Turistika Švýcarsko Eiger Monch Jungfrau

Cyklozájezd Švýcarsko - Bernské Alpy

30.6.-9.7.2000

Zkusit si na kole přejet některé alpské průsmyky byl můj několikaletý sen. Jak jinak odčerpat přebytečnou energii, než vyjet na majestátní Alpy? Srdeční pumpy zbavit kyslíku a odvrátit od stresů přízemního života! Dostat se vlastní silou až tam nahoru:-)

Tak mi přišla vhod nabídka cykloklubu MIKE na zájezd do nejkrásnější části Švýcarska, k Thunskému jezeru. Na východní straně jezera leží Interlaken (čti Interlaken), na severozápadní straně jezera městečko Thun.

Vytiskl jsem si cestovní seznam, vyškrtal z něj pro tuto cestu nepotřebné věci, ty potřebné nasypal do cyklobrašen a jedné tašky, upevnil na nosič a pro jistotu po vlastní ose vyrazil na Florenc. Autobus měl odjíždět v 20h, bylo 19:50 a nikde nikdo. Trochu jsem dost znervózněl. Jsem ve správný čas na správném místě? Uviděl jsem dalšího jednoho cyklistu, ale byl nejistý také. Projel jsem okolí a v prostoru Masarykova nádraží jsem objevil balík cyklistů včetně známé tváře z minulé akce, Elišky Králové. Sláva, jsem tu dobře! Byl pátek, 30.6., autobus s několika cyklisty a vedoucím Pepou Honzem přijel z Brna po 20:30h a druhý vedoucí Michal Třetina z Mělníka potom také.

Naložili jsme kola do zadní části autobusu a kolem 22h vyrazili po trase Rozvadov, Amberg, Norimberk, Stuttgart, Schaffhausen, Bern, Thun. Měli jsme velice šikovného řidiče a řidičku. Uměli se i rychle vystřídat bez zbytečného zdržování. Cestou se mi nepodařilo usnout, jen jsem hluboce relaxoval. Promítal se film o expedici do Peru, Titicaca 98. Do vesničky Uetendorf, 4km od Thunu, jsme dojeli v sobotu ve 12h.


Vjezd do krytu
Bydlíme v krytu civilní obrany. Zvenčí to vypadá jako obyčejná garáž, ale její zadní betonová strana se odsune a jsme v montážní hale. Chodbami se dojde k dalším místnostem. Jsou tu sprchy, jídelna, kuchyně, umývárna, WC, několik ložnic. Vše přepychově vybavené, v nerezu, začištěné detaily, teplá voda, klimatizace, televize.
Ložnice
Ložnice jsou třípatrové, po 6ti místech na patře. Je nás daleko míň, takže spí jen sem tam někdo. Matrace jsou velice pohodlné. Do kuchyně jsme si přivezli super kuchaře Libora.

V 15h odjíždíme na první výlet, seznámení s okolím. v Thunu na náměstí zrovna hraje kapela nějakou cyklistickou skladbu, jeden z hudebních nástrojů je totiž zvonek z kola. Praží slunce. Za městem lezeme po chvíli váhání do jezera, ledovcová voda není ledová a po 14ti hodinové cestě autobusem je to docela příjemné osvěžení. Na zpáteční cestě na mě něco lehce cáká. Koukám, jestli si nějaké auto neostřikuje sklo. Ne. Tak že by za zdí nade mnou někdo kropil zahradu? Zeď skončila. Asi se cyklista přede mnou silně potí. Předjíždím ho. Pořád kapičky. Někdo letí na padáku a už to nestihl? Ne, nebe nade mnou je bez padáku a bez mráčku. A přece to byl deštík!

První den ujeto 26.6km
nastoupáno 156m
průměrná rychlost 18.4km/h
maximální rychlost 54.3km/h
Uvedené údaje se vztahují k mému kolu a plánované trase.

Nevšiml jsem si v propozicích, že první jídlo je až v neděli. Musím zaimprovizovat chlebem a vodou, což mi nedělá potíže, doma to dělám denně. Alespoň jsme vyfasovali čtyřdílné nerez příbory.

V 19:30 je porada, vysvětlení trasy na příští den: Thun, Goldiwil, Heiligen-Schwendi, Sigriswil, Beatenberg, Waldegg, Habkern, Interlaken, Beatus-Hohlen, Gunten, Thun. Kdo chce, může si ještě vyjet z Interlakenu prudký kopec do Saxetenu, nazývaný cyklistův sex. Kdo má dole chuť na sex, nahoře už ne. Naopak je možné trasu i zkrátit vynecháním kopce do Goldiwilu.


Neděle, druhý den.
Naše ubytovna má přece jen jednu nevýhodu. Nemá okna. Spolu s pohodlnými matracemi způsobuje absence ranního slunce vypnutí vstávacího reflexu. Naštěstí se probouzím. k snídani v 7:30 je Velký koláč.

V 9h odjíždíme na trasu. Vyrážím od krytu rychlostí 60km/h, je to totiž z kopce, pak po rovince do Thunu. Tady končí zábava a začína radost. Nadmořská výška hladiny jezera je 558mnm. A my tvrdě stoupáme do Goldiwilu a výš, na cca 1100mnm. Nahoře čekáme, až všichni dorazí. Pak jedeme dál.

Po cestě si prohlížím technickou zajímavost, vysunovací ježky přes silnici, teď v době míru zasunuté. Ostatní mezitím odjíždějí a mizi za zatáčkou. Při průjezdu vesničkou Schingel natáčím, kameru u oka, pravotočivá zatáčka, proti mě tři auta a tak přehlížím rozcestník, napůl ukrytý v okrasném keři. Ta odbočka doleva nebyla jedna z mnoha slepých místních uliček, ale silnička do Sigriswilu. Omylem sjíždím do Aeschlenu, ztráta 100m výšky. Rychle se vracím a jedu dál. Nevím, jestli jsou ostatní přede mnou a mám jet rychle, nebo jsou za mnou a někde čekají. Váhavě jedu dál. Už si dávám větší pozor, na každé odbočce stojím a to dost zdržuje.

V Sigrisvilu měl být sraz u kašny. Kašnu nevidím. Ani odbočka doleva na Beatenberg není označená silniční značkou, jen malou tabulkou pro pěšáky. Věřím jí a odbočuji. Stoupám do kopce. Neměl jsem radši důkladněji hledat tu kašnu? Třeba tam ostatní čekají! Po asi dvou kilometrech je zase odbočka doprava, označená tabulkou pro pěšáky, na Beatenberg. Tentokrát jí nevěřím, čuch mi velí jet po neoznačené silničce. Po 2km prudkého stoupání je křižovatka, směr Beatenberg potvrzen silniční značkou, i když dál je zákaz vjezdu. Je 12h, u vodopádku dávám občerstvení (čerstvá padající voda) a jedu k vyhlídce, 1000mnm. Dole pod sebou vidím nějaké cyklisty, jak se hrabou nahoru, čekám cca 20min, ale jsou to cizí. Rychle jedu dál, je poslední naděje setkat se u tunelu, kde měl být oběd. Dorážím v 12:46, o pár minut později než Pepe (Vl. Pustina), který čekal na malého Johna, ale dost dlouho po první skupince.

U tunelu je technická zajímavost, koleje od silničky do skály, vrata ve tvaru umělé skály. Eiger, Monch, Jungfrau Projíždíme krásný dlouhý skalní tunýlek. v Beatenbergu se k nám přitočil nějaký náboženský posedlík, měl návod k použití boha i v češtině! A opět stoupáme, z vyhlídky v 1380mnm je letecký pohled na Interlaken. Natáčím romantický záběr, v pozadí (zleva) trojice Eiger, Monch, Jungfrau, švitoří ptáci a Eliška silným hlasem promluví 'žere mě hovado'. A pak nádherný technický sjezd úzkou asfaltovou silničkou, spíš chodníčkem, do lázeňského městečka Habkern. Cestou zastavujeme na rozcestí a čekáme na Michala T. Vtom mezi námi proletí na kole nějaký šílenec snad 50km/h, rána do kanálu a je pryč. Michal pořád nikde. Někdo ale říká, že to byl ten neznámý jezdec, oblékl si totiž na sjezd jiné triko. Já jsem ale stejně viděl jen barevnou šmouhu.

Z Habkernu do Interlakenu klesá široká asfaltka s normálním provozem, mírné zatáčky. Dojel jsem a předjel osobní auto. Auta tady z kopce jezdí poměrně pomalu. Dole se chvíli díváme na desítky přistávajících paraglajdistů, mají tu asi závody. Jedeme po malebném pravém břehu Thunského jezera. V Beatus-Hohlenu je pěkný vodopádek, jeskyně a jezírko s příšernou umělou kachničkou. Po náročné trase se koupeme v jezeře na stejném místě, jako včera. Ale krátké ostré stoupání ke krytu, 599mnm, nás stejně splaví.

Druhý den ujeto 83.9km
nastoupáno 1680m
průměrná rychlost 17.6km/h
maximální rychlost 71.3km/h !

Den to byl náročný a vysilující. A tak, když se mě od dveří sprchy někdo ptá "jsi muž, nebo žena?", chvilku váhám s odpovědí. Že nejsem žena, to vím sice zcela jistě, s tím mužem jsem si ale jistý nejsem. Večeře (játra) je trochu dřív, protože večer je v televizi fotbal.


Pondělí, třetí den.
Snídaně v 7:30, o hodinu později odjezd na trasu: Wimmis, Mulenen, Frutigen, Kandersteg, Gastern, Heimritz. Do Kanderstegu jede i autobus s pěší sekcí, ženy, děti a starci. Ráno sice prší, ale odjíždíme už za sucha, je pošmourno, 21oC. Dřevěný most Jedeme po místních silničkách. Po zastřešeném dřevěném mostě přejíždíme říčku Simme, v dálce je nějaký hrad. Přes Wimmis jedeme do údolí říčky Kander.
Polní cesta
Údolím lehce stoupáme opět po cyklotrase, vedené po místních, většinou asfaltových cestičkách mezi usedlostmi (šířka cca 2m). Občas zastavujeme a kocháme se. Jedné zastávky využívám nejenom k natáčení, ale i k jídlu. A toho, že mám v pravé ruce kameru u oka a v levé chleba s máslem, chtěl využít místní pes velikosti menšího koně a chtěl mi svačinku sežrat. Ale já se nedal, i když mi za chleba už tahal.

Začíná lehce pršet. Vjíždíme na silnici s provozem a serpentinami stoupáme do městečka Kanderstag. Rozpršelo se hodně, schovali jsme se pod stříšku a čekáme asi 15min. Když polevuje, vyrážíme za městečko, stojí tu náš autobus. Dávám si horkou čokoládu, zrovna neprší, tak vyrážím dál. Skalní cesta Odbočuje tu úzká cesta, u nás bych jí nazval polní nebo lesní, tady ale skalní. Je vytesaná do skály vysoko nad našimi hlavami. Je jednosměrná, směr se obrací jednou za hodinu. Po projetí několika tunely vjíždíme do krásného kaňonu. Vrcholky skal halí mlhomraky. Vodopády jakoby začínaly v nebi. Ledovcově modrá voda řve u našich nohou. O kus dál rozsypané balvany. Stoupáme dál, projíždíme Gastern, pastevecká chalupa a hospoda zároveň. A jsme na konci cesty, v Heimritz, také jedna usedlost. Tady zamykáme kola. Jsme cca 1620mnm. Dál jdeme pěšky. Mám sebou jen cyklotretry a polobotky. Vybírám menší zlo, obouvám polobotky.

Tabulka pro pěšáky ukazuje 2h cesty k ledovci Kanderfirn. Je 13:40. Jdeme po pěšině, skáčeme po kamenech přes potůček, přejdeme sněhové pole, lávku přes říčku a noříme se do mraku. Po kamenité stezce stoupáme vzhůru. Kam, to nevidíme. Najednou jdeme po úzkém hřebeni, na obě strany mizí strmý sráz v mlze. A zase se stezka klikatí po kamenitém svahu. Je 14:36. Během několika vteřin mlha mizí a otevírá se nám úžasný pohled na okolní velikány, i na ledovec, ke kterému míříme. Mlhomrak Trvá to jen asi minutu a mlha nás znova pohltila. Ale jak stoupáme nahoru, jev se opakuje. Vítr vane chvíli nahoru, chvíli dolů a podle toho dýchá horní hladina mlhy. A nám je chvíli horko, chvíli zima.
Ledovec Kanderfirn
Konečně v 15:12 jsme nahoře, ve výšce 2411mnm. Chvíli se kocháme a pak sestupujeme k ledovci. Mírně se svažuje, pak se přelévá přes okraj skály a tam z něj pramení vodopád, padající do hloubky zhruba 300m, tříští se o skály a padá další stovky metrů. Voda se řítí jako ve zpomaleném filmu, jen tak si uvědomujeme tu hloubku.
Kanderfirn
Lezu až na ledovec. Tečou po něm stružky vody. v povrchu jsou trhliny, hluboké mnoho metrů, jak se ledovec odlamuje nad propastí. Takže kdyby mi ujely polobotky, tak bych možná ani nedojel ke kraji. Jak vzrušující.

V 15:39 nastupujeme zpáteční cestu. Snažím se natočit nějaké kytičky. Ostatní se vzdalují. Dobíhám je, ale zvrtla se mi noha na kameni, až mě píchlo za uchem. Naštěstí kotník je v pořádku, běžím dál a padám na záda. Prostě cesta dolů je vždycky horší. Mlha nás zase pohltila, ale v 16:34 najednou zmizí z celého údolí. Ke kolům dorážíme v 16:52. Jen nasedneme, najednou zničehonic zahřmí a během pěti minut se přižene bouřka. A za deset minut je po všem a můžem jet domů. v Kanderstegu mě předjíždí cizí autobus. V serpentinách ho dojíždím a předjíždím. Ale v Mitholzu jsem zastavil a on mě znova předjíždí. Jedeme zpátky jinou cestou, jenom malý John jel stejnou, tedy se ztratil. Michal ho jel hledat, avšak malý John se našel a dojel domů sám, i když zmoklý. To Michal nevěděl a hledal ho ještě asi dvě hodiny. Lidi kupte si mobily.

Třetí den ujeto 105.9km
nastoupáno 1497m
průměrná rychlost 19.9km/h !
maximální rychlost 56.8km/h
pěšky vydrápáno 800m nahoru a zpět

Večer Pepa Honz vypráví o expedici do Peru.


Úterý, čtvrtý den.
Dalo by se říct, odpočinkový den. Ráno prší, takže vyjíždíme o hodinu později, až v 9:30. Jedeme cyklotrasou, značenou po polních cestách, samozřejmě asfaltových, mírně zvlněnou krajinou do Bernu. Zastavujeme v třešňové aleji a skoro všichni se vrhají na stromy. Připadá mi to nevhodné na místní zvyky. Cestou vidíme samoobslužný prodej slunečnic i jiných polních plodin. Vedle pole je na kůlu připevněná kasička s tabulkou, kolik stojí jeden kus. Praží slunce.

Bern je docela malé malebné městečko, centrum se dá přejít asi za 15min, je ohraničeno hluboko zaříznutou říčkou Aare ve tvaru U, která vytéká z Thunského jezera. Přes říčku vede několik vysokých mostů, jeden z nich k medvědímu příkopu se třemi ospalými medvědy. Nakoukl jsem do kostela, dal si na tržišti nějaké vitamíny, podíval se na obří šachovnici, prošel se po ulici a bylo.

Zpátky jedeme jinou cestou, možná schválně, anebo proto, že jsme tu, kterou jsme přijeli, nenašli.

Čtvrtý den ujeto 62.5km
nastoupáno 671m
průměrná rychlost 17.3km/h
maximální rychlost 62.5km/h

Večer je družební večírek na hřišti místní školy. Náš kuchař Libor opéká špekáčky na roštu. Několik lidí odchází nakládat kola do autobusu, začátek zítřejší trasy je v Meiringenu. Připíjíme si s našimi hostiteli, každý dostává skleničku s erbem města Uetendorf. Možná to je nespolečenské, ale nevydržím v klidu. Jdu s Michalem hrát fotbálek. Přidává se Libor a malý John. Hrajeme bosi. Jsem překvapený, jak Libor dobře hraje. Ukopávám si levý palec.


Středa, pátý den.
Bolí mě pravý palec. Nohy Zajímavé, přes noc se to přestěhovalo nebo co. Snídaně je už v 6:15, odjíždíme autobusem do Meiringenu, 602mnm. v 8:30 sedáme na kola a vyrážíme do sedla Gross Scheidegg. Cesta nejprve ostře stoupá. Moje pohonná jednotka naštěstí funguje dobře. V 9:40 jsme ve výšce cca 1300m, jedeme několik kilometrů téměř po rovině. Od Schwarzwaldalpu cesta zase prudce stoupá. Cestou potkávám speciální alpské minibusy, žluté s červeným pruhem. Mají přednost a před nepřehlednými úseky na sebe upozorňují charakteristickým trylkem. Pohled na okolní krajinu je nádherný. Ostře řezané štíty, modré ledovce, zbytky sněhu, zelená tráva a neustále cinkající krávy. Že je z toho nebolí hlava. Už jsem skoro nahoře. Průsmykem prolétávají dvě stíhačky, jen několik desítek metrů nad sedlem, hluboko pod vrcholky okolních hor. Škoda, že neletěly později, vidět ze sedla kola letící stíhačky shora musí být zajímavý zážitek.

V 11:00 jsem konečně nahoře v sedle Gross Scheidegg, 1962mnm. Jsou tady už mladí borci na silničních kolech. Libor K mému překvapení přijíždí i kuchař Libor. Myslel jsem, že má bříško a teď mi došlo, že je to centrální sval. Čekáme, až dojedou všichni a ve 12:30 vyrážíme dál. Projíždíme stádem krav, rozrážíme elektrický ohradník. Zvlášť jedinci v červených trikotech jednají dost odvážně. Za stádem si uvědomím, že i já mám červené triko Král Šumavy 99.
Gr Scheidegg
Ještě vystoupáme po úbočí do výšky 2000mnm, aby se dnešní trasa dala nazvat vysokohorskou. Na obrázku zleva Michal Třetina, Eliška Králová, já zdvíhám kolo. Vrcholek Eigeru zahaluje mráček. Hluboko pod námi je vesnička Grindelwald s nádražím zubačky na Kleine Scheidegg a Jungfrau. Úchvatné pohledy.

Sjíždíme dolů po velmi strmé asfaltové silničce o šířce obracečky na seno. V jedné nepřehledné zatáčce přede mnou jedoucí kolega ostře brzdí. Mám ho teď předjet? Ve zlomku vteřiny se rozhodnu zabrzdit taky. Stojím mezi vidlemi obracečky na seno. Její řidič se tváří, jako kdyby spolknul fajfku. Mizíme, než se probere. Sraz je v Grindelwaldu před obchůdkem.

Vodopád Trummelbachfalle
Další plánovaná zastávka je Trummelbachfalle, vodopády ve skalní strži. Jsou zpřístupněné vytesanými tunýlky ve skále a efektně barevně prosvětlené.
Vodopád Trummelbachfalle Vodopád Trummelbachfalle
Od vodopádů je plánovaný odvoz autobusem domů do krytu. Protože jsem vodopády viděl už předloni, určil jsem si vlastní trasu. Dojedu taky k vodopádům, pak ale domů po vlastní ose. Ujedu tak navíc 49.5km. Vyrážím z Grindelwaldu sám dolů serpentinami. Předjíždím dvě osobní auta a jedno nákladní. v Zweilutschinenu odbočuji vlevo. Stoupám do Lauterbrunnenu. Vlevo vysoko v horách je vesnička Wengen, z Lauterbrunnenu k ní stoupá zubačka, která pak pokračuje na Kleine Scheidegg. u vodopádů už čeká autobus.

Piju čokoládu, obracím se a jedu zpátky přes Lauterbrunnen, Zweilutschinen do Interlakenu. Míjím odbočku na Saxeteen, daří se mi projet úplně mimo Interlakenu. Dál najíždím na značenou cyklotrasu po levém břehu jezera. Je vedená podél velmi frekventované silnice, je to nepříjemné. Před Thunem, v Gwattu uhýbám ze silnice doleva, abych nemusel zajíždět do města. Jedu přes Allmendingen. Míjím vojenské cvičiště, jezdí tu obrněnec a do něčeho střílí. Vjíždím do Thierachernu. Silnička pokračuje vlevo do kopce, to se mi nechce, a vpravo do Thunu, to se mi taky nechce. Jedu po polních cestách, které nejsou na mapě a snažím se orientovat podle okolních hor. Hodně polních cest je ale slepých. Nakonec vjíždím na silničku mezi Uetendorf a Thun. Do krytu dojíždím 10minut před autobusem. Využívám toho ke klidnému osprchování.

Pátý den ujeto 100.9km plánovaná trasa 51.4km
nastoupáno 1987m plánovaná trasa 1693m
průměrná rychlost 16.1km/h plánovaná trasa 13.5km/h
maximální rychlost 59.2km/h

Pepa Honz
Pepa Honz nás seznamuje s trasou příštího dne. Podává i informace o historii a budoucnosti zubačky pod Furkapassem. Královská trasa: začátek je v Innertkirchenu, Grimselpass, Gletsch, Furkapass, Andermatt, Wassen, Sustenpass, Innertkirchen, Meiringen. Zlatý hřeb večera je puding.


Čtvrtek, šestý den.
Aby se stihla náročnější vysokohorská trasa, je snídaně už v 5:15 a odjezd autobusem v 6:00. Z Innertkirchenu na Grimselpass vyrážíme v 7:20. Stoupání je tu zpočátku mírnější, jen místy jsou ostřejší úseky. Celkem se musí z 600mnm nastoupat během 28km na 2165mnm. v Innertkirchenu je 15oC, ale jak stoupáme, teplota klesá na 11oC. Jedeme v normálním provozu po silnici, provoz je tu ale slabý, projede několik aut a je pár minut klid. Rozvážným tempem nás míjí skupina motorek, jsou všechny stejné a zelené.

Trošku nepříjemné jsou tunely, je tu většinou tma. Na konci tunelu musím zastavit a zhasnout blikačku. Poslední tunel je nejdelší, cca 2km. U dolního portálu stojí nakladač a sbírá popadané kameny. Zespoda je zákaz vjezdu cyklistů a objíždí se po původní silničce. Je to nejhezčí úsek z celého stoupání. Seshora je tenhle tunel pro cyklisty průjezdný a cyklista, který jel jinou trasu, tu dosáhl rychlosti 95km/h. Vjezd z plného slunce do šera tunelu v téhle rychlosti chce už trochu odvahy, výjezd do světla taky.

V 9:20 jsme ve výšce 1650mnm a vidíme zespoda první ze dvou přehrad. Přehrady jsou konstruovány tak, že když se horní protrhne, protrhne se i dolní. Cestou míjíme výstražné tabulky:"You are warned not to go on the river bed. The water level can suddenly rise at any time due to automatic operation of hydroelectric installations". Asi když se jim zadře turbína, šplíchnou rozjetou vodu do potoka.

A konečně v 10:24 jsem na Grimselpassu. Fučí tady vítr, je tu zima, sněhové závěje a je tu nevlídno. Posílám jeden korespoňdák kamarádovi. Serpentiny Grimsell V 11:02 odjíždím po serpentinách dolů do vesničky Gletsch. Rovné úseky jsou mírné a zatáčky ostré, takže to moc nejede. v 11:09 jsem ve vesničce Gletsch a odbočuji vlevo směrem na Furkapass. Přejíždím známou říčku Rhone.

Obnovuje se tu původní zubačka, zrovna odjíždí parní mašinka s nákladním vagónkem a s dělníky. Supí nahoru k Furce, jako já. Stoupání k hotelu Belveder je příjemné, mám z něj větší radost, než ze sjezdu do Gletsche. Ve 12:20 jsem u Belvederu. Je tu přístup k ledovci Rhonegletscher. v ledovci je vykutaný tunýlek pro turisty. Už jsem tam kdysi byl, tak se dlouho nezdržuji, zbývá jen cca 200m výškových do průsmyku.

Furkapass Furkapass, 2436mnm zdolávám ve 12:40, ještě záběr, jak zdvíhám kolo nad hlavu a v 12:50 odjíždím dolů. Klesání z Furky je nepříjemné, není tu svodidlo ani zábradlí, jen patníky daleko od sebe, žádná krajnice a hned strmý sráz desítky metrů dolů. Předjíždím jen jedno osobní auto. Dojíždím další, visím za ním, chystám se ho předjet na výjezdu ze zatáčky, když mě dojíždí cizí cyklista a něco volá. Ztratil jsem jeden gumicuk, upevňující bundu na nosiči. Dávám tam nový a jedu dál.

Rovinka od Realpu podle železnice je utrpení, fouká protivítr. Přijíždím do Hospentalu, zprava je silnička od St. Gotthardpassu. Je tu nový kruhový objezd. Původní myšlenku vyjet si ještě na Gotthardpass rychle zamítám, je už 13:30. Natáčení a kochání se krajinou mě do této doby zdrželo o cca 1:30, ale stálo to za to.

Galerie Andermatt
O chvíli později jsem v Andermattu. Klesám dál tajemnou soutěskou, podél zubačky, pod protilavinovými galeriemi a tunely. Natáčím za jízdy, kameru v pravé ruce, při výjezdu z galerie je rozbitý asfalt, kopec dolů, zatáčka a proti jede kamion. Dost to se mnou mávlo.

Ve 14:30 jsem dole ve Wassenu, cca 900mnm. Odbočuji doleva nahoru směrem na Sustenpass. Stoupání je tentokrát nepříjemné. Celých 19km se jede po pravé straně údolí, zprvu galerií, pak podél opěrné zdi nebo skály, rozpálené od slunce. Je 29oC. Žádný stín. Nezvykle velké množství motorek oběma směry. Bojím se pravotočivých zatáček, za kterými nejsem vidět. Někdy uplyne doba od chvíle, kdy motorku uslyším, do chvíle, kdy mě mine jen 1 vteřina. Sotva stačím zajet ke kraji. Při každém pití nebo kochání zastavím mimo silnici, často musím přejet na levou stranu. Dělám delší přestávku na jídlo. Sustenpass, 2224mnm zdolávám až v 17:35.

Hned po několika minutách, v 17:40 se vydávám dolů, směr Innertkirchen. Po levé straně je ledovec, u něj parkoviště. Jízda dolů je tentokrát skvělá, technicky zajímavá, dlouhá a rychlá. Krásné tunely, jeden s vodopádem. Zastavuji a natáčím. Blíží se červené auto, tak nasedám a jedu, aby se mi nepletlo do cesty. Po několika serpentinách doháním motorku. Je to Harley, vzadu má takové ty široké brašny, vypadá to jako almara. v zatáčkách se tudíž nemůže moc naklánět. Předjíždím ho před zatáčkou na brzdy. Po 28km sjezdu, v 18:37 projíždím Innertkirchenem. Překonávám několika serpentinami minisedýlko o výšce 90m a sjíždím do Meiringenu, kde před soutěskou Aareschlucht čeká autobus. Je 18:58.

Šestý den ujeto 128.0km !
nastoupáno 3757m !
průměrná rychlost 14.4km/h
maximální rychlost 63.3km/h


Pátek, sedmý den.
Poslední vyjížďka, po okolních vesničkách, směr Wattenwill. Ráno se dívám do zrcadla. Protože každou chvíli natáčím, neberu si sluneční brýle. Není přes ně v hledáčku kamery nic vidět a navíc, když je sundám, dlouho se rozkoukávám. No a bez brýlí se na sluníčko mračím, kůže je vrásčitá. Takže mám proužky kůže na obličeji opálené a proužky bílé. Vypadám jak Amundsen, větrem ošlehaný.

Jede silná sestava. Vidím i řidičku autobusu. Drápeme se vesničkou do strmého kopce. Nahoře odpočíváme. Děti tu mají postavenou budku v koruně stromu, tak do ní pár lidí leze. A jedeme dál, krásně zvlněnou krajinou, kolem zemědělských usedlostí. Jsou to poměrně veliké dřevěné domy, s množstvím oken, ověnčené červenými a žlutými kytkami. Za vesnicí Ruti se skupina dělí, někteří jedou kratší okruh.

Potkáváme obrněné pásové vozidlo. A začínáme strmě stoupat, během 10km nastoupáme cca 700m, to je průměrný sklon 7%. Jsou tu ale úseky s 14%. Po několika kilometrech vede stoupání lesem Gurnigelwald. Pepa Honz se musí vrátit, roztrhl se mu plášť. Po 70 minutách stoupání končí, přejíždíme sedlo ve výšce 1590mnm a zastavujeme u salaše s výhledem do kraje.

Mlíčko
Dávám si mléko, 0.3l a pak ještě. Chutná výborně. Nemám s tím žádný problém. Patřím asi k těm šťastným jedincům, kterým ve 3 letech života nezmizely enzymy na štěpení mléčných bílkovin. Prostě jsem pořád dítě. Malý John pije už třetí. Zato někteří další se bojí i jen přičichnout. A Pepe si dává pro jistotu pivo. Malý domorodec si přinesl miniaturní dělo a předvádí nám, jak je připraven bránit svoji vlast. Ale kapslíky má nějaké navlhlé. Pepe poznamenává:"mladej javůrek, ještě má všechny ruce a nohy...". Po hodině a čtvrt odjíždíme.

Dlouhým krásně technickým sjezdem dojedeme skoro až do Grabenu. Přejíždíme několik dřevěných krytých mostů. Pepe a John Honí nás bouřka. Z kopce jsme jí úspěšně ujeli, teď nás ale dohnala. Čekáme na kraji lesa pod stromy. Na obrázku zleva Pepe a malý John. Doufám, že okolní kopce jsou dost vysoké. Pro jistotu si stoupám dál od stromu a dávám nohy těsně k sobě a napříč gradientu předpokládaného proudu, abych omezil krokové napětí při případném úderu blesku. Chvílemi neprší nebo jen jemně, tak nakonec dorážíme do krytu.

Sedmý den ujeto 62.9km
nastoupáno 1513m
průměrná rychlost 16.0km/h
maximální rychlost 63.1km/h

Vysvitlo sluníčko a je zase horko. Je 16:30, jsme pozváni na koupaliště. Je slušně vybavené. Zkusil jsem i tobogán a málem jsem vyletěl přes okraj, je asi jen pro děti. Když jsme blbli na houpačce, místní děti se divně šklebily. Na koupaliště přišel i starosta a pohostil nás. Odcházíme ve 20:00. Před koupalištěm je lano s kladkou, první jede Dana Králová. Na konci málem vletěla do stromu. A malý John ji následoval.


Sobota.
Balíme, uklízíme. Fotíme se před autobusem a v 11:20 odjíždíme. Ještě se stavujeme v Thunu v obchodním domě, doplnit jídlo na cestu. Na Florenc přijíždíme v neděli v 2:20.


Celkem ujeto 570.7km
nastoupáno 11261m
"..a když vyjdeš až na samý vrchol hory, stoupej dál.."
V.Chmelíček, tulák, 1997

Napsal a vytvořil 11.7.2k můj život FILABEL