Ahóój Marku. Přečetl jsem si povídání Honzy a mám chuť se také vyzpovídat. Buď to vyhoď, nebo si to někam vetkni, ale já si celýho pidivajzlíka ještě jednou prožiju.
Myslím na něj už rok! A když se mi daří najet nejméně 500km (né, tam nechybí nula), trať znám dokonale a přicházím na mistrovský tah, stoupá moje závodnické sebevědomí k alpským vrcholům. Honzu a Máru utřu jako zpocený vokno a nikoho lepšího neznám - tak vo co de? no a i kdyby .. je tu přeci ten mistrovský tah.
Odstartováno, jedu prga, někoho na louce zdržuju, ale trhni si. Těch pár vteřin proti dalším asi sedmi hodinám... před Volarama jde pár borců dopředu, ale favouš ukazuje dolů kopcem svoje výhody a tak jsem v bazénu, když Mára končí teprve druhý bazének. Nasazuji styl znak paní radové, počítám každý sudý bazén a pohledem držím prkno na stropě. Jak se bazén plní, svírám dlaně v pěst. Je to sice pomalejší, ale už jsem tak pomlácený, že mám právo také někoho praštit. Napočítal jsem 50 a Mára letí z vody. Asi plaval sám, nebo po proudu, určitě nešidil, prostě mu to vyšlo. Za chvíli lezu z bazénu i já a přichází chvíle mistrovského tahu! Moje žena před bazénem drží lehounkého FORTa, okovaného dvacítkovými pologaluskami. Naprané osmi atmosférami se ochotně vydávají na cestu k Boubínu. To jsem to vymyslel, půl plynu, pohoda, život je krásný. Kontrola hlásí "Mára 7minut" - no paráda. Před vrcholem sice přesupí 2 mlaďoši (země jim buď milostiva, myslím, že jsem je už nikdy neviděl), ale vypadají dost zchváceně. Vrhám se dolů. Uzoulinké gumy si hledají cestu štěrkem, žádný strach necítím i když objektivně vzato ... na tomhle hodit držkopád ... už jsem snad za půlkou cesty dolů, když sebou kolečko divě smýkne a je to v riti. To, že je zadek proražený, vím i bez slézání. Škoda, stačily necelé dva km a byla pohoda. Takhle divoce dosmýkám přes přejezd na asfaltku. Někdo kameruje - řvu svůj problém - celkem zbytečně. Projíždím Zátoň - hrozný skopec - kolem jede Honza a ještě někdo, snad i holka nebo co? Zase řvu a žadoním, aby poslali ženu mou jedinou na věky mi danou, ale hlavně s kolem! Ten had se ani neohlédne, ani nedá najevo, že slyší nebo rozumí. Aby ho husa kopla! Vzápětí jede auťák, slibují vzkaz vyřídit. Tak to mydlím na prázdném dál. Kodrcám po rozbité silničce k Hliništi. Ta je tak hezká, když je kolo v pořádku. Teď je nějaká šedivá, dlouhá, nekonečná. Těsně před asfaltkou na Žleby mi jede žena v ústrety. Jak já jí miluju! Odhazuji FORTa a sedlám Favouše na třiadvacítkách. Supím k Cazovské odbočce a pak sešupy dolů - riskuj, tady naženeš, vím i o té louži o které píše Honza, vždyť jsem to před týdnem projel. Najednou je u mně nějaký bikerman. Plačtivě mu vykládám moje útrapy, ale nereaguje. Aha, to je ten avizovaný cizinec. Nevím, jestli umí slovo česky, ale přísahal bych, že z něj po chvíli vypadlo "já budu zkusit dědka držet". Tak to PRD! Znalost trati je moje jediná výhoda a já tě budu sebou vláčet! Dávám mu fóra a jdu do něj cyklistickým nástupem (alespoň tak je to někdy vidět v televizi). Dřu jak vůl, vyhýbám se pejskařům (viz Honza) s psisky delšími šíře silnice i lesáckému autu. Nevydržel! Sjezdy do Údolí, opravující Honza rve duši z kola (nebo už do kola), tak je zase pohoda, ten kopec ke kanálu je dlouhý, kde jsou všichni, co s Honzou jeli.. a ti dva co byli dřív na Boubíně ...?
Začínám toho mít nějak dost. Ten kanál asi prodloužili a silničku rozryli. Kousek k altánu tlačím. Že se nestydíš!! Dolů tím kopcem, co jsme sbírali před pár dny malou Sáru, doleva a ještě jednou víc doleva, pěšky na Jelení, no, to už je paráda, nic špatného už nečeká, tuhle cestu jsem jel 100x, opájím se rychlostí, za chvíli bude asfalt. Prásk! Zadek proraženej. Já se z toho... asi to tak na mém kole má být, co se dá dělat... Ze Smolné Pece do Stožce je to očistec, dokonce pár metrů v kopečku tlačím, kde jsou všichni??? Písková cesta do Dobré jde, alespoň to tak nedrncá. Řítím se šotolinou k závoře, u hospody řvu, že jako jedu, před chalupou řvu na dcery "království za kolo". Sedlám ten den třetího oře. Tohle není kolo! To je soustruh, bruska, pila. Součásti se jízdou vzájemně ničí, aby zabránily pohybu vpřed. Před vrcholem stoupání jsem opravdu na dně. Někdo mě předjíždí (v pořadí nakonec 3.), ale naštěstí je zase skopec, tak ne o moc. Znovu se řítím do Dobré. Marek si kráčí svůj běh (já se domnívám, že druhé kolo), já praštím kolem a hned se vydávám na trať. Před odbočkou do lesa někdo zdola řve a mává. TUDY Néé! Jak néé? To jsem vytýčoval já, já to musím vědět! Chvíli otálím a popocházím, kousek se vracím. Aha, to není na mně, někdo bloudí, tak mu mávnu. Pohoda, klídek. Sbíhám k naší chalupě, JEĎ, MAKEJ... Marek má minutu, uděláš ho... jak minutu? ten má určitě kolo, ..nemá JEĎ, MAKEJ.. Začínám chápat gladiátorské hry, zabij ho, dej mu, dav šílí, palec dolů. Polibte mi, dyť já už vůbec nemůžu! Dělej, Makej! Vzdálenost se neskutečně pomaličku zkracuje až asi na 80m. Dál to nejde, přestože letím jako pták, a ten Mára sotva leze. A navíc, jde do mně ten zezadu. To snad ne, já o to druhý místo nakonec příjdu. Dav kamarádů mnou málem smýká do cíle.....
Prvně v životě, po desítkách závodů, maratonů a jiných blbostí jsem se v pětapadesáti, opakuji, prvně v životě, v cíli poblil.
ZA ROK ZAS. Michal.
P.S. Vylepšíme to - seženu kontroly.