye sedlem sopky Tandürek dagi (2644m n.m.) do Dogubeyazitu. Je to divoká krajina plná lávových proudů. I kontrola jandarmou je tu dost přísná. Není divu - silnice vede těsně po íránských hranicích. 
A jsme na nejvýchodnějším bodě trasy - u bájné hory Ararat (tur. Büyük Agri - v překladu Velká Bolest - 5165m n.m.), kde Noe vystavěl svoji archu. Stojí
na hraničním čtyřmezí Arménie, Árerbajdžánu a Íránu.Jedeme rovnou do zámkohradu Ishak Paşa Sarayi, který svojí krásou může soupeřit s Istanbulským Topkapi. Postavil jej osmánský paša Çolak Abdi r.1784, aby mohl lépe kontrolovat cestu z Anatolie do Persie. Dvoupatrový palác má půdorys 115x50 m a 366 místností, ústřední topení a vodovod z hliněných trubek. A hurá zpět na západ. Jedeme přes města Agri a Patnos kolem sopky Süphan dagi na severní břeh jezera Van. V Adilcevazu vylézáme na seldžucký hrad, ale nestíháme urartskou pevnost Kef. Chvíli se povalujeme na pláži jezera. Na hrdinské činy ve vodě to ještě není, taxe jen kocháme manzarou (tur. výhled) na zasněžené vršky pohoří Kavuşşahap. Pokračujeme do Ahlatu proslaveném největší sbírkou seldžuckých cylindrických mausoleí - kümbetů a pobřežním hradem. Míjíme odbočku na sopku Nemrut dagi (naposledy vybuchla r.1441) s prý nádherným kráterovým jezerem a teplými prameny v něm. Silnice ke kráteru se ale otevírá až za 14 dní - zatím je zasněžená. Krátce se zastavujeme v kervansaráji Alaman Han ze 16.století. Stmívá se a Alláh naštěstí nechce, abychom jeli dále (protože ví proč), tak zůstáváme ve městě Muş. Na jinak pěkný hotel Zümrüt (tur. smaragd) nikdy nezapomeneme. Ve 3:27 v noci se hotel hrozně rozkýve a rozvrže. Už známe, co to znamená, proto vybíháme před hotel, skáčeme do auta a odjíždíme mimo sypný úhel nejvyšších budov. Ulice je plná bosých Turků v pyžamech, protože také vědí, co může následovat. Ráno koukáme na televizi a tam hlásí, že v sousedním městě Bingöl (Tisíc Jezer) bylo epicentrum zemětřesení o síle 6,4R. 25 domů spadlo a asi 200 lidí zahynulo. Ráno tamtudy projíždíme (je na trase domů do Elboše) a vidíme tu hrůzu na vlastní oči. Večer vidíme stejné záběry na ČT1. VVC pro nás šťastně skončila. | |
| mayis: (květen) | |
|
Když se řekne turecké moře, každý si vybaví Středozemní (Ak deniz), Levantské, nebo Egejské. Hrubou chybou by ovšem bylo zapomenout na Čermé (Kara deniz).
K jeho prozkoumání je ovšem třeba podniknout SEVERNÍ CESTU do království Pontského a kolébky divých Amazonek. Žábě již brzy skončí pobyt v Turecku a chce vidět co nejvíc a já se zas rád podívám na stará známá místa. Tohle jsme prožili na vlastní oči poslední květnový víkend: Středověcí sultáni dobře věděli, proč dávat studovat (tehdy zde bylo 35 medres) své korunní prince (şehzade) do "Oxfordu Malé Asie" - nádherné Amasye, rodiště zakladatele geografie Strabóna. 
Prohlížíme divoké panorama s hradem, 14 skalními hroby pontských králů a přehršlí mešit a hrobek.Slunce zapadá, proto rychle pílíme na sever. Přístav Samsun (mezi deltami řek Kizilirmak a Yeşilirmak = Rudá a Zelená řeka) byl osídlen již v Době kamenné. 
Bojovné Kašky vypudili Chetité a tak to šlo dál: Peršané, Macedonci, Pontští králové,
arabé, Turci, Mongolský kmen Isfendiarogullari, Seldžuci a Ottomani. Za 1.svět. války byl přístav ostřelován Rusy a okupován anglickými a indickými (!) vojsky. Památky všech těchto kultur vzaly však za své při
velkém požáru r.1869. Míjíme ruiny středověké Themiscyry - centra říše divokých Amazonek vedených královnou Antiopé, které zde na březích Černého moře 10 měsíců v roce
farmařily a lovily a 2 měsíce odcházely za horaly za účelem početí nových členek družiny. V Üniyi se cachtáme v dost studeném moři a vystupujeme na hrad Çaleoglu (postavili
ho Peršané v kráteru vyhaslé sopky) s nádherným výhledem na háje lískových keřů vůkol.U městečka Fatsu se na 3 hodiny noříme do termálních pramenů 48°C teplých. 
Míjíme pontský hrad Bolaman a vstupujeme do romantických rozvalin Jásonova chrámu - majáku
porostlých břečťanem postavených na mysu Yason Burnu na ochranu pontských plafců.V Ordu (antická Kotyora) - místo nalodění Xenofontových "deseti tisíc" - je vidět křesťanský kostel a Bozukkale (Rozbitý hrad). Vládl zde turecký kmen Danişmen Ogullari a Haci Emirogullari. Cesta na západ příjemně ubíhá, Hryzounci na zadním sedadle zlobí a my vjíždíme do dosud archeologicky neprozkoumaného Giresunu (milétská kolonie Cerasos). Xenofón ve své Anabázi píše, že tu řečtí vojáci museli bojovat s příslušníky národa Musski, kde "vybraní chlapci z bohatých rodin byli speciálně vykrmováni jedlými kaštany. Jejich těla byla měkká a bledá a celá potetovaná jasně barevnými květinovými vzory. Byli prakticky stejně vysocí, jako širocí a na veřejnosti se miliskovali s dívkami". Procházíme pevnost na výspě zabíhající do moře v podobě dvou beraních rohů přebudovanou na městský park. Je v něm symbolický hrob P.Marie z byzantského období. Římský generál a známý gurmán Lucullus zde (Cerassus = čerešně, cherry) prvně okusil třešně a jejich stromky přivezl do Říma, kde způsobily kulinářskou senzaci. Řecký ortodoxní kostel ve městě je restaurován a přeměněn na knihovnu. Na neobydleném ostrově Aretias 2km od města se kdysi Héraklés v čele Argonautů vyznamenal v boji s ptáky - lidojedy, kteří výpravu za Zlatým rounem ohrožovali. Na ostrově se také ukrývala socha Mojžíše, kterou Řekové uzmuli Egyptu. O týden jsme prošvihli tajemný kultovní obřad, který každoročně 20.května giresunští na ostrově pořádají pod rouškou festivalu kultury a umění. Při průjezdu Tirebolu vystoupáme na hrad Sv. Jana přeměněný na zahradní čajovnu (děti zůstaly pod hradem v parku na houpačkách), pokračujeme okolo pevnosti Corala (lidé v okolních vesnicích se místo řečí dorozumívají pískáním) a projíždíme Akçaabatem, kde bylo před 1.svět. válkou 36 křesťanských kostelů, které však při ruské okupaci až na jeden - Sv.Michala - shořely. Plánovaná koupačka v letovisku Akçaabat nějak nevyšla - na pobřeží se staví autostráda. V době bronzové bylo založeno nejznámější město celé oblasti - ve smaragdových lesích usazené město Trabzon stále připomínající zbytky své byvší středověké elegance. Jeho přístav stál na počátku Hedvábné Cesty do Persie. Rozkvětu v období nadvlády Říma učinil konec vpád Gótů, kteří město vyplenili a rozbořili. 
Během christianizace se stal Trapezunt významným centrem s mnoha kostely a kláštery, ale po vpádech Arabů a Seldžuků opět upadl.Po dobytí Konstantinopole Křižáky zde syn císaře Andronika I. Comnena založil Trapezunské císařství, které se stalo poslední křesťanskou výspou v moslemínském světě. Prohlížíme kostely Sv. Sofie a Sv. Anny, 4 tisíce let starou pevnost s hradbami a mosty i Atatürkův letohrádek. Kostel Sv.P.Marie dokonce nechal pro cizince postavit padišáh Abdulazíz! Byl jsem tu prvně před 18 lety autobusem s Danou z Prahy a jejím vlčákem Mikešem, ale to mi ten Trabzon připadal úplně jiný. Možná za to mohla flaška rakije, kteru jsme spolu udělali, abychom noční přesun s muslimsky nečistým zvířetem pod sedačkou zvládli. Celou cestu jsme také podnikli kvůli Martinovi, který stejně jako já fandí footballovému klubu Trabzonspor a přál si vidět milované město osobně. Poslední naší zastávkou je klášter Sumela. Jednoho dne přinesli andělé ikonu P.Marie zhotovenou evangelistou Sv.Lukášem do jeskyně Zigana, kde zrovna rozjímali řečtí mniši Barnabáš a Sofranias. Ti na počest toho zde založili skalní klášter. Leze se do něho 1500m do kopce, ale objevujeme silničku, kterou se dá trudná cesta vzhůru ulehčit. 
Knihovna, astronomická observatoř, kostel, cely, refektář - téměř vše zdobeno skvělými freskami. V roce 1924 zakladatelé moderního Turecka řecké mnichy vysídlili, takže po cca 1500 letech klášter přestal fungovat a před úplnou zkázou jej zachránilo nedávné vyhlášení okolí národním parkem. Míjíme odbočku na ruiny (ještě začátkem 20.stol. zde byla kvetoucí knihovna) dalšího kláštera - Sv.Jana Křtitele, ale nezastavujeme - cesta domů do Elboše má přece jenom ještě 600km. (Druhý den ráno po našem odjezdu spadlo vedle kláštera ukrajinské letadlo se španělskými vojáky vracejícími se z Afghanistánu.) | |
| 15.Haziran: (červen) | Pazar Pakárna na stavbě vrcholí, proto je třeba přijít na jiné myšlénky. Na to je nejlepší koupačka ve vodách Východní Anatolie. Do party beru tureckou českou konzulku a Kamarády (Michala a Ivu). Než vystoupíme na horu Nemrut s obřími oltáři, několikrát se koupeme v různých říčkách pitoreskního Kommagenského království. Noc pod širákem byla vlahá, úplněk šajnil, jenom ta psí vobluda, co ke mě furt čuchala mě pěkně štvala. Eufrat byl kafe, ve kterém jsme trávili čas do příjezdu převozního prámu. Tolik čumilů našich vodních hrátek jsem ještě nezažil. Odbojné město pochybné pověsti Diyarbakir je semeništěm separatistických aktivit a pěstují se tu obří melouny. Každej chlap jinej turban - podle toho, k jakému kurdskému kmeni patří. Šilhavý ženský s šesti a více dětmi. Klikaté špinavé uličky s desítkami žebráků. Narážíme překvapivě na křesťanský kostel, kde nám americký misionář podává vodu, protože teplota venku se blíží čtyřicítce. Město založené Churrijci před 5 tis.léty má druhé nejmasivnější hradby (z hrozivého černého čediče) na světě (po Čínské zdi), podél nichž se klikatí Tigris. Za Římanů slulo Amida, arabští chalífové je nazývali Bakra. Cestou zpět zažijeme perlustraci polním četnictvem, ale hned po ní naskáčene do chladivého průsvitného jezera Hazar, které je v horách ve výšce 1200mn.m. Byla to nádhera - určitě sem jeďte taky. 
 |
| 22.Haziran: | Pazar Užíváme si návštěvy Ivy a Michala Kamarádových. Ti zde brousí po celém jihovýchodě s vervou středověkého ottomanského cestovatele Çelebiho. Společně nás zaujaly 3 grácie Aglaia, Eufrosyné a Thálie na nádherné mozaice znázorňující Paridův soud ve starověkém přístavu Calamie (nyní Narlikuyu, t.j. Pramen Granátových Jablek) na západě Cilicie Campestris. Mozaika je součástí Poimenových lázní, kde do malebné mořské zátoky vyvěrá podzemní říčka pramenící v propastech Nebe a Peklo. Kdo se z vývěru napije, zkrásní, zmoudří a bude dlouho žít.  |
|
Ve šlechetnosti a pomáhání bližním buď jako řeka. V soucitu a milosrdenství buď jako Slunce. V zastírání cizích chyb buď jako noc. V hněvu a vzteku buď jako smrt. V cudnosti a pokoře buď jako Země. V toleranci buď jako moře. Existuj, jaký jsi nebo buď, jak vypadáš. Mevlána, zakladatel řádu Svištících dervišů, mystik a pravděpodobně perský špión. V Praze budu od 4. do 24.července na dovolené za účelem podnikání hrdinských činů. Mára, východoanatolský turkočech |
FILABEL