| | Do Švýcarska na kole
|
4.7. až 8.7.2001
Potřebuju někam jet na kole. Někam hodně daleko. Že bych realizoval svoji rok starou
myšlenku na cestu k moři? Ale radši než moře mám Alpy. Tak pojedu do
Švýcarska.
Domlouvám se s Pavlem Škorpilem. Má zaplacené místo v autobuse na zájezd
do Švýcarska, ale pojede autem. Zpátky by mohl jet autobusem na svém místě a já
jeho autem. Je 14h. Proklubávám se autem dopravní špičkou domů, v 15:30 začínám
balit, myslím pro jistotu i na návrat na kole v dešti. Na kolo si dávám měkčí gelové sedlo.
Jedu se pojistit, ale do pojišťovny přijíždím v 17:15 a zavřeli v 17h. Jedu
do centra, tam mají do 18h. Sháním ještě marky a je to dost problém. A kupuju mapu
Alpy 1:600000, podrobnější nemají.
Ještě jídlo na první den, 10 rohlíků, 8 pardubických švestkových perníků a 2kg
banánů, nakonec to vydrželo dost dlouho, nedokupoval jsem toho moc.
V 18:30 odjíždím autem, v 19:30 jsem v Hrádku u Rokycan u rodičů, kde nechám auto. Z auta vyndávám kolo,
přidělávám brašny a večeřím.
Z Hrádku odjíždím po 20h. To gelové sedlo je sice měkké, připadám si ale jak na vodním
lůžku, mám pocit, že někam uplavu. Držím se křečovitě řídítek, abych se na tom kole udržel.
Rokycany, Ejpovice, St.Plzenec.
Jedu na západ. Přímo proti zapadajícímu Slunci. Vypadá to, že jednou dojedu rovnou do
oranžového kotouče. Je to jen klam, vím to, a přesto jedu a jedu.. Protože je to
krásný klam. Míjím pole slunečnic. Mihnou se a jsou pryč.
Slunce zapadlo a ztratilo se. Všechno krásné je jen klam a rychle se ztrácí..
Jakoby zmizel cíl mé cesty. Ale vzduch se naopak pročistil a nastala příjemná teplá noc.
Mám radost. Kolo letí kupředu. Jsem sám. Sám a volný, úplně svobodný. Cítím to jako
uvolnění a jízda je vyjádřením mojí volnosti. Obloha má ještě oranžový nádech, ale i
ten pomalu mizí. Naproti mě letí letadlo a kreslí oranžovou jizvu.
Mám rád noční jízdu. Jako bych byl jen já a vesmír. Nikde nikdo, nikde nic.
Dobřany, Stod, Folmava. Na benzínce beru vodu a vjíždím na hranici. Je půlnoc. Německý
celník se ptá na cigarety. Prohledává mi brašny. Igelitový pytlíček s bílým práškem
neviděl a tak jsem nemusel vysvětlovat, že je to jontový nápoj. Ptá se, kam jedu.
Říkám, že do Švýcarska. Diví se, že toho mám málo na takovou cestu. Ptá se, kolik
ujedu denně, kam dneska dojedu, kde budu spát a tak. Německo-anglická konverzace.
Ještě říká, že ve Švýcarsku jsou přece velké hory! Zdržuje 10minut.
Furth im Wald (furt v lese). Ještě jedu kousek, odbočuju do lesa. Ujel jsem nočních 99km.
Rozbaluju spacák, sundávám oblečení a rychle usínám.
Ráno se probouzím v 5:00, v 5:15 vstávám a v 5:20 už odjíždím. Je 13oC.
V 6:10 vjíždím do Chamu, směrovka na Regensburg
ukazuje na obchvat, ten je ale označen jako "silnice pro motorová vozidla". Tak vjíždím
do centra a snažím se jet po původní silnici.
Křižovatky ale nejsou značené. Jak jet podle citu? Jedu po ulici označené jako hlavní.
Dívám se, kde jsou tmavší pruhy na asfaltu, signalizující hustší provoz. Všímám si
provedení povrchu vozovky, boční uličky jsou k hlavnímu tahu jakoby přilepené. Volím
ulice s lepším povrchem a s většími starými domy.
Klaplo to, všude jsem odbočil správně a jsem venku z města na správném konci. Ale tady
je kruhový objezd, všude nový asfalt, původní směr se nedá poznat. Směrovky ukazují
na dálnici nebo do nejbližších vesnic, které nemám na mapě 1:600000. Vjíždím do všech směrů,
prohlížím směrovky z opačných stran a vylučovací metodou vybírám další cestu.
Roding, Bernhardswald (tvrdý lesní medvěd). Uprostřed polí se silnice č.16 bez
předchozího varování rozdvojuje, na Regensburg pokračuje zase jen "silnice pro motorová
vozidla", druhý směr mizí někam na sever. Vracím se na křižovatku do předchozí vesnice,
odbočuju na jih. Za druhou zatáčkou je rezaté číslo silnice, taky 16. Hurá, strefil jsem
původní silnici. Mají tu dvě silnice se stejným číslem!
V 9:40 přejíždím Dunaj v Regensburgu (dešťohrad).
Průjezd byl bez problémů, protože Dunajem jsem si zkalibroval orientaci. V 10:30 se
stavím pro vodu v továrničce u cesty a opravuju utrženou brašnu. Je 27oC.
Problém s vloženými úseky "silnice pro motorová vozidla" se mnohokrát opakuje,
objíždím to přes vesničky a silničky, které nemám na mapě. V 14h jsem
v Ingolstadtu, mám najeto jen 158km, je
32oC. Odpočívám půl hodiny na lavičce.
Jak tu cestu vydržet? Jednoduše. Je to jen psychická záležitost, v případě tělesné únavy
totiž stačí prostě jet pomaleji. Je potřeba, jako vždycky, velký problém rozdělit na
malé a ty řešit postupně a neděsit se celým problémem najednou. Takže další můj cíl
je Ulm, pouhých 140km daleko, to je tak 7 hodin cesty, tak co.
Pokouším se jet po místní cyklostezce, je to ale hrůza. Je dobrá tak na nedělní vyjížďku
s dětmi, ale ne na dálkovou cestu. Povrch je málokde asfaltový, jedu i štěrkem, kolo
zatěžkané brašnami se boří. Stezka vede chvíli rovně, pak ostře zahýbá vlevo, aby
vedla kolem památného stromu, po 200m se zase vrací vpravo, šlehá mě rákosí, motají
se výletníci. Místo 30km/h jedu jen 6km/h. Honem zpátky na silnici!
Podél silnice je často asfaltový chodníček pro traktory a jiné polní stroje, dá se
využít i na kole. Ale i tady občas hrozí zrada, chodníček se stáčí někam pryč od
silnice a to zrovna v místě, kde jsou keře nebo svodidlo. Dost často mě nutí tyhle
stezky použít i dopravní značka, třeba v okolí větších křižovatek. Ze stezky ale
není vidět na směrovky na křižovatce. Občas je tu i zmatek ve značení. Na šesti
křižovatkách za sebou je značený Ulm, jako dálkový cíl, na sedmé křižovatce Ulm není,
jen nějaká města, co nemám na mapě. A najednou je tu Neu-Ulm. Ten na mapě mám, je 2km
bokem od Ulmu. Tak jedu na Ulm, ale vjíždím do Neu-Ulmu.
Bordel. Nějaký řidič mi hrozí, pravděpodobně jsem někde z polní asfaltky vjel na silnici pro motorová vozidla.
Šeří se, z Ulmu jedu po asfaltové stezce podle Dunaje. Projíždím Erbach, zahýbám na
pole, hážu kolo do žita a přenocuju. Dneska jsem ujel 329km, je teplá noc,
20oC, mám trochu obavu z nočních kombajnů.
Probouzím se v 5:15, odjíždím v 5:30. Ehingen, Unlingen, Etingen, už se mi to všechno
plete. Kupuju si výborné sýrové žemličky. Chci jet zhruba na Donaueschingen a Schaffhausen,
ale před Tuttingenem je zase "silnice pro motorová vozidla". Odbočuju někam doleva
na Stockach, to je u Bodamského jezera. Po pár kilometrech se ale objevuje směrovka na
Singen, tu silnici vůbec nemám na mapě. Tak jedu na Singen. V rychlejších sjezdech
mi nadskakuje zadní kolo jako na roletě. Trhá se mi plášť. Doplňuju banány v místním
obchůdku. V Singenu jsem v půl jedné, kupuju
náhradní plášť. Na Schaffhausen se jet nedá, tak jedu přímo na jih, projíždím
do Švýcarska po stezce bokem celnice.
Před Rýnem silnice uhýbá na východ, je tu ale železniční most s nalepeným chodníčkem.
Mapu už vůbec nepoužívám. Přejíždím řeku, jedu po polní cestě a hledám nějakou silnici
mým směrem, to je na jih. V dálce vidím dva kopečky, mezi nimi bych chtěl jet, tam
přece musí něco vést. Našel jsem silničku, je na ní modrá směrovka Winterthur, a
ve Švýcarsku jsem si jistý, že dojedu až do Winterthuru po obyčejné silnici.
Protože pokud by tu byl jen kousíček "silnice pro motorová vozidla" nebo "dálnice",
byla by ta směrovka zelená.
Na chvíli chci zastavit, ale nedá se, je 34oC a to je příliš, bylo by mi
horko. V 15:30 jsem ve Winterthuru a
jedu na Zürich. Průjezd je obtížnější, je tu několik předměstí, průmyslových zón a
tak vyjíždím až v 18h směrem na Bern. Plete se mi Dietlikon a Dietikon. Jede
se pohodlně, mají tu skoro všude podél silnice žlutý proužek pro cyklisty. Do cíle
už je to jen kousek, kolem 90km, ale nebylo by vhodné přijet v noci.
Protože už se setmělo, hledám místo k přenocování. Je to tu ale jedno městečko za
druhým. Chci spát na měkkém, ne někde mezi vagony v průmyslové zóně. Zdvíhá se vítr
a blýská se kolem dokola. Konečně les. Dneska mám najeto 260km. Zuří vichřice, kolem
létají větve. Nemám si vzít přilbu i na spaní? Nebo najít nějaký seník? Cítím, že pršet
zatím nebude, tak zůstávám. Jak se po návratu dozvídám, tahle bouřka zabila v západní
Evropě 15 lidí a přes sto jich zranila.
V sobotu ráno po 50ti km vjíždím do Bernu a hned je tu
perfektní značení na Interlaken.
Všude jsou po zemi kusy stromů. Začíná pršet. Projíždím mimo
Thun a v 9h jsem
v Uetendorfu. Dost dlouho hledám školu, prší, nikde nikdo na zeptání. Jenom nahluchlá
babka, a ta si už nepamatuje, kam chodila do školy. Jsem celý zmoklý a tak nechci lézt do
obchodů. Pomohla SMS od Michala Třetiny.
Konečně vidím kousíček fialového autobusu. Chyba v organizaci MIKE způsobila,
že Pavel nemá místo v autobuse na zpáteční cestu, které má zaplacené. Michal nás
o tom ještě přesvědčuje exkurzí do autobusu. Varianta, že mu odvezu auto padá, varianta,
že pojedu na jeho místě v autobuse padá taky. Takže musíme jet oba zpátky autem.
Měl jsem ještě další tři varianty návratu, s Pavlem to ale bylo nejjednodušší.
Pršelo jen dopoledne a tak jsme se nakonec rozhodli zůstat do neděle, Pavel dokonce
vyjednal ubytování i pro mě. Udělali jsme si výlet ke skalním vodopádům
Trümelbachfälle. Sice jsem je už jednou viděl, ale ne po dešti. Hučely daleko impozantněji
a voda tekla i tunelem pro návštěvníky. Pak jsme si projeli
zubačku
z Lauterbrunnenu přes
Wengen na Kleine Scheidegg, odkud jsou krásné výhledy do údolí na
Grindelwald a štíty Eiger, Munch a
Jungfrau. Tahle trať mi chyběla do "sbírky".
No a večer proběhl v Thunu v hospůdce.
V neděli dopoledne si Pavel vyjel na kole z Meiringenu skoro až na Grosse Scheidegg, tam už jsem byl, tak
jsem si prošel úžasnou soutěsku Aareschlucht,
kterou jsem při svém loňském
* cykloputování po Bernských Alpách nestihl.
Autem jsme pak za 7 hodin dojeli do Hrádku u Rokycan, kde jsem přesedl do svého auta.
Na kole jsem celkem ujel 777km za 35h a 35min, průměrná rychlost 21.8km/h. To je 5x
pomaleji, než autem. Maximální rychlost byla 62km/h, autem 220km/h, to je 3.5x víc.
FILABEL