V Cykloráji je třeba počítat i s horším povrchem.
Jezová - co zbylo z vesnice.
TOULKY CYKLORÁJEM | |
TEXT A FOTO PUSTINA |
| Kraj nekonečných lesů, rozlehlých plání, temných údolí a klikatících se potoků, protkaný spoustou úzkých silniček, takový dárek tu zbyl po odchodu zatím posledních tatarských nájezdníků hlavně pro potěchu cyklistů. Pro pěší zatím v centrální části chybí turistické značení, asi i proto, že vzdálenosti mezi jednotlivými centry civilizace s příslušnými občerstvovacími body jsou značné, zato kolo je tu ideálním dopravním prostředkem, však se také pro zdejší kraj už vžilo pojmenování Cykloráj. Na první průzkum jsem se vydal vlakem, z pražského rychlíku do Tanvaldu jsem vystoupil v Bakově nad Jizerou a hned u nádraží, na silničce z Debře, jsem narazil na dálkovou cyklotrasu 241. Podél řeky jsem po ní jel k mostu přes Jizeru, kde je odbočka do centra Bakova a dál proti proudu Bělé. Jen o kousek dál odbočuje cyklotrasa vpravo na most přes potok a hned za ním, na začátku Nové Vsi, definitivně opouští silnici levou odbočkou. Spolu s červenou turistickou značkou putuje ještě podél Bělé a od Rečkova už samostatně, lesní cestou v přírodním parku kolem potoka Rokytky, který tu meandruje a vytváří rozsáhlé mokřady. S červenou značkou jsem se zase sešel až u Klokočky, léčivého pramene pojmenovaném podle obrovského klokoče, pod kterým kdysi vyvěral. Místo něj je dnes nad pramenem kaple z roku 1724, z bývalé lázeňské budovy opodál je klasicistní myslivna a z parku obora, pečlivě oplocená a turistům zapovězená, včetně cesty údolím Rokytky do Bílé Hlíny. Cyklotrasa 241 pokračuje od Klokočky úzkou, kroutící se asfaltkou do Kláštera nad Jizerou a dál k severu, to je ale téma na někdy příště, tentokrát jsem se otočil a vydal se po silničce kousek zpátky, na turistické rozcestí, odkud se mým průvodcem na chvíli stala zelená značka. Lesácký asfalt, vytrvale mírně stoupající mě skoro jak podle pravítka vedl do nitra zdejších hlubokých hvozdů. Na rozcestí U Bílého Kříže odbočuje zelená vlevo, přes lesy a rokle putuje až k nádraží na konci Vlčího Dolu, dál po červené se dá dojít až do Bělé pod Bezdězem. To je tedy typ na pěší výlet, od vlaku z Bakova na vlak v Bělé, i s další zelenou na zastávku Bělá město je to necelých 20 km. Pokračovat od Bílého kříže rovně, vyjel bych u Radechova na cyklotrasu 3045, já ale odbočil vpravo, sice trochu do kopce, zato na nádherný hladký povrch čerstvě vyasfaltované lesní silničky, následující tři kilometry jsem si připadal jak na cyklostezce někde v civilizovaných zemích na západ od našich hranic. Cesta chvíli sleduje zadní plot obory, skvělý povrch končí až u hájovny. Tady se na rozcestí můžete dát vlevo, za polem cesta vyústí v Krupé na silnici z Bělé, dáte se vpravo, serpentinami sjedete do údolí, na hlavní zase vpravo a za chvíli jste u Krupského rybníka, cestou si u hřbitova můžete prohlédnout kostel sv. Václava z 18. století a hlavně vedle stojící nádhernou barokní roubenou faru s mansardovou střechou. Celé panorama završuje na kopci nad kostelem barokní zvonice s dřevěným patrem. Kdo by si to všechno chtěl prohlížet ze zahrady protější stylové restaurace, nechť se připraví na ceny poněkud nekřesťanské. Bez kultury a jen s buřtem u kiosku na konci vsi se musí spokojit ten, kdo si u hájovny vybere směr rovně, levější ze dvou cest se dvěma serpentinami spouští přímo ke Krupskému rybníku, odkud se příště konečně vydáme do bývalých vojenských prostorů. |
| Z Dolní Krupé jsem to musel kousek vydržet na hlavní silnici, ale hned za rybníkem jsem z ní uhnul vlevo, do Dolní Rokyté. Nabízí se tu hned dvě možnosti, bezproblémovou variantu po široké, stoupající silnici, jsem coby povaha dobrodružná okamžitě zavrhnul a vydal se na průzkum úzké asfaltky, mizející souběžně vlevo v údolí. Mapa tvrdila, že se obě trasy zase sejdou, a tak jsem se nenechal u hájovny odradit ani zákazem vjezdu a obrovskou cedulí s nápisem Slepá cesta, hajní jsou nejen v tomhle kraji pěkně prolhaní a tady se to znovu potvrdilo, po šotolině jsem se za chvíli zase octnul mezi chalupami, u poslední cesta zahnula vpravo, projel jsem mělké údolíčko a pak na pár metrech oddřel celé stoupání, které první varianta zvládala postupně, s lehce orosenými skráněmi jsem se zase octnul na silnici v Rokyté. Dál do Horní Rokyté to logicky bylo ještě do kopce, ale už mírného a pohodového, za ní končila pole a začínal les. Na prvním smrku byla rezatá, ještě trochu čitelná cedule, zakazující vstup do vojenského prostoru, tady po dlouhá léta končil svět lidí a začínal kraj, vydaný napospas řádění vojenské soldatesky z východu, panující tu naštěstí opravdu jen dočasně. Sjezd do údolí mne přivedl k rybníku v Horní Krupé, to že tu bývala vesnice, připomínala jen dvě okna skalního bytu. Na rozcestí tří cest jsem se dal tou úplně vpravo, na konci paseky na dalším rozcestí pro změnu vlevo. Rovně pokračující cesta by mě přivedla na tankovou střelnici, táhnoucí se širokým průsekem od Jablonečku až po Kuřivody, tam už jsem to znal, tentokrát jsem chtěl prozkoumat cestu, nabízenou nepříliš spolehlivou mapou coby doporučená cyklotrasa. Tentokrát vše souhlasilo, prudké stoupání, pak přes planinu, o kterou se určitě taktéž cvičně válčívalo a znovu do lesa, ze kterého jsem vyjel na silnici přímo na začátku Kuřivod. Smutná historie městečka začíná první zmínkou v roce 1279, Václav II. jej dědičně věnoval Berkům z Dubé, kteří zde měli své sídlo až do 16.století. V dobách temné minulosti bylo čtvercové náměstí obestavěno patrovými roubenými domy s podloubími, osvícená moderní doba přinesla v padesátých létech vpád české a o něco později sovětské armády, přežila to jen radnice, kostel a trojkřídlý zámek, vše patřičně zdevastované. Opravená je jen radnice a částečně kostel, pokud je budete chtít dostat na společnou fotografii, musíte do kompozice přidat i náramně šikovně umístěný obří kontejner na odpadky. V městečku, které se v poslední době stalo domovem převážně Volyňských Čechů, jsem na návsi pohrdl nabídkou cyklotras 25 z Doks pod Ještěd, a 3040 z Bělé do Hradčan, vydal jsem se vlastní cestou, od radnice úzkou silničkou souběžnou s hlavní na Mnichovo Hradiště. Kuřivody jsem opustil podél zahrádek a znovu zmizel v divočině. Vojenská asfaltka klesala do hlubokého údolí, zplanělé ovocné stromy v džungli u cesty dávaly tušit, že před vpádem armády to tu vypadalo jinak. Po sjezdu zákonitě následovalo stoupání, z lesa jsem se vynořil na planině, kde bývala vesnice Jezová, ta se zřejmě stala cvičným cílem méně šikovných dělostřelců, kteří neplnili na výbornou, neb tu dodnes stojí zbytky tří domů ve stínu mohutného kaštanu. Asfaltka, odbočující vpravo, vede na trasu 3040, na silnici z Kuřivod do Bělé pod Bezdězem, já se ke stejnému cíli propracoval trochu komplikovaněji, pokračoval jsem rovně, dlouhým sjezdem do Dolní Krupé, kde jsem výjezdem na hlavní uzavřel okruh, vzápětí jsem odbočil vpravo na serpentinami stoupající silničku do Bělé, značenou jako cyklotrasa 3045, co je nového v kraji pod Bezdězem, o tom v další kapitole. |
V Cykloráji je třeba počítat i s horším povrchem. |
Jezová - co zbylo z vesnice. |
| Cyklotrasa 3045 začíná v Dolní Krupé, z Bělé pod Bezdězem pokračuje přes Bezděz a Doksy do Srní, o tom jsem psal loni. Ve Vlčím Dole a na Tankové cestě na ni navazují trasy 0060 a 0061 čerstvě vyznačeného Bělského okruhu. Přijel jsem z Krupé přes Radechovské polesí, na konci závěrečného sjezdu je u potoka křížení cyklotras. Doprava pokračuje 3045 kolem koupaliště do bývalých vojenských prostorů a souběžně 0060 na náměstí v Bělé pod Bezdězem, kde pro jedny končí, pro jiné začíná. Já po ní jel dál opačným směrem, úzkou silničkou podél potoka Bělé, přes Podol do Vlčího Dolu. Tady se odbočuje vpravo, přes potok a na hlavní, doleva a u závor hned zase vpravo, k nádraží, za mé cesty tam chyběla značka pro odbočení. Teprve za nádražím se přejedou koleje, lehce zatravněná železnice se tu v přírodě úplně ztrácí, zato panoráma začátku Čisteckého dolu hyzdí železobetonové monstrum silničního mostu, zavěšeného vysoko nad údolím, sem by měli vozit na exkurze všechny příznivce staveb dálnic napříč přírodními rezervacemi.
Nejprudší stoupání na protější hřeben končí u Plužné, zprava se přidá silnička z Bělé, zleva od Čisté, od minuty by tu mohli začít točit reklamy na prášky, přes pole a kolem cípu lesa se dojede do Březinky, kde se trasy větví. Začíná tu 0061, ta se hezky drží silnice do Březovic, na další křižovatce nabízí slepou odbočku do Vísky, na prohlídku dobře zachovalé lidové architektury na kruhové návsi, z další křižovatky jde až k hájovně Pankrác společně s trasou 0014, směřující přes Okna do Doks. U bezdězského nádraží je další křížení s trasou 0060, naše odbočuje vpravo, kolem staniční budovy, u podjezdu na konci kolejiště se odbočuje vlevo na Tankovou cestu. Obrněná technika se za časů rozkvětu zdejších vojenských prostorů vykládala u rampy z vagónů a pak už po vlastní ose putovala touhle silničkou do míst bojového nasazení, proto je také většinou dlážděná kočičími hlavami, které jediné jsou schopné odolat ocelovým pásům tanků a jiných potomků jurských oblud. Obzvlášť čilý ruch tu býval za společných cvičení udatných vojsk slavné Varšavské smlouvy, to do kraje většinou nasypali tanky a podobnou havěť na padácích z letadel, co zbylo, jelo pak domů vlakem. Cyklotrasa po Tankové cestě po přejezdu hlavní silnice vyúsťuje do trasy 3045, tou se pak okruh uzavírá v Bělé.
Trasa 0060 odbočuje v Březince do terénu, rychlý sjezd rozbitou cestou do dolu vystřídá vleklé stoupání už podstatně lépe sjízdnou lesní cestou až na Valdštejnsko. Z šesti barokních pavilonů, které dal v roce 1725 zřídit hrabě Valdštejn na mýtině uprostřed lesů, se dochovaly jen dva, také už neslouží k odpočinku při honech, ale zdejšímu polesí, jehož představitelé při vzniku cyklotras příliš nespolupracovali, přestože na tabulce na každém turistickém rozcestí tvrdí pravý opak, dokonce zakázali použít silničku přímo na Pankrác se zdůvodněním, že se tu vozí dříví. Oč lepší byla spolupráce při značení v CHKO Kokořínsko, kde si pro nás našel čas sám šéf, ing. Pořízek, a jezdil s námi vybírat plevelné stromy, na které bylo možné umístit značky, nemuseli jsme tak zakutávat do země masivní dubové kůly, jako na Valdštejnsku. Místo kolem proslulých soch grenadýrů ve valdštejnských barvách vede tedy trasa 0060 souběžně s modrou turistickou značkou, což také není ideální, u nádraží překříží 0061 a končí o 2 km dál přímo pod Bezdězem, opět vyústěním do trasy 3045. |
| Netrvalo dlouho, znovu jsem podlehl volání divočiny a vyrazil na další průzkum kraje za Bezdězem, kde postupně hospodařil Wehrmacht, Československá lidová a nakonec Rudá armáda, takže z většiny vesnic tu zbyly jen propadlé sklepy, zbytky chlévů vydlabaných v pískovcových skalách a pobořené rybníčky. Napříč krajem se táhla hranice, kde sousedil český a německý jazykový svět, dnes se to už pozná jen podle stromů, bývalé sudetské návsi na severu jsou osázeny statnými dubisky, blíže do vnitrozemí ukazují místa dřívějších kostelů a kapliček stoleté slovanské lípy.
Klasickým spojem, ranním tanvaldským rychlíkem jsem tentokrát dojel do Mnichova Hradiště, modrá turistická značka mě vyvedla z města a přes řeku až do Kláštera nad Jizerou, kde vaří vynikající pivo z vody ze Zábrdky, proti proudu tohohle potoka mě vedly dál žluté tabulky dálkové cyklotrasy 241. Blízkost nekonečných a hlubokých hvozdů signalizovaly už názvy vesnic, projel jsem Bukovinu, pak Borovici, Mukařov zůstal stranou, před ním trasa opouští i Zábrdku a vydává se do kopců podél Mukařovského potoka. Stoupání je tu sice vytrvalé, leč mírné, hlubokým údolím po úzké asfaltce až do Jablonce. Historie obce, ze které toho moc nezbylo, je značně pohnutá, ve 14.století patřila klášteru Hradiště, pak se střídali Vartemberkové, Berkové a Valdštejnové. V roce 1947 tu panoval diverzní výsadkový oddíl, v padesátých letech zde byl koncentrační tábor pro kněze a po příchodu Rusů přísně tajná raketová základna. Z původní vsi zůstal zachován jen hostinec a kupodivu kostel, noví páni k tomu přistavěli kulturní dům a pár paneláků, ve kterých byl v roce 1990 zřízen utečenecký tábor Jabloneček. Hned kousek za vsí se vjíždí do obory Žihlov, ta se skládá ze dvou částí, vnější, volně přístupné, a centrální klidové zóny kolem Borové, kam je přístup zapovězen, mapa obory a pravidla pro návštěvníky jsou u každých vstupních vrat.
Jen o kousek dál, u bývalého Kracmanova, je křižovatka cyklotras, 241 pokračuje rovně do Hvězdova, Mimoně a dál na sever, až k hraničnímu přechodu do Saska v Petrovicích, zleva doprava ji kříží trasa 25 od Doks k vrcholu Ještědu. Jeho impozantní špice je odtud už dobře vidět, stejně tak jako na opačné straně dvojvrchol Bezdězů a přímo před nosem zříceninou přizdobené Ralsko. Právě tady si člověk uvědomí jak obrovské bylo vojenské panství ve zdejším kraji, a to je jen zlomek toho, co v naší malé zemi armádě stále ještě patří, Brdy, Boletice, celé Doupovské hory a stejně by se dalo pokračovat i na Moravě. Ale s jídlem roste chuť, s velikostí panství ubývá skromnosti a tak někteří tvrdí muži v armádních špičkách mají pocit, že se na ně v chudém českém rozpočtu málo pamatuje a zkouší si vynutit přídavek trucováním.
Na křižovatce jsem odbočil doprava, v sedle mezi Hřebínkem a Zourovským vrchem opustil dalšími vraty oboru a dlouhým sjezdem silničkou lemovanou nádherně kvetoucími jabloněmi se vrátil do údolí Zábrdky. Trasa 25 pokračuje proti proudu potoka přes Těšnov do Zábrdí, mě ale tentokrát zlákala neznačená asfaltečka, odbočující vlevo v závěru sjezdu pod Čertovou stěnou. Klikatila se a stoupala na hřeben, vyvedla mne až téměř na vrcholek 408 m vysokého Pekla, pod kterým zeje Čertova jáma, hlavou se mi honily pochybnosti, jak to vlastně s tím zdejším Cyklorájem je. |
| Z lesa pod vrcholem Pekla jsem se vynořil u Lánova kopce, na dalším rozcestí úzkých silniček, které vlastně umožnily vznik Cykloráje Podralsko - je to totiž jeden z mála krajů u nás, prošpikovaný skutečnými cyklostezkami, i když původně je vojenští páni budovali k úplně jiným účelům. Doprava bych dojel na trasu 3050, spojující Stohánek s Čertovou zdí, o tom bude řeč zase příště, dnes jsem zahnul vlevo, přímo do dalších vrat do obory. Napříč lesem k jihu a pak podél hranic centrální, klidové zóny, cesty dovnitř jsou přehrazeny závorami, silnička se houpala nahoru a dolů, minul jsem bývalé Palohlavy a u Olšiny, vsi ze 14.století, zlikvidované armádou v roce 1947, se okruh uzavřel, vrátil jsem se na trasu 25 a vydal se po ní k jihu. Cíl v dálce pěkně před očima, z hloubi lesů k obloze čnící Bezděz, ujížděl jsem většinou hezky s kopečka, přes Kracmanov a Židlov, který dal oboře jméno. Zaniklá osada byla známá nálezy kamenných nástrojů z neolitu a eneolitu, v roce 1934 tu vykopali hrob nomádské dívky ze 7. či 8.století, roku 1957 ves rozstříleli na cimprcampr i s větrnými mlýny z počátku 19.století, celý lán kraje od Olšiny po Kuřivody se stal jedinou obrovskou střelnicí pro tanky a děla.
V Kuřivodech, kam se už stačila aspoň částečně vrátit civilizace, jsem poobědval a silničkou známou už z minulých pokračování popojel do Jezové. Od zřícenin vesnice jsem se tentokrát dal doprava, asfaltečkou přes les k silnici do Bělé, z té jsem ale hned po pár stech metrů odbočil vpravo, na Mariánskou cestu. Tady už byl povrch horší, hrubý, leckde kamenitý makadam, občas písek, se silničním kolem sem raději nejezděte. Cesta je jak podle pravítka, napříč Suchým lesem, časem se po ní dojede na trasu 25 a po ní až do Doks. Ještě před tím, než z Mariánské cesty odbočuje k Bezdězu trasa 3045, přicházející z opačného směru, jsem uhnul vlevo, na Starou mělnickou cestu, ta už je vyloženě terénní záležitostí, zvlášť po dešti nabízí obveselení v podobě projíždění hlubokých výmolů naplněných vodou, semtam nějaký ten klacek v drátech je tu také běžnou záležitostí. Nová Hospoda bývala od 18.století osadou na významné křižovatce kupeckých cest, její historie skončila v roce 1950. Kousek za ní, ve Farském lese, se zprava přidala červená turistická značka, další novinka ve zdejším kraji, od Bezdězu po ní můžete putovat do Bělé, společně s ní jsem se drncal až ke zříceninám podivných vojenských objektů, na jejichž vzhledu je dobře patrný původní domov jejich architektů. Tady jsem vyjel na Tankovou cestu, na cyklotrasu 3045 ze Srní do Krupé, jen o kousek dál z ní odbočuje trasa 0061 o které byla řeč nedávno, navazujícím systémem značených cyklotras se odtud můžete dostat domů přes Mšensko či Kokořínsko na několik způsobů, o všech už byla řeč v některých z minulých pokračování. Další možností je naložit sebe i kola do vlaku na konci Tankové cesty, na nádraží Bezděz. |
| Při dalším průzkumu bývalých vojenských prostorů za Bezdězem jsem z ranního rychlíku 940 vystoupil pro změnu v Bakově. I tentokrát jsem se pro začátek držel dálkové cyklotrasy 241, podél Bělé a Rokytky ke Klokočce, kolem barokního loveckého zámečku v Maníkovicích do Kláštera nad Jizerou a proti proudu Zábrdky. Značenou trasu jsem opustil pod Mukařovem, místo jejího pohodového stoupání k Jablonečku jsem zvolil trhák po silnici do Vicmanova. Nahoře ve vsi sice silnice končí, ale starou alejí mezi poli a loukami pokračuje široká, pohodlná cesta po Vicmanovském hřbetu, nádherné výhledy do kraje končí až s vjezdem do lesa. Za ním se vyjede na širokou paseku nad Jablonečkem, ale ještě před ní odbočuje lesní cesta vpravo, po ní jsem sjel do údolí k Pytlíkovskému Mlýnu a zahájil dobrodružné putování divočinou proti proudu Zábrdky. Z mlýna jsou jen trosky, dvě chalupy ve stráni jsou poslední výspou civilizace. Hned na prvním stromě mne uvítala rezatá cedule, varující před vstupem do vojenského prostoru, za ní jsem se prodíral úzkou lesní pěšinou, na meandrující Zábrdku jsem chvílemi koukal z výšky, chvílemi zas jen málo scházelo, aby voda z potoka zaplavila i stezku. Co chvíli jsem si užíval louží i bahýnka, ale jinak bylo tohle trmácení náramně romantické, Zábrdka se tu prodírá úzkým kaňonem, jen občas se rozšiřujícím, v takových místech jsem zase netušil, zda za loukou ještě najdu pokračování cesty. Pod Močidly jsem musel kousek obcházet zřícený mostek přes boční přítok, u Nového Mlýna obdivoval roubenou chalupu přilepenou vysoko na skalní stěně a co chvíli nakukoval do jeskyní a zbytků skalních bytů a chlévů. Od Zourovského Mlýna se cesta začala vylepšovat a zpod zříceniny Krucemburku už bylo vyhráno, od vodárny tu vede široká makadamová cesta.
Pod Čertovou stěnou jsem vyjel na trasu 25, přímo proti místu, kde jsem ji při minulém průzkumu opustil cestou na vrchol Pekla, ani tentokrát jsem se na silničce dlouho nezdržel, jen jsem popojel vpravo, přes přítok Zábrdky, Čertův potok, a lesní cestou po jeho levém břehu se vydal znovu do divočiny, hlubokým, dlouhým, kroutícím se dolem, Čertovou jámou. Pohodlně, téměř po rovině, jsem projel pod celým Peklem, tenhle důl na rozdíl od kokořínských nekončí žádným krpálem, po pár kilometrech se na druhé straně zase vyjede na silničku v místech, kde před příchodem vojáků bývala vesnice Dolní Černá Novina, dost příznačný název vzhledem k osudu, který ji čekal. Silnička na kterou se vyjede je cyklotrasa 3050, začíná vlevo pod Stohánkem, mohutným pískovcovým blokem na vrcholu osamoceného kopce. Na rozcestí se Sochorovým pomníkem, připomínkou dodnes neobjasněné tragické nehody z roku 1950, odbočuje z trasy 3046, spojující Mimoň a Hamr, který je dnes po dlouhých letech už zase na Jezeře a vrátil se tak do podoby, známé z filmu Dovolená s Andělem. |
 Sjezd od Vicmanova k Zábrdce. |  V údolí Zábrdky. |
| Na toulkách podralským Cyklorájem jsem projel Čertovu jámu a zpod Pekla se vynořil na úzké asfaltce cyklotrasy 3050, zahnul jsem vpravo a hned za první zatáčkou natrefil na rozcestí. Neznačená silnička rovně vede do Osečné přes Holičky, ze kterých zbyly jen sklepy a trosky kaple a hřbitova. Ves Osečná, povýšená roku 1576 na město, měla větší štěstí, ležela už vně vojenského prostoru a tak její empírové domy s radnicí a renesančně přestavěným gotickým kostelem přežily dodnes. V Osečné, nad kterou se až do mraků zvedá špičatý kužel Ještědu, se k dálkové trase 25 přidává regionální 3007 z Hamru na Jezeře.
Moje trasa 3050 pokračovala z rozcestí vpravo do kopce, pod vrchol Medného, vynořil jsem se z lesů do polí a mohl se zase jednou rozhlédnout daleko do kraje. Přehoupl jsem se přes vršek do Náhlova a za vsí plnou rezavých škodovek a opálených domorodců si dopřál dlouhý sjezd zpátky do lesů a k Zábrdce. Ve Vlachovém se zprava přidala zase trasa 25, od Čertovy stěny, kde jsem ji předešle opustil, je to sem po silnici podle potoka tak tři kilometry. Obě trasy společně stoupají na začátek Zábrdí, odkud dálková 25 pokračuje do Osečné, já se dal po té svojí vpravo, mírně stoupající uzoučkou silničkou mezi chalupami. Za vsí zbyla už jen polní cesta, kroutící se k lesu a nádherně pruhovanému, zelenobílému lánu, podtrhávajícímu impozantní špici Ještědu. Teprve zblízka jsem poznal v čem spočívá specialita zdejšího kraje, nekonečné řady keřů černého rybízu jsou proloženy pruhy čerstvě odkvetlých pampelišek. Za rybízovou plantáží je povrch cyklotrasy dokonce zpevněný, makadam vydržel až k výjezdu na silnici u Kotle.
Tady se vyplatí zaparkovat na chvíli kolo a udělat si malou pěší odbočku po modré značce ke zbytku Čertovy zdi. Podle pověsti ji tu čert za noc postavil v délce 28 km od Bezdězu až po Kotel, vyhrát sázku nad šelmou sedlákem mu zabránil zkorumpovaný kohout, který zakokrhal o hodinu dřív. Suchaři vědci to líčí trochu jinak, podle jejich teorie se jedná o ztuhlou lávu, vyvřelou z pukliny zemské kůry. Ať tak či onak, z celé dlouhé zdi zbyla jen Čertova hlava a 6 metrů vysoký Čertův stolec právě tady u Kotle, zbytek rozebrali lidští mravenečkové, šestiboké čedičové hranoly se náramně hodily jako patníky u silnic.
Za Kotlem se cyklotrasa 3050 obrací zpátky na jih, vedlejšími silničkami mezi dalšími nekonečnými plantážemi rybízu, přes Budíkov do Všelibic, dokonalý povrch některých z nich ve mně na chvíli vzbudil podezření, zda jsem někde nepřejel bludný kořen a neoctl se na dokonalých rakouských cyklostezkách. Na druhé křižovatce za Všelibicemi jsem se s cyklotrasou 3050 rozloučil, ta klesá rovnou do Libíče v údolí Mohelky a já chtěl zůstat ještě nahoře na hřebenech, silnice přes Malčice a Ouč nabízí nádherné výhledy, za mnou se zvedal celý Ještědský hřeben, po pravé straně střídavě vykukovalo Ralsko a Bezděz a po levé se otevíralo nádherné panoráma Českého Ráje s dobře viditelnými Troskami a skalními věžemi pod Mužským. Ještě jsem překřížil trasu 3048, z Těšnova od Zábrdky, pokračující na druhou stranu do Svijan, další strategické základny zdejších pivovarníků, a pak už přišel dlouhý sjezd k Mohelce, na zdejší silnici už čedičové patníky z Čertovy zdi zřejmě nezbyly a tak si tu poradili jinak, v příslušných rozestupech uřezali vzrostlé agáty metr nad zemí a vyrobili tak dřevěné patníky, což je rarita, na kterou jsem zatím jinde nenarazil. Přes Mohelnici a podél Jizery do Kláštera, pod pivovarem čerpajícím vodu ze Zábrdky se okruh uzavřel. |
| 
|
| Ralsko z Medného. | Odbočka do Zábrdí. |
| Po návratu z Cykloráje pod Ralskem do Kláštera nad Jizerou jsem měl ještě času i energie nazbyt a tak jsem se vydal na průzkum dálkové cyklotrasy 241 odtud zpátky do Mladé Boleslavi, o jejím průběhu a mizerném značení z Prahy tamtéž jsem psal loni. Ani s jejím pokračováním to při návratu ze severu není o moc lepší, trasa stoupá nad Klášter, kde překonává napříč hlavní silnici na Mimoň a vzápětí se dělí na dvě stejně dlouhé větve, terénnější přes Klokočku a čistě silniční přes Branku, obě se zase takticky spojují u hospody v Nové Vsi. Silničkou přes Malou Bělou se jede do Podhradí, tady je bakovské nádraží a na skalách nad ním mohutná zřícenina Zvířetic, na prohlídku se můžete vydat po modré značce, odbočující o kousek dál, dá se vyjet i na kole lehkou oklikou po kličkující lesní cestě směrem k vesnici a úvratí zase zpátky k hradu. Itinerář trasy na informačních panelech tvrdí, že vede přes Bítouchov a Podlázky, což nesouhlasí ani s mapou přímo na panelech, ani se skutečností, značení se drží až do Debře pěkně na silničce v Zeleném údolí, mezi Jizerou a železniční tratí.
V Debři za nádražím se odbočuje vpravo a hned za závorami vlevo, na úzkou pěšinu, a začínají různé nástrahy, nejdřív zábrana v podobě železných kolíků, mezi kterými se širšími řídítky neprojedete, pak přechod přes trať, kde musíte z kola dolů, navíc jsou koleje v zarostlém oblouku, takže je špatný rozhled, vlaky tu sice houkají, ale řítí se devadesátikilometrovou rychlostí. U Jizery se cesta zase s příchodem červené turistické značky rozšiřuje, v Michalovicích dokonce vyjedete na dlážděnou cestu. Značka, která vás tu zavede přes přejezd na silničku za kolejemi, je poslední, kterou uvidíte, dál až do Vínce za Mladou Boleslaví nenajdete jednu jedinou, jen občas potkáte sloupek, který tu po nich zbyl. Nezbývá, než držet se červené turistické značky, která vás povede spolehlivě až k dalšímu nerozkradenému pokračování cyklotrasy. Tady v Michalovicích si ještě odskočte podívat se na zříceninu přímo nad vámi, nádherně prasklou a šikmou věž Putnu mají na svědomí hledači pokladů, kteří ji tak dlouho podkopávali, až jim málem spadla na hlavy.
Z Michalovic chvíli po jedné straně kolejí a pak zase po druhé, trochu drncání po panelce za čističkou, to je nevýhoda cyklotras podél řek, že si postupně očicháte všechny čistírny odpadních vod v republice. Ještě kousek podél Jizery a přes další přejezd ke konstrukčnímu středisku automobilky, tady vznikaly postupně všechny typy, dokud byla škodovka ještě české auto. Přes most doleva, pod skálu s hradem, na náměstí se odtud dá po schodech a nebo na další křižovatce vlevo, kdo chce dál, pojede tu doprava a městu se vyhne, zase podél řeky a přes první most zpátky na levý břeh. Rovně za ním se jede k nádraží, červená značka i cyklotrasa odbočují hned za mostem vlevo. |
| Průzkum úvodních kilometrů dálkové Pojizerské cyklotrasy 241 nebyl tak jednoduchý, jak se zprvu zdálo. Všechny ukazatele i informační panely v našem kraji svorně tvrdily, že nultý kilometr téhle cyklistické magistrály je u stanice metra Černý Most a tak jsem jednoho letního rána vyrazil do Prahy. Najít konečnou béčka nebyl problém, i když zvenčí svými názvy stanice metra v tomhle koutě města příliš nehýří, dokonce se tu už ani nejedná o podzemní dráhu, vagónky tu jezdí po kolejích v obří rouře pohozené na zemi, na střeše má vyhlídkový koridor pro pěší a cyklisty pro případ, že by se někdo chtěl kochat výhledem na divy moderního světa kolem. Je jich tu požehnaně, klasické panelákové sídliště doplňují obří škatule nákupních megastředisek a nekonečné plochy hřmotících a čmoudících parkovišť, celé je to propíchnuté začátkem dálnice a prošpikované nepřehlednou změtí mostků, cest a silniček. Samotná stanice metra tu má zvenčí podlaží ve třech úrovních, přičemž dostat se z jednoho na druhé je leckde značně komplikovaná záležitost, z druhého patra musíte do prvního a odtud teprve do třetího, prostě chuťovky. Kroužil jsem tu kolem dokola, měnil výšku i směr, projel každý čtvereční metr stanice i jejího okolí, ale nenašel jsem jedinou směrovku či informační panel, upozorňující na začátek cyklotrasy, směřující z Prahy až na hraniční přechod v dalekých Lužických horách.
Od úplného debaklu mě nakonec zachránila osamělá tabulka cyklistického značení, visící na kandelábru u dálničního přivaděče, až za koncem parkoviště navazujícího na střechu stanice metra. Bylo na ní číslo 0035 a tím veškeré informace končily, nezbývalo než zariskovat a vydat se naznačeným směrem na průzkum. Zahalen modravým dýmem, šlapal jsem po chodníčku podél začínající dálnice a několika podjezdy překonával boční nájezdy. Klid přišel až se začátkem Horních Počernic, jejichž název se odvozuje od počerné, neboli tmavé pleti zdejších obyvatel, což jsem se dozvěděl z prvního infopanelu, na který jsem konečně narazil. Prozradil i cíl trasy 0035, byl jsem na správné stopě, někde u Záp jsem se měl octnout na hledané Pojizerské trase 241. O jejím průběhu mapa tvrdila, že místo na Černém Mostě začíná někde v Kyjích a do Záp směřuje kolem kbelského letiště a přes Satalice, to mne dost zarazilo, protože touhle cestou jezdím z Prahy domů poměrně často a jaktěživ jsem tam na značení nenarazil.
Přes Počernice se kličkuje tichými uličkami, klid je zaplacen neustálým přejížděním příčných hlavnějších ulic, takže vysokého rychlostního průměru se tu nedosáhne. Na konci ještě nedávno vsi, dnes hrdé pražské čtvrti, se podjede železniční trať propustkem tak nízkým, že urostlejší cyklista musí slézt z kola, za ním doprava a po pár rychlých silničních kilometrech jste v Zelenči. Na konci vsi má podle mapy na panelu trasa 0035 odbočovat šikmo vpravo a po třech kilometrech skončit napojením na 241, jenže v reálu bylo všechno zase jinak. Na sloupku u silnice byla tabulka se stručným nápisem Konec trasy 0035 a nad ní směrovka, nabízející trasu 0034, do Svémyslic a Ctěnic, čili zpátky do Prahy. Cestou by asi sice proťala hledanou 241, ale já byl rád, že jsem z Prahy venku a rozhodl jsem se zkusit cestu šikmo vpravo, nabízenou mapou. Byla sice ozdobená značkou slepá silnice, ale tenhle klamný manévr už mám dávno prokouknutý, dělám si z něj asi tolik jako ze zákazu vjezdu či jednosměrky. Tentokrát měla značka téměř pravdu, z polní cesty se postupně stala pěšina a pak koridor, vyjetý v poli vojtěšky širokými koly traktorů, za mokra bych tu jet nechtěl, dostal jsem se ale přesně tam, kam jsem měl, z pole jsem vyjel na silnici v místě, kde na opačné straně pokračovala úzká asfaltka. U ní jsem také poprvé spatřil rozcestník s číslem 241, 12 km od Černého Mostu jsem se tak konečně octnul na hledané Pojizerské cyklotrase. Rychlý sjezd po opuštěné silničce skýtal mnohá nebezpečí, povrch už neviděl cestáře drahně let, zato místní obyvatelstvo má cestu dobře uloženou v paměti, dělá si z ní skládku a tak se tu kličkuje mezi střepy a odpadky.
V Toušni se přejedou koleje lokálky, za nimy doleva po hlavní a hned zase doprava, úzkou cestou se sjede na labský břeh, téměř naproti ústí Jizery. Doleva tu odbočuje trasa 0019, do Kostelce, opačným směrem do Přerova jde chvíli společně s naší, pak se dál drží vlevo břehu, zatímco 241 se točí doprava, kolem hřiště na nájezd k nové lávce přes Labe, která tu nahradila přívoz. Moc se na ní nerozjíždějte, na opačné straně končí schody, které nejsou do poslední chvíle vidět. Za lávkou doprava a za chvíli jste v Káraném, u vodárny je tu důležitá cyklistická křižovatka, protínají se tu Pojizerská trasa s Polabskou a odbočují další trasy do Lysé a Milovic. |
| Z velké cyklistické křižovatky u vodárny v Káraném pokračuje trasa 241 chvíli společně s modře značenou Polabskou cyklotrasou. Jejich cesty se dělí ve Vestci, za mostem přes Jizeru, naše putuje dál k severu, nejprve chvílemi i asfaltovou lesní cestou a za železničním přejezdem u zastávky v Otradovicích vedlejší silničkou. Po přejezdu hlavní jsem se zase vrátil do lesa, zleva se přidala trasa 0039, což je mizerně značená nábližka od Polabské cyklotrasy, z Křenku přes ráj nudistů na jezeře ve Lhotě. Vpravo směrovka slibovala návštěvu Benátek, což zdaleka ještě není konečná, pokud se někdy podaří sisyfovské značení dokončit, dojede se až na hraniční přechod do Saska, u Petrovic v Lužických horách. Zatím jsem byl ale pořád ještě v borových boleslavských lesích, po pár kilometrech jsem se vynořil ve Skorkově. Napříč přes hlavní, od hospody ke kostelu a ven ze vsi po polní cestě, nejdřív zeleným tunelem a pak mezi lány, Jizeru kličkující kousek napravo nebylo ještě moc vidět. V Tuřicích se znova přejede stará Boleslavská silnice a stoupá se na most přes tu novou, v Sobětuchách končí asfalt a začínají přesypy, na cestě do Kochánek je písku víc jak na Sahaře. Časem se přidá zelená značka a s ní přijde i lepší povrch. V Kochánkách odbočuje vpravo trasa 0041, přes Předměřice se vrací po osmnácti kilometrech do Káraného, takže tvoří s naší trasou pěkný okruh krajem kolem ústí Jizery do Labe. Na sever se pokračuje lesní cestou, pěkně ve stínu stromů na břehu řeky. Cesta stoupá a najednou se otevře výhled na Benátky na protějším opukovém ostrohu, kde bylo město založeno v roce 1349. Cesta ostře stoupá kolmo na vrstevnice přímo do zámeckého parku, odkud je pro změnu výhled do okolního kraje. Pomník připomíná pobyt Bedřicha Smetany v letech 1844-47, v muzeu v zámku má pamětní síň. Vůbec se to tu v Benátkách v minulosti muzikanty jen hemžilo, v 18. století se tu narodil celý zástup Bendů, v následujícím tu zase žil V.J. Picek, autor zlidovělých písní Bývali Čechové a Čechy krásné, Čechy mé.
Od zámku přes náměstí s barokními domy a ještě do kopce po drncavých kočičích hlavách, velmi rozšířené specialitě zdejšího kraje, možná se tu pietně udržuje jako vzpomínka na dočasný pobyt spřátelených armád, pásům jejich tanků tenhle povrch náramně vyhovoval. V sousedních Dražicích je další rozcestí s trasou 0038, do Lipníku a Čachovic, odkud je to už jen skok do Jabkenické obory s milovanou myslivnou Bedřicha Smetany, tady napsal Hubičku, Tajemství, Čertovu stěnu a část Mé vlasti. Kousek od odbočky je impozantní zřícenina hradu, poprvé připomínaného roku 1264, ale bez helmy k němu nechoďte, pořád se ještě sype. S asfaltem je konec, dál se jede polní cestou, je to tu samá blůma a šípek, kličkují tu zajíci a pálí dvoumetrové kopřivy. V Horkách se na chvíli vyjede na silnici a pak vlevo, přes koleje bývalé vlečky do bývalého cukrovaru v Brodcích. Následuje rychlý silniční přesun do Hrušova, tady se konečně sjede k řece po drncavé panelce. Cesta podél Jizery začíná slibně, ale je čím dál hůř, za chvíli je to jen úzká rybářská pěšina v zelené, husté, ale nádherně kvetoucí džungli, jet tu v krátkých rukávech a nohavicích znamená prodělat náročnou protirevmatickou prevenci. Jak se do téhle divočiny dostal ohořelý vrak auta, si nedovedu vysvětlit, snad jen že ho sem před pár lety přinesla povodeň, vlastní silou sem proniknout nemohl. Z divočiny se vyjede přímo pod železničním viaduktem u Krnska, značení dál do Mladé Bolestavi je totálně vykradené, naštěstí tu vede trasa souběžně s červenou turistickou značkou, takže stačí držet se jí, ze silnice k zastávce odbočuje zase do terénu pod tratí, podél řeky, kroutící se loukami v širokém údolí, široká cesta se střídá s úzkými pěšinami, občas osamělý sloupek dává tušit, že tu ještě nedávno byla cyklistická značka, až do cíle ve městě tu nezbyla jedna jediná. |
| 
|
| Most přes Jizeru ve Vestci. | Lhota brzo zjara a tudíž bez nudistů. |
| O dálkové cykloturistické trase 241 byla řeč minule, dnes se vydáme jednou z jejích odboček za Jizeru, do krajů ještě před dvanácti lety tajemných a nepřístupných. Mapy tehdejšího Československa sice neobsahovaly bílá místa, stručně označená popiskem "Zde jsou lvi", ale vyšlo by to na stejno, oblasti nazývané vojenské újezdy obývaly šelmy daleko horší. Z prostorů pod Ralskem je dnes Cykloráj, kolem Milovic, kam se podíváme tentokrát, je to o něco horší.
Trasa 0038 odbočuje v Dražicích, jen tři kilometry za Benátkami, směrovka slibuje rovným dílem 11 km do Lipníku i Čachovic, cestou zjistíte, že skutečnost je trochu jiná. Začíná se sjezdem, serpentiny se kroutí kolem zříceniny hradu ze 13.století, který se ještě pořád sype, takže návštěvníky se snaží odradit varovné tabule o vstupu na vlastní nebezpečí, řešení jednodušší a lacinější než oprava. Za mostem přes Jizeru se projede pohradím, silnice ze vsi za chvíli vyúsťuje na hlavní z Benátek do Boleslavi, cyklotrasa naštěstí pokračuje za ní, po úzké asfaltce. Ta ještě podjede dálnici a hned vzápětí se ponoří do lesů, tady mi došlo, proč se ve zdejším kraji ruským vojákům tak líbilo, v nekonečném březovém lese si tu museli připadat jak doma. Silnička sotva znatelně stoupá, jede se pořád rovně na východ, až po několika kilometrech se táhlým obloukem stočí k jihu. Mezitím břízy vystřídaly borovice, ale z lesa se vynoříte až těsně před Lipníkem, závěrečné stoupání mezi poli vás přivede rovnou doprostřed vsi, aniž by jste tušili, že jste u cíle, chybí tu jakékoliv značení, natož rozcestník. Silnice dlážděná kočičími hlavami napovídá, že jste stále v bývalém vojenském prostoru, tenhle povrch jediný je schopný odolat pásům tanků.
Doleva je to po téhle silnici ještě tři kilometry do slibovaných Čachovic, my se vydáme přesně opačným směrem, podle map Shocartu by tudy měla cyklotrasa pokračovat, ale značení veškeré žádné. Silnice se znovu ponoří do lesů, po třech kilometrech se objeví křižovatka, tady se odbočuje doleva, směrem na Straky. Tam až nedojedeme, za chvíli se po pravé straně objeví silně vybydlené panelové sídliště, kdysi plné vojáků v rubáškách a s garmoškami, dnes prázdné a hroutící se. Po hlavní třídě mrtvého města dojedete až na letiště, odkud startovaly ruské Migy střežit české nebe před zlým agresorem. Na kolech se dáte kolem maskovaných hangárů doprava, na konci ranveje najdete cestu, která vás bránou přes dvojitý plot z ostnatého drátu vyvede na silnici do Milovic. Městečkem se jede nejdřív rovně, na hlavní se zahne vpravo, projede se centrem ke kostelu, za ním se další hlavní přejede rovně, pak přijdou šraňky za nádražím a vzápětí se objeví první značka trasy 0037. Je tu i informační panel s mapkou, vyplatí se dobře ji prostudovat, značení je na další cestě značně prořídlé, ač bylo instalováno teprve nedávno.
Až do Benátecké Vrutice se projíždí přes Mladou, další vojenské město skryté v lese, tentokrát se nejedná o nazeleno natřené paneláky, ale o docela sympatickou cihlovou zástavbu, jenže také opuštěnou a vyrabovanou. Je to škoda, mohla tu najít střechu nad hlavou spousta lidí, přišlých o domov při povodních, určitě by jim tu bylo přes zimu líp, než v hrůzu budícím buňkovém táboře u Záboří. Ani do Prahy za prací to odtud není díky dobrému železničnímu spojení daleko. Ve Vrutici se z lesní cesty vyjede na silnici, té se držte jen dokud nezahne doleva, právě tady chybí značení, cyklotrasa pokračuje vsí rovně, kolem statku a širokou makadamovou cestou do polí. Jede se přes mírný plochý vršek a tak se cíl, Stará Lysá, objeví až za chvíli. Ve vsi se zase vyjede na asfalt, kromě klasické venkovské zástavby je tu k vidění i spousta maringotek, na zimu se tu usadil cirkus Humberto, vyhnaný z bývalého zimoviště československých cirkusů v nedalekých Počernicích. Na návsi, případně proti hostinci, je rozcestí cykloturistických tras, co si vy,brat, o tom zase příště. |
| 
|
| Zříceniny vojenského města Boží Dar. | U bývalých doupat ruských Migů. |
| Putování bývalým vojenským újezdem u Milovic nás minule přivedlo do Staré Lysé, přímo na návsi je tu křižovatka cyklostezek. Zprava sem přichází trasa 0041, o té už byla nedávno řeč, odbočuje v Kochánkách z dálkové trasy 241. Po znovu postaveném mostě, který zlikvidovala povodeň před dvěma roky, překonává Jizeru, u Předměřic zase dravý proud dálnice a zanedlouho je tady, aby nám nabídla své služby výměnou za trasu 0037. Ta odbočuje vlevo, polní cestou se šplhá přes nevysoký kopec do Lysé nad Labem, u nádraží se otočí a nejdřív po silnici, posléze pěšinou, sleduje po kraji lesa železniční koleje až k odbočce vlečky do Káraného. Tady potkáte přímo u cesty svatého Václava, dvě nedávno restaurované barokní sochy od M.B.Brauna z počátku 18.století. Odtud už vede trasa po panelce podél vlečky, pořád rovně až do Káraného.
Trasa 0041 přejde z rozcestí ve Staré Lysé přes náves za humna a k lesu, pak se drží vlevo jeho okraje, vzorně uválcovanou polní cestou až do Dvorců. U prvních domků se přejede přes silnici, ze široké cesty vesnicí se vzápětí uhne doprava a zase doleva do divočiny, na souběžnou lesní cestu. Za chvíli se přejedou koleje a za dalším lesem se odbočuje vpravo, pár kilometrů se jede společně s trasou 0037. Cesty se opět dělí na konci panelky za sv. Václavem, tady na rozcestí 0041 odbočuje vlevo, silničkou přes les a kolem tůní se dostanete k restauraci Grado, odkud je to už jen kousek k řece, na Polabskou cyklotrasu. Loni dokončené značení propojilo chybějící úsek z Byšiček do Staré Boleslavi a Polabská tak vede nepřetržitě už 140 km, z Libice až do Ústí nad Labem.
Řeka se tady u zdymadel dá překonat po lávce nad jezem, na druhém břehu, v Čelákovicích, najdete trasu 0019, po ní se dá jet po levém břehu Labe od Nymburka až ke Kostelci. Kdo zůstane na pravém břehu, může ještě pokračovat po trase 0041 do Káraného. U vodárny tu narazíte opět na trasu 241, po ní se můžete jet vlevo podívat na ústí Jizery do Labe a pak pokračovat třeba až do Prahy, přívoz u soutoku nahradila lávka do Lázní Toušeň. Opačným směrem se kličkuje na most přes Jizeru do Nového Vestce, hned za řekou se budou dělit cesty Polabské, která odtud povede do Houšťky a zpátky k Labi, a trasy 241, ta se vydává k severu do Otradovic. Za rezervací původního dubového a borového porostu, Černým orlem, se na rozcestí může odbočit vlevo, některé mapy tu dokonce nabízejí neexistující značenou trasu. Z lesa se vynoříte na kraji Staré Boleslavi, přímo u nadjezdu přes dálnici, město projedete podle silničních ukazatelů směrovaných na Mělník, na opačném konci města najdete panelovou odbočku vpravo, ta vás vyvede přes pole a do lesa. Z dlouhé a rovné cesty odbočíte vlevo až těsně před jejím vyústěním na hlavní silnici, tu přejedete napříč a jste v Borku, vyhnuli jste se tak nepříjemné části Polabské cyklotrasy, která od Probošťáku až sem vede po silnici. Zpátky se na ni dostanete buď odbočením vlevo v Borku, nebo opačným směrem přes pole do Křenku, čímž se uzavře okruh našeho putování Pojizeřím. |
