Jižní Dolomity 2008


13.8.2008
Zbylo jedno volné místo v cyklozájezdu pro klub OTTIS, tak jsem mohl jet na známá i neznámá místa do jižních Dolomit i Slovinska. Nakládání obytné Avie proviantem OTTIS budilo dojem, že jedeme na půl roku do neobydlené pustiny. Bylo jasné, že z té hromady potravin se 10% sní, zbytek se zkazí a vyhodí, případně doveze zpátky. Několik vařičů, pro každého dvě židle, peřiny a další zbytečnosti.

14.8.2008
Přejeli jsme Brenner, v Trentu odbočili na východ a po pár kilometrech trochu zmatečně jsme odbočili ze silnice SS47 na sever. Projeli jsme Baselgou, jsou tu dvě jezera. První jsme minuli, u lago delle Piazze se podařilo zaparkovat Avii a provést výsadek.
Tým OTTIS vyrazil po silnici, Michal se zdržel u Avie. Jel jsem tedy sám, zřekl jsem se jistoty asfaltu a jezero jsem objel jižní stranou po příjemné stezce. Za jezerem jsem se na silnici dostal také. Po levé straně se tyčila vesnička Bedollo s kostelíkem, měl jsem nutkání ji projet, ale zůstalo jen u nutkání, další cesta byla časově nejistá.
Na okraji Brusaga jsem ale neodolal a vjel jsem do pěkně upravené odpočinkové zóny s jezírky a pak pěšinkou do městečka. Tím jsem minul rozcestí s ukazateli, ale naštěstí šestý smysl mi napověděl, že z Brusaga by mohly pokračovat silnice dvě a že já jsem po pěšince možná dojel na tu nesprávnou. Ano. Byl bych býval do následujícího Soveru dojel taky, ale se značnou ztrátou výšky.
Vpředu nad Soverem byl vidět vysoký most do Montsoveru, to městečko lákalo k projetí, ale nebyl jsem si jistý, jestli silnice dál pokračuje, i když na jedné mapě byla spojka Montsover-Piscine zakreslena. Sjel jsem proto do údolního Soveru a přes Piscine kolem dalšího jezera Stramentizzo do Moliny jsem jel po hlavní silnici. Pravděpodobně od jezera do Moliny vede cyklostezka, její náznaky jsem však viděl pozdě, byla za řekou.
V Molině, 840mnm, jsem odbočil vpravo a začalo stoupání na passo Manghen, 2042mnm. Úzká silnička zpočátku stoupá lesem, docela ostře. Žádná flákárna. Ve výšce 1730mnm les končí a silnička se vine několika serpentinami nahoru přes louku, pořád dost ostré stoupání. Naštěstí nebylo vedro.
Kousek pod vrcholem mě předjelo auto, pak motorka, chtěla i před to auto, ale silnička je opravdu úzká a lehce o sebe škrtli.
passo del Manghen: 2042mnm
Na sedle Manghen mě konečně dojel Michal a dál jsme jeli spolu.
pohled na jih z Manghenu
Čekal nás příjemný sjezd ke městu Borgo.
Při naší minulé návštěvě těchto míst jsme ve sjezdu po pravé straně objevili hospůdku s českým pivem.
Michal a český číšník pod Manghenem
České pivo tady už neměli, zato číšník byl brigádník z Čech.
Borgo shora
Město Borgo a jeho satelity je rozplizlé po dně údolí, kterým pokračujeme dál. Zužujícím se údolím vede hlavní silnice SS47 z Trenta, trochu jsem se obával provozu.
cyklostezka, za Borgem
Moje obavy se rozplynuly, našli jsme perfektní cyklostezku, ciclabile della Valsugana. Měla jen jednu vadu. Jelikož vedla přírodou, mimo města, nevěděli jsme, kde jsme. Chyběly orientační tabule. Pomáhal počet ujetých kilometrů a tvar údolí.
cyklostezka, pod Enego
Po 20ti kilometrech se údolí více sevřelo. Potkali jsme Honzu P. z týmu OTTIS, jel si svou cestou a dost bloudil. Tunel vlevo naším směrem na Fonzaso nám ujasnil, kde jsme.
poblíž vesnice Incino
Tunelem 3km dlouhým projel zbytek týmu OTTIS, my jsme se po opuštění cyklostezky vydali stoupající silničkou zajímavou roklinou.
Rocca, most
A nelitovali jsme, neminuli jsme tak starou vesnici Rocca se zajímavým mostem přes přehradní jezero Corlo. V minulosti tu zřejmě bylo hluboko zařezané koryto říčky.
Rocca, most
foto: Brenta, Cismon
Stmívalo se. Kemping s Avií pořád nikde. Až konečně u Villaggio Nuovo (Villaggio původní je zjevně pod hladinou nádrže) je kemping. Avie je však až v dalším, vzdáleném pouhých 400m.
Ujeto 106km, nastoupáno 1677m. Profil   

15.8.2008
Z kempu jsem vyjel zase samostatně. Projel jsem okrajem města Arsie, objevil jsem tu cyklotrasu, kterou jsem nechtěl ztratit, abych se vyhnul hlavní silnici. Škoda, ve městě probíhaly nějaké slavnosti, jak jsem se později dozvěděl.
Pokračoval jsem přes vesničky Agana a Frassene do Fonzasa. Tunel na hlavní silnici SR50 směrem na passo Rolle za Fonzasou jsem objel po staré silničce, pak jsem ale musel po hlavní. Počasí nic moc, chvílemi mžilo. V Moline se přes mě přehnal tým OTTIS. Silnější deštík jsem přečkal v tunelu. V Imeru jsem našel cyklostezku, jel jsem po ní až do Fiera di Primiero. V jednom místě opravovali zídku, po které tu vede nad řekou, musel jsem to objet polní cestou. Z Fiery pokračuje hlavní silnice na passo Rolle, já odbočil vpravo na klidnou silničku.
Po chvíli stoupání přišla silná bouřka. Nebylo se zrovna kam uchýlit, z jedné strany skála, z druhé rokle. Jízdu dál, k nějaké chatě, jsem nechtěl riskovat. Nevěděl jsem, jak jsou daleko. Kolo jsem postavil dál od sebe, já si stoupnul na silnici v zatáčce, kde je širší, asi 2m od svodidla pod větve stromu, jehož kmen byl 5m daleko. Lepší místo nebylo. Blesky lítaly kolem. Bál jsem se. Větve propršely. Trvalo to snad hodinu.
Jel jsem dál, ostrý kopec mě prohřál. Za 10 minut chalupa, pak další a další. Potkal jsem české pěší turisty. Suché.
Průsmyk Cereda, 1369mnm jsem dosáhl v 14:30. Následovala forcella Aurine 1299mnm.
Agordino. Pohled přes údolí s Agordo na passo Duran
V Agordinu byl přes údolí s městečkem Agordo krásný výhled na protější svah se stoupáním na passo Duran.
Klesl jsem do úhledného Agorda, 300mnm. Trochu jsem se najedl a pokochal na náměstíčku. Odbočil jsem na malou silničku na passo Duran, 1605mnm. Úzké silničky mívají prudší stoupání, tady to sakra platilo. Únava stoupala, den se chýlil ke konci. Konečně vrchol. Ve sjezdu zas mžilo, dostal jsem hlad. Ale tam někde dole je kemp s Avií, s jídlem, se spacákem. Sjel jsem z kopce do vesničky Dont, tam doprava a dolů do městečka Forno di Zoldo, kde měl být kemp. Ve městečku jsem našel odbočku na jeden kemp, to se mi ale nezdálo, úzká silnička vedla kdovíkam a já už měl sílu akorát tak na jízdu z kopce.
Jel jsem dál dolů městečkem a sháněl informace. Setmělo se. Potkal jsem Honzu P., jel odněkud odspodu, kemp našel, Avii ne. Přišly na řadu mobily. Vrátit se do Dontu! Ten kopec! A 2km za Dontem to je. Dal jsem si tatranku, ale bude chvíli trvat, než se energie zpracuje. Byl jsem úplně bez sil. Doplížil jsem se do Dontu, došoural se ještě další 2km do poctivého kopce. Kemp nikde.
Slabý déšť zesílil. Schovali jsme se do výklenku u domku u silnice. Po chvíli jel kolem Michal. Vydali jsme se v dešti za ním. Já ale nestačil, Honza mě nechtěl opustit a držel se u mě, i když mu byla zima. Já musel zastavit a odpočívat, dal jsem si energit. Kemp byl až 7km za Dontem, v Pecol. Nezdá se to moc, 7km, ovšem převýšení bylo 500m. Odbočku ke kempu bych sám ve tmě s mokrými a zapocenými brýlemi asi přejel.
Ujeto 103km, nastoupáno 2959m. Profil   

16.8.2008
Den odpočinku. Na okolních vrcholcích se bělal čerstvý sníh. Mžilo. Pěšky jsme se prošli po Pecol.

17.8.2008
Z Pecol jsem si vyjel ještě kousek výš, na passo Staulanza, 1773mnm. Tam jsem se otočil jel dolů, přes Pecol, přes Dont až do Forno di Zoldo. Za Fornem, 834mnm, jsem odbočil doleva na passo Cibiana, 1530mnm. Stoupání snesitelné, až ve vesničce po pár kilometrech zákaz vjezdu, objížďka. Cyklista projede všude - ale proti mě se zrovna jeden vrací - neprojel. Tak objížďkou přes vesničku. Delší to nebylo, jen hodně prudké krátké stoupání. Sedlo Cibiana nějaké úchvatné pohledy na okolní štíty neposkytlo, jen na zelené kopce, zahalené mraky. Přijel Michal. Dali jsme si polívku, dokonce jsme seděli venku, trochu hřálo slunce.
Sjezd byl krásný, technický. Obloha se černě zahalila. Dojel jsem do Venas, k hlavní silnici od Cortiny. Podél silnice tu vede po trase bývalé železnice cyklostezka La Lunga Via delle Dolomiti. Je tu i bývalý strážní domek s historickými fotografiemi železničky. Začalo hustě pršet, zůstal jsem přitisknutý ke zdi domku, dost dlouho. Kolem projel mokrý Michal. Pokračoval jsem, až se déšť změnil na snesitelné mžení.
vstupní portál u Vallesina
Cyklostezka procházela mnoha tunely.
výstupní portál u Vallesina
Když déšť zesílil, nespěchal jsem s výjezdem z tunelu.
Po zhruba 12ti km železniční cyklostezka skončila na nádraží v Calalzo di Cadore. Dál jsem jel po silnici, údolím řeky Piave. Už nepršelo. Měl jsem se dostat do Santo Stefano di Cadore. Silnice tu stoupá 4km dlouhým tunelem, je tu ale i možnost použít bývalou trasu silnice SS52 kaňonem řeky Piave. Tato stará silnice není nijak označena, odbočka z hlavní, zhruba 2km před ústím tunelu, se musí trefit. Po několika stech metrech je po levé straně bývalé silnice stará budova ANAS - správa silnic, po chvíli silnici uzavírá rezavá závora. Dá se najít i patník s označením SS52.
Piave
Silnice je plná popadaných kamenů. Vpravo dravá říčka Piave. Ani v rozpadajících se tunelech jsem se necítil bezpečně.
Nová silnice tu vede souběžně v tunelu 100m vlevo.
Po 6km adrenalinu v kaňonu jsem najel na novou trasu silnice, údolí se rozšířilo a dojel jsem do Santo Stefano. Začal jsem pátrat po kempu s Avií. Žádné značení jsem nenašel. Silnice se tu větví, já pokračoval dál 7km podle Piave přes Campolongo, až před tunelem vlevo byl stísněný malý kemp, Avie nacpaná hned za bránou u zdi recepce.
Ujeto 89km, nastoupáno 1613m. Profil   

18.8.2008
Sjel jsem zpátky do Campolongo, kde bylo třeba odbočit vlevo. Odbočka nebyla nijak označená, to mě trochu zaskočilo. Za vesnicí byla tabule, že silnice je v určitém úseku neprůjezdná. To mě zas trochu zaskočilo. Ale byla to široká pěkná asfaltka, ne žádná úzká okreska. Minul jsem i značku zákazu vjezdu. Za zatáčkou silnice skončila. Byl jsem v úzké roklině s dravým potokem. Silnici tu vzala voda, nebo lavina. Přenesl jsem kolo kolem žlutého bagru a tlačil kousek po provizorní rozryté kamenité cestě. Dál se napojovala lesní cesta zprava, dalo se už jet, přes můstek a dál nahoru, po pár stech metrech roklina skončila. Široké ploché údolí, opět krásná asfaltka. Jelikož jsem vyjel z kempu první, poslal jsem SMS o úspěšném průniku neprůjezdným úsekem.
pohled zpátky, v pozadí San Pietro
Po kilometru jsem přejel přes větší most a přišlo stoupání pěkně poskládanými serpentinami. Při pohledu zpátky je vidět vesnička San Pietro nad Campolongem.

Tyhle serpentiny i na mapě vypadají pěkně.
Serpentina, po staru hadovka (had=serpent) je zatáčka o 180o.
Ovšem z asfaltu jsem se dlouho neradoval. Kousek nad serpentinami se změnil na šotolinu. Stoupal jsem dál na sedlo Lavardet, značení žádné, ale odboček bylo jen pár a správná cesta se dala snadno odhadnout. Potkal jsem pár pěších skupin. Potkal jsem i auto, a jak je v civilizovaných zemích zvykem, řidič zastavil několik desítek metrů proti mě a počkal, až projedu, aby mi neprášil pod nos.
Na sedle Lavardet 1530mnm začal asfalt a po 100m jsem vjel na silnici, krásný hladký asfalt mi dovolil vychutnávat zatáčky ve sjezdu.

Ve vesnici Oasis jsem jel kolem šikmé věže.
Sjel jsem do údolí s hlavní silnicí, na tu se mi nechtělo, tak jsem odbočil vpravo ještě před řekou a přes Luincis jsem dojel do městečka Ovaro. Podjel jsem hlavní. Narazil jsem na uličku Ex Ferrovia, takže i tudy jezdívala úzkokolejka.

Z Ovary, 525mnm, stoupá uzounká silnička, hodně dlouhé, 10km, a hodně prudké stoupání, většinou 14%, na Monte Zoncolan, 1750mnm.
Cestou jsem několikrát odpočíval, po stoupání šotolinou na Lavardet ještě tenhle kopec, naštěstí asfalt. Často jsem řadil na nejlehčí převod, a to na dlouhé úseky. Podle cesty jsou tabule s cyklistickými závodníky. Postupně mě všichni předjeli. Tým OTTIS, který vynechal šotolinové sedlo Lavardet, pak i Michal, který jel stejnou cetou, jako já.
Zoncolan, pohled na východ
Ze sedla Zoncolan jsou krásné výhledy, sjeli jsme kousek na vyhlídku a zas nahoru zpátky.
Sjezd dolů, do Sutria, stál zase za tu námahu, i když byl v úvodním úseku velmi strmý. Cestou jsem si pro jistotu dal polívku, protože cíl cesty nebyl vůbec na dosah. Ze Sutria vlevo na sever, kousíček rovinka a pak zas stoupání, i když ne tak vražedné. Palluza se dá vystoupat klidnější rovnoběžnou uličkou, ale to zpočátku nebylo zřejmé. Stoupání malebným údolím za Timau bylo docela příjemné.
závěrečné stoupání na Plockenpass
Pak přišly snesitelné závěrečné serpentiny do boku údolí na Plockenpass. Jel jsem pomaleji, třetí pořádné sedlo ten den, nechával jsem si rezervu. A dobře jsem udělal.
závěrečné stoupání na Plockenpass
Na serpentiny je nejlepší pohled shora.
Plockenpass, 1360mnm, je hranicí Itálie a Rakouska. Sjezd dolů galeriemi ve skalních soutěskách byl rychlý. Na okraji městečka Kotschach-Mauthen jsem odbočil vpravo, abych se vyhnul hlavní údolní silnici B111. Řeku Gail jsem přejel u Dellachu, tady jsem vjel na cyklostezku podle vody a po ní dojel do Gundersheimu. Najel jsem na hlavní silnici, abych neminul kemping u Reisachu, kde měla být Avie. Kemping byl pro Avii nevhodný a taky tu nebyla. Setmělo se.
Jel jsem dál. Podle SMS zpráv byla Avie o 21km dál, za Hermagorem. Naštěstí jsem si nechal rezervu, bylo to po větru a po rovině. Na cyklostezku jsem se nevrátil, vzhledem ke tmě byla jízda po široké asfaltce bezpečnější a rychlejší. Večerní Hermagor byl dobře osvětlený a už bez provozu, kruhový objezd jsem prosvištěl bez snížení rychlosti.
Ujeto 132km, nastoupáno 2822m. Profil   

19.8.2008
Z kempu v Obervellachu u Hermagoru bylo potřeba vrátit se údolím zhruba 10km. Nejel jsem po hlavní silnici B111, jako včera, byl tu teď docela silný provoz, ale po cyklostezce, která vedla kolem kempu. Projel jsem jižní částí Hermagoru-Neudorf a podle řeky Gail. Opět byla obava, jak poznat místo odbočení na Tropolach, na cyklostezce nejsou ukazatele. Orientoval jsem se podle ujetých km, a hlavně, cesta na sedlo Nassfeldpass je do boku údolí je z dálky znatelná.
Stoupání mělo místy 20% a to mě štvalo. Na sedle Nassfeldpass, 1530mnm, je tu hranice Rakouska a Itálie, mě dohonil Michal. Šli jsme na polívku. Cestou dolů do Pontebby jsme se zas vzájemně ztratili, Michal často fotil, já filmoval a za chvíli jsem zapoměl, jestli je vepředu, nebo vzadu. Klesání bylo prudké, příjemné, sevřeným malebným údolíčkem, i skalní tunýlek se serpentinou tu je.
Sjel jsem do Pontebby, prochází tu údolím dálnice z Villachu přes Tarvisio na jih. Pontebbu jsem projel přes starou část města. Údolím kromě dálnice a hlavní silnice, po které jsem jel, prochází i železnice. Jsou tu vidět i zbytky staré železnice a zbytky staré silnice, nesouvislé a neprůjezdné. Pátrání po cyklostezce negativní.
Před Chiusaforte jsem si na bývalém železničním mostě nad silnicí všiml nové podlahy, možná tu jednou cyklostezka bude. V Chiusaforte jsem odbočil vlevo přes Raccolanu, 420mnm, do bočního údolí. Silnička zpočátku téměř nestoupá. Doleva je tu odbočka a po chvíli byly vidět vysoko v levé stěně tunýlky a když se roklina rozevře, je vlevo vysoko na louce vesnička. Před Sella Nevea údolíčko končí, začíná ostré stoupání mnoha serpentinami a s několika krátkými tunýlky. Sella Nevea, 1190mnm, je horské středisko.
Dál se jelo velice příjemně, mírné klesání údolím k jezeru Predil. Silnice pokračuje k Tarvisiu, já odbočil kolem jezera vpravo a krátkým stoupáním jsem se dostal na hranici Itálie a Slovinska, průsmyk Predil, 1156mnm. Už mě čekalo jen klesání.
pohled na Mangrt
Otevřel se výhled, naproti na přístupovou silničku na Mangrt, i údolí přes vesnici Log směr na Bovec.
U odbočky na Mangrt byl rozestavěný most a vedle provizorní. Silnička klesala prudce přes Strmec do Logu pod Mangrtom a mírně do Bovce. Městečko jsem projel, kemp nenašel. Byl na jihovýchodní straně Bovce, ale Avie nikde. O jiném kempu nikde zmínka. Pomohla SMS. Avie byla ve vodáckém kempu Vodenca, asi 2.5km od Bovce, u řeky. Pokrytí WiFi mi umožnilo telefonovat domů přes Skype.
Ujeto 102km, nastoupáno 2035m. Profil   

20.8.2008
Počasí nic moc. Tým OTTIS jel do města. Michal se rozhodl pro výjezd na Mangrt. Černé mraky mě zatlačily do Avie. Nakonec jsem po 11té hodině taky vyjel, směrem na Mangrt, tedy poměrně značný kus zpátky po včerejší trase. Kousek za Bovcem byla silnice uzavřena, kvůli stavbě mostu. Včera jsem projel, dneska projedu taky. Na půl hodinky jsem se schoval před prudkým deštěm. Chvílemi jemně mžilo.
Prohlédl jsem si místa, na které nebyl včera čas. Zastavil jsem u staré válečné pevnosti, jejíž druhá část byla vlevo na skále. Spojení bylo krkolomnou cestou se skalním tunýlkem, tam se mi ale něchtělo.
V Logu pod Mangrtem je úžasné dílo. Tunel pod průsmykem Predil do Itálie, vlastně jen průzkumná štola. Dokončen na plný profil nebyl z politických důvodů, takže jím jen kdysi projížděl důlní vláček. Za Logem se silnička stáčí do údolí vlevo, směrem na průsmyk Predil. Po chvíli jsem na Log koukal shora, o 400m výš, z vesničky Strmec.
Přijel jsem ke stavbě mostu. Byl tu obrovský jeřáb a ukládal segment nového mostu. Jeřáb stál na betonových kvádrech, umístěných na silnici. Zprava skalní stěna nahoru, zleva rokle dolů. Proto ten zákaz vjezdu. S dovolením dělníků jsem kolo přenesl přes nohu jeřábu. Na odbočce na Mangrt měli stavební buňku, pod její převislou střechou jsem chvíli pobyl při prudší dešťové přeháňce.
Další stoupání bylo poměrně pohodové, po pravé straně údolí, které je dlouhé zhruba 2.5km vzdušnou čarou. Projel jsem krátkým tunelem a začal stoupat serpentinami do svahu, který uzavíral údolí. Tento svah jsem viděl už včera ze sedla Predil. Na mapě tato část vypadá podivně, jsou tu křižující se tunely. Křižují se, avšak v různých výškách. Hora je tu jako ementál. Jedním tunelem jsem dokonce projel do jiného údolí, ve kterém leží Log, druhým jsem se vrátil.
Už jsem byl poměrně vysoko, pohodové to už moc nebylo, vítr sílil, sem tam lehce zamžilo, přelévaly se mlhomraky a bylo chladno. Kousek pod vrcholem jsem potkal Michala, už se vracel. Nahoře silnička tvořila jednosměrný okruh. Čekal jsem, jestli se na chvíli mraky neroztrhnou. V jednu chvíli se mi skutečně podařilo vidět dolů na druhou stranu, jezera Inferiore a Superiore, vzdálená 4.5km vzdušnou čarou.
Mangrt: 2055mnm
U nejvyššího bodu, 2055mnm, který byl označen čárou na silnici, jsem se vyfotil samospouští. Je to má 87. dvoutisícovka.
Sjezd dolů, zpátky do kempu byl dost studený. Jeřáb na stavbě mostu pořád blokoval silnici.
Ujeto 57km, nastoupáno 1693m. Profil   

21.8.2008
pohled na východ údolím řeky Soča
Z kempu jsem vyjel na východ, údolím řeky Soča.
Cesta údolím téměř nestoupala, to mě trochu plašilo, výška stále kolem 400mnm a průsmyk Vršič, 1611mnm se blížil. Předjel mě semknutý tým OTTIS. Konečně, po zhruba 22km za vesnicí Trenta se silnice zlomila nahoru a hned levotočivá serpentina s číslem 50, výška 645mnm. Vystoupal jsem ještě na 700mnm, ale hned nato k mému zděšení vede silnice 3km z kopce dolů. A tady to konečně začalo. Značka 14%, 9km. Serpentiny se zahryzly do boku údolí. Zatáčka č.49. A stoupal jsem a stoupal, kolem boční soutěsky a po chvíli pravotočivá pravoúhlá zatáčka s výhledem dolů do údolí i na již blízký průsmyk Vršič. Nahoře jsem se chvíli pozdržel, pokochal, najedl a jel dolů.
Ve městečku Kranjska Gora jsem měl vjet na hlavní doleva, tak jsem si zkrátil cestu šikmo vlevo přes staré centrum městečka. Přitom jsem narazil na značenou cyklostezku podél hlavní silnice, zjevně po trase zrušené železnice. Jel jsem po ní do vesnice Podkoren. Tady jsem odbočil vpravo. Stoupání na Wurzenpass, 1073mnm, není dlouhé, ale v jednom krátkém místě prudké. Průsmyk tu tvoří hranici Slovinska a Rakouska.
Na Rakouské straně se sjíždí poměrně dlouho, strmých úseků 18% je tu víc a delších. V dálce, cca 8km, byl vidět Villach. Vjel jsem na hlavní silnici B83 a po chvíli odbočil na B85 směrem na východ. Čekalo mě přes 40km do Ferlachu. Silnice B85 vede sice širokým údolím řeky Drávy (Drau), vede ale pod hřebenem hor, a z hor vyčuhují boční údolíčka i hřebínky, takže se silnice pěkně houpe nahoru a dolů, a to dost únavně a vytrvale.
Hledal jsem nějakou dálkovou cyklostezku, ale ta tu vede asi až podle Drávy a byla by to větší zajížďka. Nakonec jsem ve Finkensteinu našel cykloodbočku vlevo. Dal jsem se po ní, ale prudce klesala. Ze ztráty výšky jsem nadšený nebyl. Podjel jsem železnici a stočil jsem se na východ. Cyklostezka je naučná a ne dálková, vede kolem nějakých močálů s rákosím, naštěstí jsem jel nadkomáří rychlostí.
Ve Faak Am See jsem dokoupil proviant a jel jsem podle východní strany jezera Faaker See. Jezero je obklopeno kempy. Směr na sever byl pro mě špatný, na nejbližší křižovatce jsem odbočil vpravo přes Ledenitzen. Nabízela se zkratka do Malenitzenu, ale nebyl jsem si jistý její průjezdostí a bohužel jsem jel na jistotu do Unteraichwaldu. Mohl jsem si ušetřit přes 1km a krátké stoupání. Dál jsem už pokračoval po hlavní silnici B85.
Podjel jsem pod vysokým dálničním mostem k tunelu Karawanki. V Sankt Johannu se chystala nedělní jízda historických dopravních prostředků, autobusy i vlak.
Kemp byl ve Kirschentheueru u Ferlachu, Radcamping Schutz, příjemý.
Ujeto 107km, nastoupáno 1872m. Profil   

22.8.2008
Tento den byl odpočinkový okružní výlet. Vyjel jsem s Michalem. Chtěl jsem najít Drávskou cyklostezku, tak jsme vyrazili z kempu směrem k řece, byla od nás 700m. Polní cesta po 500m skončila křižovatkou. Rovně nic, jen vpravo a vlevo. Jeli jsme vpravo, po proudu, cyklostezku jsme viděli nahoře na hrázi podle řeky. Projeli jsme kolem koupacího rybníčku a až po 2.5km jsme narazili na nájezd nahoru, stočili jsme se zpátky proti proudu Drávy. Cyklostezka je tu několik km neasfaltová. Místy jsme se vzdálili od řeky, projížděli přes kempy, osady i lesík. Bylo horko, občerstvili jsme se ve stínu zahradní restaurace.
servisní místo u Drávské cyklostezky
Mají tu pro cyklisty i servisní místo.
Před Feistritz (Sant Jakob Im Rosenthal) jsme přejeli přes most na levý břeh, po silničce přes Sankt Egyden, za Farrendorfem jsme se stočili vpravo na Klagenfurt. Po cyklotrase jsme projeli kolem koupacího jezera Keutschachersee. Od vody jsme byli odděleni kempy i privátními pozemky, ke koupání nedošlo.
Na začátku Viktring jsme cyklotrasu ztratili, odbočili jsme vlevo, až jsme dojeli ke kanálu Glanfurt a podle něj po cyklostezce do Klagenfurtu.
Trochu jsme se projeli centrem a pak zpátky do kempu. Chvíli jsme jeli po hlavní B91, pak po cyklotrase přes Neudorf a Maria Rain a zpátky na hlavní, krásný sjezd přes dlouhý most nad Drávou.
Ujeto 74km, nastoupáno 481m. Profil   

23.8.2008
Čekal nás opět okružní výlet, ale rozhodně ne odpočinkový. Přes jeden průsmyk do Slovinska, přes druhý zas zpátky.
Z kempu, 430mnm, jsem vyjel sám a stoupání po hlavní silnici B91 na Loiblpass po chvíli pěkně začalo. Výškových metrů utěšeně přibývalo, údolíčko se zúžilo. Potok byl vlevo hluboko pode mnou. Radost netrvala dlouhu, po přejetí skalního ostrohu silnice klesla zas dolů, až k potoku.
A znova stoupání. Závěrečné serpentiny. V předposlední pravotočivé serpentině podle mapy odbočovala z hlavní silnice cesta přes Loiblpass, 1369mnm. Odbočovala, ale byla kamenitá a strmá. Moc se mi na ní nechtělo. Ale hlavní silnice podcházela vrchol tunelem, 1068mnm, dlouhým 1566m. Smí tam vůbec cyklista? Vtom kolem projel cyklista, bez brašen, tedy místní, na horském kole, a přesto pokračoval po asfaltu. Jel jsem za ním. On ale před tunelem otočil a jel zpátky dolů. Prostě byl fakt místní, jen se jel projet. Do tunelu zákaz cyklistů není. Projel jsem do Slovinska bez problémů.
tunel pod Loiblpassem, Slovinská strana
Na pravé straně je vidět Slovinský portál tunelu, na levé straně u lampy vedle budovy ústí cesta přes vrchol.
Až do Tržiče je příjemný sjezd, objevila se tu souběžná silnička, ale z kopce to frčí nejlíp po hlavní. V Tržiči jsem z hlavní odbočil, jednak se tu vyskytl zákaz vjezdu cyklistů a druhak jsem nechtěl dojet až do Kranje, ale projet jeho severním předměstím. Projížděl jsem vesničkami pod horami, mapa příliš neseděla se skutečností, ale ale masív hor na severu, právě překonaný, byl dobrým orientačním bodem. Jestli se dá horský masív nazvat bodem.
Dojel jsem do Preddvoru a napojil se na silnici od Kranje. A na sever, a do hor. Silnice zpočátku stoupala mírně, pohodově. Zato počasí se zhoršilo. Začalo mžít. Bylo slyšet hřmění. Preventivně jsem se schoval pod okraj střechy, bouřky zvlášť v horách se docela bojím. Předjel mě semknutý tým OTTIS. Rozpršelo se. Když blesky odtáhly dál, rozjel jsem se. Jelikož déšť zase zesílil, zajel jsem pod autobusový přístřešek. Už tam byl tým OTTIS.
Asi po hodině jsem vyrazil dál, už přestalo pršet. Tým OTTIS čekal na suchý asfalt. Silnice stoupala, takže jsem se zahřál. Další přívaly vod jsem přečkal zas v autobusové zastávce v Jezersku, tentokrát sám.
Na průsmyku Seebergsattel, 1215mnm, se tým OTTIS zahříval v hospodě a lákali mě taky. Ale to bych se rozseděl a vychladl. Mžilo. Rozjel jsem se dolů. Bylo to spíš utrpení, než radost. Krásné serpentiny jsem projížděl pomalu, hrozil smyk. Měl jsem mokré nohy, boty i rukavice, studilo to.
V lázeňském městečku Eisenkappel jsem najel na cyklostezku a jel po ní až do Miklauzhofu. Tam jsem se napojil na hlavní silnici B85, směr západ. Do kempu zbývalo přes 30km. Vzhledem k dešti jsem zavrhl myšlenku jet po Drávské cyklostezce, která je jistě delší a jistota asfaltu tu není. Silnice se ale dost vlnila, nahoru, dolů, takže ani nevím, jestli jsem byl rychlejší. Rozhodně tu však byly úkryty před deštěm, kterých jsem využil ještě 2x.
Rád bych se sem někdy vrátil, dal by se udělat okruh z Ferlachu na jihovýchod do hor, přes Zell do lázeňském městečka Eisenkappel a zpátky Murskou cyklostezkou. Nebo prorazit horami z Podljubelje do Jezerska.
Ujeto 128km, nastoupáno 2123m. Profil    Mapa

24.8.2008
V kempu jsou garáže ve tvaru podloubí. Takže jsem nemusel spát v Avii. V přestávce mezi přeháňkami jsme naložili kola a odjeli domů.



*** doplnit mapky - ujeto cca 900km a nastoupáno cca 17000m

můj život FILABEL