| | Dolomity
|
28.7. až 5.8.2000
Alpy jsou úžasné. Při jejich projíždění vždycky zažívám takový zvláštní pocit, jako když vidím běžící parní stroj nebo krásnou dívku. Proto nemůžu odmítnout nabídku
jednoho volného místa na týdenní pobyt v Italských Dolomitech, pro mě dosud neznámých.
Výpravy se zúčastňují Honza Karásek s Lenkou Pekárkovou,
Honza Kreisinger s Terezkou Podlešákovou, Lukáš Vomlel a já, Honza Fiala.
Plánujeme cyklovýlety, horolezení a surfování. Doprava dodávkou Fiat Ducato, 2x3 sedadla.
Start je u rodičů Honzy Ka na zahradě. Je pátek, 28.7., 17 hodin. Protože má Honza 1.8. narozeniny, je tu malá oslava. U zahradního jezírka kuňkne žába.
Ta je elektrická? Tímhle dotazem Lukáš pěkně naštval paní Karáskovou. Honza při uvazování surfovýbavy na střechu auta ulamuje větev ořešáku, tátovi tím velkou radost
nedělá. Do auta se kupodivu vešlo 6 kol a tábornické potřeby. Zahradní gril po hlasování zůstává na zahradě.
Po 19h konečně odjíždíme. Ale jen k Hypernově do Průhonic. Tady přes 2 hodiny futrujeme do auta zhruba dva plné vozíky jídla. Nakoupit pořádné jídlo je dneska problém. Dost věcí
vlastně potraviny ani nejsou, je to plné vzduchu, bez kalorií a bez tuku. Někdy se těmi nedostatky i chlubí na obalu! Musíte si dávat bacha. Chcete mlíko, plnotučné samozřejmě,
ale seženete jen bílou vodu, odstředěno, bez tuku, trvanlivé, všechno živé zahubeno. K tomu si můžete sice přikoupit živý jogurt, ale za další peníze. Nebo rýže. Bez slupky,
vláknina odstraněna, chemicky čisté, chemicky bílá barva. No a k tomu si přikupte tu vlákninu extra, za další peníze. Vidím tyčinku Musli. Ale jmenuje se TWIGGY. To je ta
hubená holka. Ale já nechci bejt hubenej, chci se pořádně najíst! Odjíždíme těsně před 22 hodinou. Ještě se na chvíli stavíme v Říčanech na Grégrštejně,
neb je tu supermejdan TKDČ.
Pak ale jedem, Tábor, Linz, Salzburg, Innsbruck, Brenner. Snažím se usnout, ale v jedoucím vozidle nelze. Jako noční řidič bych měl výhodu. Za Brennerem odbočujeme směrem na Toblach.
Krásné údolí. Podívej, tam na tom kopci, jak slunce osvětluje tu věžičku. Na kopci? Kilometr nad údolím? To není kostelík, to je vysílač na mobily. Kostel Siemens.
Je po 7 hodině, hledáme pěkné místečko na snídani. Míjíme spoustu pěkných místeček, ale buď jedeme zrovna moc rychle a nestačíme zastavit, nebo se někomu něco na tom místečku
nelíbí a určitě bude dál lepší. Už tuším, že budeme snídat v průmyslové zóně na předměstí, protože to prostě bude místečko poslední možné. Nakonec všichni slevují ze svých požadavků
a zastavujeme u řeky, snídáme kakao, buchty, bábovku a jiné dobrotky. V Toblachu (Dobbiaco) odbočujeme vpravo směr Cortina, po pár kilometrech zastavujeme
na parkovišti pod horami, je to před Durrensee, 1406m nad mořem. Zase jíme, vyndáváme kola, přerovnáváme věci, oblékáme si cyklooděvy, cpeme do brašen jídlo, pití, bundy. V hospodě
se Pekari ptá, je-li cesta na Tre Cime sjízdná pro cyklisty. Jasně, jezdí se to za 3 hodiny, zní odpověď.
Po 10 hodině vyjíždíme. Asi 1km mírný kopeček. Míjíme tabulku s červeně škrtlým cyklistou. O tom ale ten místní turistický informátor nemluvil. Dál je cesta strmá,
šotolinová. Občas i větší kameny, všechno v krásně křídové bílé barvě. Některé úseky jsou velmi strmé. Při pomalé jízdě na nejlehčí převod se brodíme šotolinou a vrávoráme
mezi kameny. Špatně se udržuje rovnováha, při zastavení je těžké se znova rozjet. Zadní kolo se totiž v prudkém kopci na šotolině protáčí.
Při rozjezdu je nutné si nejdříve sednout, tím zatížit zadní kolo a pak šlápnout, hned i druhou nohou. Tady to je terén, kdy už je horské kolo lepší, než krosové. Bytelné
pneumatiky přejedou větší kameny a špunty líp zabírají v šotolině.
Po dosažení první planinky se radujeme, že jsme borci. Zdvíhám kolo radostí a na hlavu mi teče pití, vedle je borka Terezka, borec Honza Ka a borec Lukáš.
Brašnu mám kupodivu zapnutou, takže se mi věci nevysypaly.
Předjíždějí nás nějací cizinci, asi Italové. Často totiž zastavujeme, fotíme a kocháme se úžasnými horami kolem. Po vyjetí z lesíka koukám, kudy povede cesta. Jsme na dně kaňonu.
Na všechny strany se tyčí skály. Nakonec na protější stěně objevuju šikmou stezičku a na ní ty domorodce. Jsou ale sakra nějak zmenšený. Asi je to daleko. Tady v horách
všechno vypadá na dosah ruky, ale je to klam.
Stezička už je uzoučká a občas i pár schůdků. Kola chvíli tlačíme, chvíli neseme. Konečně jsme venku z kaňonu, plošinka ve výšce trochu přes 2000mnm, roste tu už jen tráva.
Fotí nás Pekari, v zádech za kaňonem máme pohoří Croda Rossa, je fakt růžové. Dohání nás další skupinka cyklistů. Je mezi nimi veselá cyklistka. Po těch kilometrech
s kolem na rameni obdivuhodně svěží. Navazuje s námi kontakt přes sušenku, kterou by ráda ochutnala. Řekla si v poslední chvíli, sušenka už byla poslední a Lukáš naštěstí
nezkousl, i když v puse už jí měl. Sušenka jí chutnala. Loučíme se, italsky se to řekne čau.
Před sebou máme pohoří Paterno. Vypadá to jako přeběhnout loučku a jsme u skály. Jenomže je to zase klam. Ta loučka stoupá na 2454mnm, to je výška sedla mezi Paterno
a Tre Cime. A Paterno má vrcholek ve výšce 2744mnm.
Necháváme Paterno po levé ruce a neseme kola kamenitým svahem do sedla mezi Paterno a Tre Cime di Lavaredo se třemi vrcholy, nejvyšší má 2999mnm.
Takže nad sedlo 2454mnm ční o 545m. Při pohledu ze sedla jsou tři vrcholy téměř v zákrytu. Po skále se pohybují malé tečičky, horolezci. Je 15:30.
Ze sedla se jdu s Honzou Ka pěšky podívat na Paterno, trochu stoupáme na úpatí a procházíme skalním tunelem. Dál vede trasa po skalní římse, zhruba 100m vysoko. Aby
turisti nepadali ze skály, je tu ocelové lano k přidržení. Říká se tomu via ferrata, teda po železe. Jdeme jen kousek, za námi jde Pekari, aby si vyfotila, jak padáme.
Vracíme se ke kolům a sjíždíme na druhou stranu sedla, kolem horské chaty Lavaredo 2400mnm vede už slušná cesta a od boudy Auronzo 2320mnm už dokonce pěkná asfaltka.
Svištíme dolů, předjíždím dodávku, osobní auta, autobus. Celkem 1048m výškový rozdíl, z toho 914m po asfaltu, klesání až 16%, to je pěkná odměna. Poslední úsek sice bylo možné
jet po trase zrušené železnice z 1.světové války, ale asfalt je asfalt.
Čistý čas jízdy jsme měli sice 2h 48min, ten Ital měl částečně pravdu, i když nahoru o jízdu většinou nešlo. Včetně přestávek na to padnul celý den, vrátili jsme se v 17:50.
Maximální rychlost jsem dosáhl 68km/h. Ujeto 28km.
Vaříme polívku, nakládáme kola a v 21h jedeme blíž ke Cortině. V levotočivé zatáčce pod boudou Ospitale odbočujeme na parkoviště, po cestě zajíždíme do lesa, je tu další
parkoviště. Stojí tu několik aut, je tu výchozí místo horských túr. Cesta dál je uzavřená závorou. Závora se ovládá elektricky z aut (domorodci mají ovladač) a energii
získává ze sluneční baterie.
Za hromadou klád vyčuhuje auto s polskou MPZ a stan. Parkujeme na druhém kraji, rozbalujem spacáky jeden vedle druhého. Mezi stromy prosvítají hvězdy, je příjemně, 13oC.
Krásně unaveni krásně usínáme.
Druhý den, neděle, 30.7.
Budím se v 6:30, je už dávno světlo. Terezka mi slíbila, že mě naučí vítat slunce. Tak jdeme dál do lesa a hledáme příjemné místečko. Konečně hebká travička, trochu orosená.
Příjemně chladí při naší rozcvičce. Vítání slunce se skládá z několika opakujících se stejných pohybů. Vracíme se, ostatní stále spí. I Terezka leze znovu do spacáku.
Procházím se lesem, je tu nějaká zřícenina. Pak se vracím. Na parkoviště přichází nějaký myslivec. Ptá se, jestli máme stany. Ujišťuju ho, že ne. Říká, že tady všude je
Parco Naturale, ukazuje opravdu všude kolem sebe i pod sebe, nevynechá ani místečko, že tu nesmíme stavět tenda a rozdělávat fuoco. Italsky neumím, ale
není třeba. Předpokládám stejný význam slov, jako tent [stan] a fire [oheň]. Další slova, due milione a polizia jsou také dostatečně mezinárodní. Správce se jde
po chvíli přesvědčit, že skutečně spíme spořádaně bez stanu, ostatní se právě probouzejí.
Snídani popojíždíme dělat ven z lesa na parkoviště u silnice. Ovesné vločky s mlékem, zahuštěné pudinkem, doplněné meruňkami a jablky, bábovka s marmeládou, šlehačkou a
posypaná kakaem, čaj, ostružinový jogurt a další dobroty. Kde je Honza Karásek a Lenka Pekari, tam se hlady netrpí.
Těsně před 10h na kolech vyjíždíme, z 1416mnm, nahoru přes závoru, po lesní asfaltce jen s místním provozem. Stoupání dosahuje 18%. Přijíždíme k chalupě
Alpe Ra Stua, 1695mnm. Asfaltka končí. V informační budce se ptáme na zítřejší trasu. Snad nás zase nepošle nosit kola!
Dál jedeme po šotolině, sice dost stoupáme, je to ale lepší, než včera. Romantické údolíčko, krávy, koně a tak. V pozadí krásné hory. Údolíčko se zužuje, stoupání je
kritické. Kdo se zastaví, musí kus tlačit, než najde místo pro rozjezd. Krátce po poledni jsme ve Val Salata ve výšce 2037mnm, ještě malinko stoupáme a
otevírá se nám nádherné kruhové panorama. Dlouho se díváme, sledujeme hru stínů mraků na vzdálených štítech. Vidíme pohoří Croda Rossa z opačné strany.
Pekari to fotí kolem dokola. Sjíždíme k dřevěné vesničce Fodara, 1986mnm, obědváme v trávě mezi kravinci před kostelíkem.
Pak se vydáváme dolů, směr Pederu. Jedeme po cestě, která má místy klesání 30%, především serpentiny nad Pederu. V těchto místech je povrch z rýhovaného betonu.
Tady má zase výhodu horské kolo, je nižší a má pevnější výplet, může brzdit smykem napříč. Moje kolo se zabrzděné zadní brzdou sunulo smykem dolů, při zabrzděné i přední
brzdě se překlápělo přes řídítka. Musel jsem sedět za sedlem a opatrně dávkovat sílu přední brzdy. Ideální by bylo brzdit smykem napříč, jako na lyžích, to by ale nevydržel
výplet. Pro srovnání, řidiči obávaný Barrandovský kopec v Praze má sklon 6%. Pohled ze serpentin dolů na střechu boudy Pederu je jak z letadla. Konečně jsme dole, 1545mnm.
Schyluje se k dešti. Vzniká chvilková nervozita. Rozjíždíme se směrem k Fanes. Stoupáme po dobré cestě několik serpentin a dělám odbočku k přírodnímu úkazu - potok
vyvěrá zpod skály.
O kousek výš potkáváme několik jezdců na koni. Po levé straně je krásně dozelena zbarvené pohoří. Pekari fotí, jak jedu. Každou chvíli pohled kolem dokola vypadá trochu jinak.
Štíty z různých úhlů, mění se jejich vzájemné překrytí. Mění se stíny. Krásno. Od 15:30 do 15:35 trochu prší, ale jen v údolí, na štítech kolem nás je slunečno.
Vyřešilo to schování pod strom.
Kousek dál si Lenka Pekari fotí dřevěnou budovu a krávy všude kolem. A nás. Krávy jsou oprsklé, dvě žužlají Lenčin fialový batoh. Asi se jim ta barva fakt líbí, i když jsou
samy jen černobílé. Mě se taky ledacos líbí, ale žužlám to jen občas. Taky nejsem žádná kráva, ani vůl, ani bejk.
A zase stoupáme, kolem hotýlku Fanes, 2060mnm, do sedýlka k jezírku Limosee, 2159mnm. S Pekari a Honzou Ka ještě odbočujeme k malému jezírku s dřevěným můstkem.
Krásné místo, na mostě se vzájemně fotíme, louky kolem, hory v pozadí. A jedeme dolů mezi horami, podél říčky Fanes (všechno se tu tak jmenuje) až k vodopádům.
U kol zůstává Lukáš a my jdeme po skalní římse, via ferrata Barbara, mezi skálou a padající vodou, pak dolů, schody i řebřík, k dolnímu vodopádu. Po roštu
přes říčku, a po skále se vydrápat nahoru. A zase římsa, v jednom místě římsa chybí, zůstalo jen lano. Musím ručkovat po laně, 20m pode mnou hučí potok, lezu rychle,
než dostanu strach.
Na kolech sjíždíme dál, teď bolí víc ruce než nohy, jen brzdíme. Sjezd je technický, dá se jet rychleji, kličkujeme po cestě mezi balvany. Na mostě je úchvatný pohled do
kaňonu hluboko zařízlého potoka. Před cílem krátké ostré stoupání a v 19h jsme u auta. Ujeli jsme 34km, čistý čas jízdy 4h. Večeříme bramborovou kaši s párkem, samozřejmě je
i čaj. Skládáme se do auta a jedeme hledat další nocleh. Projíždíme snobské městečko Cortina, turistické centrum páprdů. Na ulicích pusto,
tady to žije v bazénech hotelů a v barech.
Vyjíždíme směrem na Falzarego, ale zastavujeme na parkovišti, 1750mnm, pod horou Tofana. U silnice tu parkuje český autobus, přímo na parkovišti české auto + stan
a italský tranzit, podobný našemu. Už je dost pozdě, všude ticho. Zastavujeme vedle Itala a hned vypínáme světlo, aby nás nikdo ze silnice neviděl. Šeptáme. Honza Ka otvírá zadní dveře auta,
s ohromným rachotem se vysypává všechno nádobí. Za několik vteřin se vrací ozvěna od štítu Tofany. Leháme si za auto na kamenité parkoviště. Je to ale nějaká měkčí
hornina, netlačí. Je ale docela chladno, měl jsem si asi vzít zimní spacák jako ostatní, a ne letní.
Třetí den, pondělí, 31.7.
Budím se zase první. Mrzne, ale moc zima mi není. Snažím se seškrábat jinovatku z tašky. Ten Ital vedle nás je správce. Nevěřícně zírá na šest ležících postav, vlastně poloh.
Neříká nic. Pak zmerčí stan na druhé straně parkoviště. Říká, ať jim jdu říct, že mají stan okamžitě zbourat. Tak jdu, ale on na ně zas volá, jde jim to pomalu.
Pekari fotí Tofanu, jak jí postupně osvětluje slunce. No a vybalujeme, snídáme, sušíme spacáky. Jelikož v autě je málo místa a všechno je tam namačkané, musíme vždycky
skoro všechno vyndat. Takže na prostoru zhruba 10x10m, což je 100m čtverečních, leží tašky, karimatky, kola, nádobí, krabice s jídlem, přepravka, vařič, ponožky, obal od
spacáku, svetr, foťák, další kus ešusu, bota, horolezecké lano, pasta na zuby (Terezka si čistila zuby, než jsem jí pastu omylem sebral). A spacáky se větrají na přilehlých
vodorovných předmětech, jako větve, zábradlí a skály. Takže je jasné, že potřebujem parkoviště dostatečně velké.
Dneska se rozdělíme na dvě skupiny. První skupina, to jsem já, objede Tofanu na kole po trase, doporučené včera turistickým informátorem. Druhá skupina, to jsou všichni
ostatní, vylezou na Tofanu, s horolezeckou výstrojí via ferrata. Popojedou autem až k hoře. Cesta by jim měla trvat 8h, večer se nějak sejdem.
Hned po snídani odjíždím. Jedu kousek po silnici směrem na Falzarego, po 2km odbočuju vpravo k Tofaně. Po cestě stoupám do sedla. Je tu i tunýlek. Po nastoupání
zhruba 300m cesta končí a je tu závora a tabulka s červeně škrtlým cyklistou. Ale jedu dál, vlastně už jen kousek, cesta je zavalená kamením. Střídavě vedu a nesu kolo. Konečně
jsem v sedle, Forcella col de Bos, 2329mnm. Dívám se na stěnu Tofany, jestli neuvidím kamarády, jak lezou. Ale asi bych je ani nerozeznal, leda tak
dalekohledem.
Zatímco se kochám, přichází skupinka turistů. Diví se, jak jsem tam to kolo dostal. Jedna holka se mě ptá, odkud jsem a kolik dní jedu. Říkám, že z Česka a jedu třetí den.
Pochopila, že jedu tři dny z Česka a diví se, tak říkám, že autem. Tak chce vědět, kolik jsem urazil na kole. To v horách není podstatné, a tak upřesňuji dotazem, jestli myslí
vzdálenost vertikální nebo horizontální. Připadá jim to legrační.
Přemýšlím, jaký je asi z Tofany rozhled. Ale Pekari to nafotila.
Myslel jsem si, že ze sedla už dolů údolím pojedu. Ale prd. Ten turistickej informátor je divnej. Nesu kolo na 1900mnm, pak trošku jedu, trošku tlačím. Celé dno údolí vyplňuje
písek, štěrk a kamínky, boří se to. Konečně se dostávám do soutěsky. Jedu po úzké pěšince, vpravo hora, vlevo sráz. Dostávám se k potoku, vpravo vodopádek, pak to teče strmě dolů.
Jak překonat mokrou skálu a nesklouznout dolů do kaňonu? Lehce, když máte dvě ruce. Ale když v jedné ruce nesu kolo, nedá se zachovat bezpečnostní princip tří bodů. Povedlo se.
Za chvíli se dostávám na cestu a sjíždím do údolí řeky Fanes.
Je krásně teplo. Lehám si v lese a hodinu ležím a relaxuju. Pak jedu dál po cestě, vjíždím na silnici a jedu do Cortiny, 1211mnm.
Krásné okolí, samé štíty hor.
Hned se dávám na cestu k sedlu Falzarego, musím během 16km překonat výškový rozdíl 906m. Sklon silnice dosahuje 11%. Jedu na čas, jen jednou piju. Už jsem tu, 2117mnm, cesta
trvá 90min, průměrná rychlost přes 10km/h, stoupání 10m/min (600m/h), to je jedno normální patro domu (2.5m) za 15 vteřin.
Na Falzaregu se kameruju a hned jedu dolů, ale jen na výšku 1700mnm. Vyjíždím boční cestou k boudě A. Dibona, už jsem skoro tam, už jsem zase ve výšce 2050mnm a
potkávám kamarády, jak jedou dolů. Najel jsem 57km, max. rychlost 66km/h. Je skoro 19h. Večeříme. Pak jedeme pro naftu, ale je to problém. V Cortině jsou všechny pumpy zavřené,
kromě těch samoobslužných, ty jsou ale na kreditky. Ručička už je na nule. Sjíždíme z kopce do další vesnice. Je tu pumpa, sice bezobslužná, ale žere bankovky. A nejen to.
I vydá naftu. Jsme zachráněni.
Je úplná tma. Vracíme se do Cortiny a jedeme na sedlo Giau. Hledáme plac na spaní. Dojedeme až nahoru, je tu zima a fičí vichr. Sjíždíme zpátky dolů. Do cesty se nám pletou
krávy. Honza Ka, lovec Pampalini, vyskakuje z auta a odstrkává je. Pak kousek jedeme se zhasnutými světly. Krávy nejsou oslepené, vidí nás a uskakují samy.
Odbočujeme ze silnice doleva na polní cestu. Ale v dálce je usedlost, asi viděli naše světla. Mizíme. Další odbočka je doprava. Radši se jdu napřed podívat, kam vede. Byla by dobrá, ale
narážím na starší Švýcarský pár, chystají se tu taky nocovat. Říkají, kde je další volné místo. Nakonec jsme místo našli. Noc byla v pohodě. Blízko nás spali Holanďani.
Čtvrtý den, úterý, 1.8.
Ráno si dáváme míchaná vajíčka a kakao. Nespěcháme. Autem jedeme zpátky nahoru do sedla Giau, 2236mnm. Auto tu necháváme, je 12h.
Místní turistický informátor nám říká, že trasa, kterou chceme jet na kole, je do dalšího sedla trochu difficult [obtížné], pak ale very easy [velmi lehké]. Jedeme pěšinkou po římse
napříč příkrým svahem. Škrtnout šlapkou o drn a byli by jsme potlučení o pár desítek metrů níž. Je to sice louka, ale z trávy vyčuhují kameny. Upadnout se podařilo
Honzovi Ka, kochal se horami, vjel na šutr a letěl. Ale šikovně, spadnul na pěšinku před kolem.
A za chvíli jsme pod sedlem. Tady je to už horší. Kola neseme půl hodiny strmým svahem, mezi balvany. V brašně jídlo a teplé oblečení, takže to něco váží. Měl ten informátor pravdu,
je to difficult. Mám otlačené rameno a umazané ruce. Sotva lezu. Svezeme se dneska vůbec? Za sedlem dolů? Nebo i tento třetí informátor kecal? No konečně jsme nahoře.
Forcella Giau, 2373mnm.
Fotí nás Honza Ka, vypadáme smutně, ale jsme udřený. Vpravo dřepí Honza Kr, Pekari, já, Terezka, Lukáš. Vzadu vlevo za Lukášem je sedlo Giau, kde jsme nechali auto. Pěšinka
po louce dál vypadá dobře. Jen ale objedeme první balvan, už vidíme, že ne. Zase šutry přes cestu, jet se nedá. Ten Ital zase kecal. Chvíli tlačíme, každý si hledá cestu jinudy.
Zkoušíme to i po louce, to trochu jede.
V dálce se pase stádo koní. Za chvíli se dávají do pohybu. Běží k Honzovi Ka. Jedeme tam taky. Dává koňovi hašlerku. Vožužlávají nám všechno. Jeden mi chce sežrat sedlo, ale
stačil si jen líznout. Nepokládejte kola, šlápnou vám do drátů, protože je nevidí, radí Honza Ka. Když odjíždíme, koně za námi neběží. Naštěstí.
Vyjíždíme a tlačíme kolo do dalšího sedla, Forcella Ambrizola, 2277mnm. Z něj dole v dálce vidíme Cortinu, je o 1000m níž. A taky vidíme boudu Croda da Lago
s jezírkem, 2046mnm. Po šotolinové pěšině celkem snadno sjíždíme k jezírku. Při sjezdu byly asi dva lehké pády, kupodivu horská kola, to je asi únavou.
Od jezírka odjíždím napřed, s klíči od auta. Jedu nepříjemným prudkým klesáním, po šutrech, k hospodě Pianozes, 1260mnm. Pak vlevo kolem Lago d Aial
k silnici. Tady ostatní počkají. Já vydupávám kopec do sedla Giau. Nastoupám 730m na 9km za 75min. V 18:30 jsem zase na Giau, 2236mnm, tentokrát vlastní silou.
Rychlost stoupání 9.7m/min. Celkem jsem dnes ujel 25km. Nakládám kolo do auta a sjíždím ke kamarádům.
Jídlo u silnice. Žlutá rýže se zelím, vepřovým masem a s kečupem. Češi jsou zvláštní národ. Revoluci umějí sametovou, ani jeden mrtvý. Rozdělení Česko-Slovenska bez jediného výstřelu.
Zato když se má dohodnout 6 lidí, jestli rýže k večeři bude nebo nebude politá kečupem, je problém.
Po večeři znova přejíždíme sedlo Giau, tentokrát zase autem. Jedeme dál, přes Arabu, Bolzano, po dálnici Trento, Rovereto k Lago di Garda,
je to snad 200km. Vjíždíme do vesničky Nago, je 1h v noci. Projíždíme úzkými uličkami. Jedna ulička se šikmo zužuje až je užší než naše auto, ale
Honza Ka má úžasný odhad. Levé i pravé boční zrcátko začne drhnout o barák úplně současně. Vyjíždíme po polní cestě za vesnici, vyvalíme spacáky a rychle usínáme. Je tu vedro, ještě
že mám letní spacák. V noci mě budí zvířata. Je tu dost živo. Nějaké zvíře vydává hlasitý zvuk, něco mezi mňoukáním a pískáním.
Pátý den, středa, 2.8.
Ráno je horko, 21oC.
Vyjíždíme výš a rozhlížíme se po kraji, pak se vracíme do vesničky Nago. Pěkná útulná vesnička. Doplňujeme u kašny vodu do kanystru i do lahví. Po delší době
nebudeme pít vodu z potoka, ale z kašny. Pak tady i mejeme nádobí. My jim ukážeme, co je to Itálie.
Autem jedeme do městečka Riva del Garda u jezera Lago di Garda. Dáváme si zmrzlinu a jedeme dál tunely podél jezera. Zastavujeme, jdeme se vykoupat. Slézáme k vodě
křovím, zakládáme vlastní nudistickou pláž. Terezka zjišťuje, že tu plavou hadi, ale jsou to asi užovky. Umí plavat pod vodou.
Vracíme se do skal nad Nago. Všichni jdou lézt, já chvíli odpočívám ve stínu, Italové to tak taky přes poledne dělají. Pak jdu za nimi a koukám se, jak lezou. Málem mě taky
ukecali. Až to budu zkoušet, musím si nejdřív zkusit odskok do lana, abych získal jistotu.
K večeři jsou těstoviny, sýrová omáčka se žampióny a další dobroty. Na parkovišti jsou i Němci, mají u auta taky bordel a něco vaří. Pak rozložili podivné polní lůžko na nožičkách,
asi se bojí brouků.
U auta zůstává spát Lukáš, my ostatní odcházíme spát do skal. Jdeme nočním lesem. Rušíme přírodu. Je to jako když po hladině proplouvá loďka, hladina se rozvlní a po chvíli se
uklidní. Leháme si pod převisy. Za chvíli se rozvlněná příroda uklidňuje a pohlcuje nás. Zůstává jen pravidelné vlnění, normální noční zvuky. Dvakrát lehce zaprší.
Probouzím se, cítím změnu vlnění okolní přírody. Že by někdo přicházel? Naštěstí to nebyl člověk, ale asi nějaké zvíře. Najedou žuch, z převisu se uvolnil kámen a spadnul
kousek ode mě. Vlnění se zase normalizuje. Ta příroda je dokonalý alarm, škoda, že už jsou lidé otupělí.
Šestý den, čtvrtek, 3.8.
Dnešní program je lezení, zítřejší surfování. Vymýšlím pro sebe cyklotrasy po okolí. Kolem jezera se moc jet nedá, není tam stezka, jen úzká silnička a spousta tunelů, to
by bylo o nervy. Dalo by se vyjet do Verony nebo tím směrem. Nebo najít stezku podél dálnice na Brenner. A kousek se po ní projet. Třeba až na Brenner. A z Brenneru dál.
Co kdybych jel do Česka? Blbost, nemám mapy, stan, peníze, vím jen, že je to asi 800km. To by se dalo zvládnout za 4 dny. Jedu!
Balím spacák, trochu jídla, z automapy 1:800000 bez vrstevnic opisuju alespoň města po trase, Innsbruck, Kufstein, Rosenheim, Regensburg, Domažlice. Po 10h odjíždím.
Hned v Nago narážím na perfektní asfaltovou cyklostezku, v zatáčkách plná čára a zrcadlo, malé dopravní značky, mimoúrovňové podjezdy hlavní silnice. V Roveretu
najíždím na stezku Adige, vedoucí ve směru sever - jih. Cesta rychle ubíhá. Po trase jsou mapky, obkresluju si je. Bez nich se dá snadno vjet do některé slepé větve,
všude je sice značená stezka, ale už ne, kam vede. V této části stezky jsou po několika kilometrech odpočívací místa, s lavičkou, někde i se stolkem.
V 15h mám ujeto 88km. Zastavuju u altánku, začíná mžít. Je teplo, 22oC. Dávám si chleba, co mi namazala Lenka. Přestalo mžít, tak jedu. Po 200m končí asfalt a začíná pršet.
Naštěstí mám bundu. Je tu asi 2km nedokončený úsek, pak ale pokračuje asfalt. Zastavuju v podjezdu pod silnicí, čekám až přestane pršet a jedu dál. Zase ale mží. Po pár kilometrech
je značka "slepá ulice". To nějak projedu. Jsem těsně před Bolzanem.
Jedu po nedodělané silnici, písek, půlka je uválcovaná. Po chvíli potkávám válcovačku, jak válcuje tu druhou půlku. Pak najíždím na krásný nový most, široký jen 2m, prostě speciální
pro cyklisty. Je na něm už i asfalt. Vede přes jedno rameno řeky. Řeka tu má dvě ramena. Takže most nikam nevede.
(Poznámka z roku 2009: nejsou to dvě ramena jedné řeky, ale dvě řeky Isarco a Adige, cyklostezka až na Brenner dokončena, viz
Evropské cyklostezky.)
Cyklistický most přes Adige na hrázku mezi Adige a Isarco, foto 2009.
Vracím se několik kilometrů a do Bolzana vjíždím přes hnusnou průmyslovou zónu, bez jakéhokoliv značení. Ve městě značení na Brenner je, ale směřuje na dálnici. Nakonec se
ukazuje, že mám správný směr na starou silnici. Provoz je tu ale příšerný. Bolzano, děs a hrůza. I na kole mám co dělat. Prudké brzdění, prudká akcelerace, abych se dostal
do proudu, pak těsná jízda, nečekané změny směru, kličkování. Pravé řídítko mám až nad chodníkem, škrtám o chodce, levé řídítko čechrá náklad na korbě dodávky. Jedu 50km/h,
předjíždí mě autobus, dost těsně, doprava se začne sunout, když jsem v jeho půlce. Bylo to o centimetry. Zastavuju na červenou. Zprava mě po chodníku předjíždí moped.
Konečně jsem z města. Stezka tu nikde není.
Chvílemi prší, chvílemi mží. Když prší hodně, někde se schovám a čekám. Je tu spousta míst na spaní, tunely opuštěné železnice, strážní domky, budky, pod dálnicí za pilířem.
Jedu dál.
Lidi si vsugerovali, že déšť je nepříjemný. Přitom se rádi koupou a cákají na sebe. Nohy v teplé vodě? Jaké blaho. Co na tom, že přitom jedu na kole? Voda, co mi čvachtá
v botě, je teploučká. Teplota vzduchu je teď sice jen 18oC, ale zahřívám se jízdou. Mám suché jen to, co kryje bunda. Ale kapucu jsem si nevzal, jde blbě přes
helmu a neviděl bych do stran. Takže mi teče trochu kolem krku a taky do rukávů. Ale nic mi nehrozí, je to jen psychika. Je mi vlastně krásně.
Na pár kilometrů zase začala cyklostezka. Projíždím krásným městečkem Klausen. Hustě prší a začínám hledat místo na spaní. Dálnice tu jako naschvál nemá pilíře.
Míjím několik upoutávek na kempy nebo ubytování v soukromí. To by ale bylo moc jednoduché. Nakonec nacházím v lese opuštěný skautský tábor, přes kuchyň vlaje kus potrhané celty.
Je to sice za plotem, ale přendávám kolo, pak sebe. Za 8h jsem ujel 161km. Převlékám se do suchého a lezu do spacáku. Vedle hučí dálnice, ale usínám rychle.
Sedmý den, pátek, 4.8.
Probouzím se. Je 5:40, stále prší. Cítím vlhko v nohách. Při prudším dešti mi voda nacákala na spacák. Ještě, že nemám péřák. Docela jsem dobře spal, i když pod tenkou stříbrnou
karimatkou, kterou jsem si vzal kvůli skladnosti, je šutrovitý terén. Sundávám si suché věci a oblékám si triko s mokrým límcem, mokré ponožky a mokré boty a rychle odjíždím.
Je 5:50, teplota 14oC.
V 7h si dávám ve stánku u silnice čaj, ale ani nebyl potřeba, zahřál jsem se jízdou. Prší. Je to jen psychická zátěž. Vydržím, nebo jsem stařec a z Brenneru se vrátím? Usmívám se,
cítím klid. Dělník u silnice, pracuje v dešti, taky se na mě směje a mává. Na trati u silnice stojí vlak. Z lokomotivy sálá teplo a strojvůdce mi mává.
V 9:10 projíždím Brennerem. Docela obyčejná vesnička. Brenner není žádný pořádný průsmyk. Sedlo má ve výšce jenom 1375mnm, ale nastoupal jsem ho téměř od 0mnm, takže něco přece.
Je 10oC a prší.
V Matrei prší tak silně, že se na chvíli schovávám. V 11h jsem nad Innsbruckem. Je tu vystavená plastická mapa Alp, tak se dívám, kudy pojedu. Město je pode mnou jako na dlani,
ale nevím, kudy vyjíždí silnice na Kufstein. Všude je jen značení na dálnici.
Nakonec jedu na Rum, a je to správná volba. Je to první vesnice ve směru na Kufstein. Jedu dál přes Hall, Schwaz po silnici 1.třídy, je páteční špička. Jen těžko odvykám italskému
způsobu jízdy přes městečka. Kolony aut objíždím po chodníku.
Ne že by šlo v dešti všechno stejně dobře, jako v suchu. Například, vytáhnete WC papír, a je rozmočený. Po zoufalém hledání nacházím v ledvince další suchý. Chce to ale rychlou akci,
v hustém dešti.
V 16:40 vjíždím do Kufsteinu. Další město v mém seznamu je Rosenheim v Německu. Nikde tu ale na ukazatelích není. Je tu jen Mnichov a na dálnici. To je ale moc na západ, ne? Teď mi mapa
dost chybí. Nemůžu najít Německo. Jen nějaké město Ebbs. Jedu tam. Cestou vidím super místo na spaní, fotbalové hřiště s dřevěnou boudou.
Zapínám mobil, abych vyzvedl zprávy. Je tu i od Honzy Ka. U jezera prší, jedou domů. Ať nahlásím polohu, seberou mě cestou. Vracím se do Kufsteinu, nacházím lehce identifikovatelné
místo - Mc Donald u dálničního nájezdu. Ještě se lezu na dálnici podívat, jak je nájezd označen. Hlásím polohu a nedostatek WC papíru. Dnes jsem ujel 169km. Z Itálie celkem
330km. Zítra večer bych byl přes Passau na Šumavě.
V restauraci ze mě crčí voda, jsem fousatej a zatuchlej. Dospělí jsou decentní, ale děti čuměj. Už aby šly spát, parchanti. Koušu si nehty, už to potřebovaly, byly přerostlý.
Jak sedím, je mi zima. Dávám si čaj a čízburgr. Koukám kolem sebe a píšu básničky na to co vidím.
Kofola
Proti vedle u stolu,
pije děvče kofolu,
koukám na ní zasněně,
nabídne mi nebo ne?
Spregoši
Sedí denně v Mekoši,
myslí, že jsou spregoši,
není od nich morální,
jíst hambáče globální.
Sluníčko
Sluníčko se bálo,
že by hřálo málo,
že nestačí ještě
mraky plné deště
vytlačit pryč z oblohy
do vhodnější polohy.
Snad to zkusí zítra,
od brzkého jitra,
než se všechno rozmočí,
kůže, nehty, obočí.
Přijeli v 21:24 a přivezli ten WC papír. A ve 3h v noci už ležíme u Lipna, pro jistotu ve stanu.
Osmý den, sobota, 5.8.
Ráno Pekari hlásí rybáře. Rychle bouráme stan. Je to zase nějaký správce a chce pokutu za spaní u Lipna. Nesmí se spát mezi silnicí a nádrží. A nám to bylo v noci tak jedno,
jestli spíme nalevo nebo napravo od silnice. Navrhuju, že vysbíráme odpadky. Souhlasí. Říká mi, že je to lepší než pokuta, protože my mladí :-) nemáme peníze. Přináší pytel a
máme ho za chvíli plný.
Ve Frymburku před sámoškou je dost velké parkoviště, tak vybalujem všechno a snídáme. Pak jedem na Stožec, auto parkujem před Hankoštejnem a na kolech jedeme do Nového Údolí.
Kopec ke kanálu mi připadá nějaký plochý a krátký. Jedeme podle kanálu, v Jelení přes hospodu, podle kanálu a na Říjiště. Dáváme polívku a nesem kola po šutrech na Plešné.
Pak se vracíme na Stožec. V náhonu mejem kola a před Pstruhem vaříme svoje, lepší. Kameruju ještě průjezd parního vlaku a jedem do Prahy.
Nemůžu usnout v posteli. Chtěl bych spát na balkóně, ale ovládám se. Ale proč?
Boty suším ještě 3 dny.
Fotografie Lenka Pekárková
Napsal 13.8.2000 FILABEL