Poprvé "Celou Českou republikou" – Dáša Likusová (KPO)
(23.-26.8.2001)

    Letošního objezdu republiky se v kategorii žen zúčastnili dvě odvážné cyklistky. Mimo tradiční účastnice Hanky Ebertové (3x) na startu poprvé stanula nenápadná, ale o to větší bojovnice Dáša Likusová. Po velmi pečlivé přípravě řekla své definitivní ano k účasti až krátce před vlastním závodem a tak závěrečné přípravy absolvovala ve zběsilém tempu, přesto však odhodlaná stanula ve čtvrtek 23.8.2001 odpoledne na startu aby se sem po 1 111km jízdy na kole vrátila. Po 70 hodinách a 30 minutách se jí to skutečně podařilo a i když z pohledu organizátorů to bylo těsně nad limitem, ani trochu to nesnižuje tento grandiózní výkon.


Dáša Likusová, vzadu sedí Honza Fiala
Není nad to se dobře na závod vyspat...

Michal Malášek: Tak můžem, neboj se, vyberem jen to nejlepší (smích)
Dáša Likusová: (smích) no právě…

No, asi bys nám měla říct, co tě vlastně přivedlo k myšlence zúčastnit se Objezdu republiky.
Rozhodla jsem se už loni, když jsem se o téhle akci dozvěděla, tak jsem…

Už loni?
… už loni, no. Loni jsem si to přečetla, ale říkala jsem si, nemám najeto, dělala jsem jiný věci, v létě, tak příští rok, zkusím. No ale člověk pro to musí něco dělat, tak jsem se snažila v zimě, ale jenom tak… prostě rotoped, občas… pak se to stejně nechalo a pak jsem si říkala na jaře, tak půjdu jezdit prostě co to půjde a pak se rozhodnu jestli teda jo, nebo ne, ale konečné rozhodnutí padlo až 13. srpna (10 dní před startem).

Proč zrovna ten den?
Ten den Honza Fiala řekl, že jede.

Jako doprovod.
Kdyby nejel, tak se asi na to vykašlu. A to rozhodně.

Jo. Takže ty jsi se připravovala už takhle dlouho dopředu?
Dopředu jsem teoreticky uvažovala, ale ve velmi teoretické rovině, než že by člověk to bral až tak vážně. Velkým posunem vpřed bylo, když jsem se s tou ideou svěřila Hance Ebertové a když už to potom věděl kde kdo, už se z toho nedalo couvat (smích).

Jaký jsi měla doposud zkušenosti s takhle extrémníma jízdama? Kolik jsi najezdila za takovýchhle šílených podmínek?
No šílených… to jsou výborný podmínky. Nic nevezeš, auto jede s tebou… (smích).

(smích) Jasně, na jednu stranu je to příjemný, ale na druhou stranu z toho neslezeš.
…nesněží, neprší (smích)… slezeš – 20 hodin jsem spala, jedla… no, podmínky, tak člověk by se asi trošku víc vyspal, ale jinak…

Dobře, ale třeba ta jízda v noci, když ti svítí auto…
To je boží! Já jsem z toho měla strašný strach, půjčila jsem si takový krásný světla, ale úplně nanic. To auto svítilo pěkně. Když nebylo auto, tak to světlo bylo dobré. Na té objížďce, tam jsme byli potmě, nebo když už teda člověk chtěl hodně luxusu, tak si připosvítil, ale Honza řídil tak, že to nebyl problém.

Předtím jsi takhle potmě nejezdila, když teda nepočítám letošního Šíleného cyklistu?
Ne.

Jo.
(smích).

A nějaký 24 hodinovky?
Ne, jenom „cyklista“. To šlo postupně. Zkusila jsem si třístovku a to jsem ještě neujela, nějak jeli na mě moc rychle. Postupně.

Takže v podstatě jsi Šílenýho cyklistu brala jako zkoušku na tohle?
Jo, to byl takový další stupeň. Říkala jsem si, neujedu 500 na cyklistovi, tak o tom přestanu uvažovat (smích). No 500 se ujelo, no…

Kvalifikace na republiku (smích)…
(smích) Kvalifikace byla, ale zase nebylo to tak slavný s tou pětistovkou. Věděla jsem v jakým jsem byla stavu, tak… ale řekla jsem si, 500 musí bejt.

Dobře. Mohla bys teď představit tvůj doprovodný tým?
Můj tým je Honza Fiala a to je všechno (smích). To je průvodce městy, to je psychická opora, řidič, prostě nebylo potřeba více lidí, no pak Lojza Vitásek, to byl takový styčný bod, má dlouhý ruce, dosáhne daleko z auta, pravda první banán mi podával levou rukou, to jsem si říkala, ty jo jestli takhle bude pokračovat… (smích) prostě von tu ruku vyndal z toho auta asi 20cm, tak to bude asi složitější vysvětlování.

Nezkoušeli jste si to předtím?
Ne. Hanka říkala, že se všechno do první noci naučím, tak jsem si říkala budu jí věřit. Bylo dost poznat, když se změnil řidič. Ne ve zlým, ale každý jezdí jinak a asi není dobré toho řidiče měnit, obzvláště potom ke konci. První den to ještě nevadilo, ale … Honza Fiala si šel jednou lehnout v autě, někde mezi Litoměřicema a Lovosicema. To nastoupil ještě Pavel Turiče, to byl takový externí řidič, který přijel na ten první den a ten teda přes den řídil ale odjel prvních asi 5 km do Lovosic a navigoval Dušan, načež tam byla taková křižovatka, v Lovosicích, rovně to vedlo na náměstí, po kostkách, jednosměrkou a do kopce a ještě špatně. Když jsem je viděla jak zoufale vyrazili, potom Dušan si všiml, že máme jet doleva, ale už nemohli nic dělat, tak měli nápad, že se rozdělíme, no jeden lepší, než druhej… tak Honza nevydržel, vstal a od té doby spát nešel…

No a když teda mluvíme o závodě, na čem si jela? To bylo taky dost zajímavé.
(smích) Kolo je hodně zajímavé. Pan Štěrba staví z různých náhradních dílů, třeba hlavové složení nepovažuje za nutné dávat značkové… No a celý pátek před závodem jsem strávila tím, že… nejdříve jsem si myslela, že bude problém sehnat nějaké lacinější Campagnolo… sehnala jsem, zanesla jsem, strejda to rozebral a ty vole Campagnolo tam nebylo. Tam bylo něco jinýho a kvůli tomu je zkrácená vidlice a teď originál tam nejde nasadit, no tak to jsme byli z toho docela… takže zpátky, Štěrba se k tomu moc neznal, nebo prostě nezaujal nějaké kladné stanovisko, tak jsme koupili ještě jedno hlavové složení, takže je to složené ze dvou a drží to na třech závitech.

Hm.
V sobotu jsem si říkala, dobře… protože v srpnu jsem nenajezdila vůbec nic, 3 dny jsem byla na Šumavě, jeden Radmaraton, tady Vysočinu s Hankou no a jsem si říkala tak v sobotu se pojedu s klukama projet, poslední jízda, zkouška jestli to kolo jede… Po výměně všeho (smích), no a ujela jsem asi 500 metrů a ruplo lanko (smích) přesmykače. To jsme jeli s Lojzou. Těch 150 zvládne a on se rozhodl, že se obětuje, že mi dá svoje a vymění ho. Když sundal svoje, zjistili jsme, že je v podobném stavu a drží tak na jedné nitce (smích) takže jsme lanko neměli ani jeden. No a po těchhle zkušenostech jsme v autě vezli fakt kde co.

A bylo něco potřeba?
Za jízdy jsem jednou píchla. Jako blbě to přehazuje, ale v noci, když svítilo auto, jsem si na to dávala pozor.

Jak to snášelo tělo?
Tělo? (smích) Říkalo na Vysočině, že už nechce (smích). Nevim. První den bych řekla, že se mu nelíbilo to vedro a druhý den se přizpůsobilo. Pak už mě třeba ani ten tep neklesal, furt se držel.

A kolik to bylo, ten tep?
Tak 120 když jsem něco dělala, 100 když jsem se tak flákačsky poposouvala, ale ten první den furt 100, jako nejnižší, neklesalo to.

Tak stovka už je dost nízko, ne?
No tak já mám klidovej tep 38 (smích).

Takhle málo? To máš teda nějako hodně sportovní minulost, co?
(smích) To není nějaká sportovní minulost, to je spíš jako vada a doktor mi to zakázal jet (smích), jako že mám nízkej tep. A já jsem si všimla… vedro mi moc nesvědčí… jako ve vedru moc neklesá, jsem si říkala, tak riziko je když ten tep klesne. V pondělí se nedostal přes 40 a když byl 36, tak se mi docela motala hlava (smích) jsem si říkala ty vole čím to je? Nevim.

Takže žádná sportovní minulost?
No, všechno tak normálně, nic nějak intenzivně.

Až teď cyklistika.
No docela se mi líbil ten dotazník, na startu, jak tam měli povolání, kolik máš letos najeto a pak záliby (smích). Jako – kdy?

No a jak to snášel tým?
Dušan byl kuchař, vrchní, ten to snášel dobře…

To i vařil?
Tam tak seděl a prostě chystal, co je potřeba najít, věděl kde co je a… (smích) třeba jim říkám na Skřítku: „Chci náplasti“ a Dušan mi přinesl všechny čtyři…

Měla jsi nějaký rozpis co budeš jíst, nebo…
Ne, podle chuti. Byly chvíle, kdy Honza… a podívej, já bych ti něco tady ze svýho… měl tam takový ty kornový tyčinky, samý takový dobroty, co mi moc nechutnaj (smích) a chvíli trvalo, než jsem jim vysvětlila, že tohle prostě jíst nebudu.

Takže to fungovalo, že jsi jim mávla, oni přijeli k tobě, tys jim řekla co chceš…
Ta komunikace s tim autem, to bylo boží, prostě, to se mi strašně líbilo.

Co jsi teda jedla především?
Především housky se sýrem a s takovou debrecínkou. Zkoušela jsem i normální salám, snědla jsem jednu a říkala jsem ne, to ne, to mi moc nejede, kupte něco lepšího. A v podstatě jsem nejedla nic jiného. Jeden perník a …

A co jsi pila? Předpokládám čaj a vodu se šťávou (smích)
(smích) jo ještě jsem jedla palačinky. Ty mně docela chutnaly taky. Ty se dodělávaly ještě ráno před závodem, Honza je má rád taky… tak studený. Jinak asi nic. Ty müsli tyčinky asi 4 a jinak mi to moc… a Hanka se tak smála, když viděla tu krabici s müsli tyčinkama a říkala, na to nic neujedeš. Nějak mně nechutnaly (smích).

Ionťáky?
No, ale v takovým hodně ostrým ředění – malou lžičku do celý flašky. Jo a snědla jsem 4 Powergely, ty byly boží (smích). Když už to nejelo na Powergel, nebo na Powerbarovou tyčinku, tak už jsem šla spát, to už nemělo smysl.

Měla si představu o trase, věděla si do čeho jdeš?
Já jsem měla projeté dobře, ale jen úseky. Neznala jsem vůbec úsek z Hradce až do Pelhřimova, jako celý ten západní objezd byl pro mě úplně cizí kraj, což mě dost překvapilo, protože ten úsek okolo Dubí...

Tam to bylo hodně nepříjemný…
...
tam, jak přijel ten externí řidič Pavel, tak ten řídil v podstatě tohle a ten to nějak nechápal… mezi těma kamionama se mu to nějak nezdálo. V podstatě nic pěknýho neviděl.

Bloudili jste nějak?
Kromě toho výjezdu na náměstí v Lovosicích… ale to byl okamžik. Sotva se vystřídali, tak jsem je viděla tak bezradný…

No a co potom, když se jely Boskovice a tahleta část?
Tam člověk ty kopce nějak nevnímal. Vím že tam jsou, ale tam jsem se snažila jet tak, aby se člověk jenom tak přesouval a říkala jsem si, podle toho jak se dostanu přes tu Vysočinu, tak se rozhodne, jestli je to dojetelný.

Hm. Mělas třeba nějakou hrubou představu o tom, kdy kde budeš?
Představ jsem měla několik. Kdybych nebyla po druhé noci v Plzni, tak to vzdám. To bylo rozhodnutí, které jsem učinila doma. Po druhé noci… tak člověk tam byl akorát tak večer. Na začátku Plzně jsme spali. Nějak jsem cítila, že by to chtělo na chvíli si lehnout, ale bylo tam strašně rušno, auta, teď tam ještě k nám přijel parkovat nějaký tirák, prostě usnout se nedalo. Já jsem měla psychicky připravený, že druhou noc se bude chvíli spát a chtěla jsem to učinit na tomhle místě, jenže okolnosti na to moc nebyly, dvě hodiny jsme ztratili a jeli jsme dál a spali jsme na Brdech, nahoře. Tam to bylo krásný na spaní, ale když jsem ráno volala a vy jste byli v Pelhřimově (smích) tak jsem pochopila, že ten nocleh mě přijde draho.

Takže ty kopce ti nějak moc nevadily?
To už je jedno, spíš mě příjemně překvapilo za Boskovicema, to jsem měla projeté z druhé strany a tam se mi zdálo, že se to vlní, když jsem jela z protisměru a z týhle strany to byl kopec a pak to bylo nějak z kopce. Ty vlnky jsem nějak nevnímala.

A dojezd?
Dojezd byl super. Jela jsem třicítkou, ten Lipník, Hranice… pak to trošku polevilo, začlo už být vedro, do Mošnova, kopec nahoru jsem už zase jela tak 8, 10, jsem si říkala, to nemá cenu, o nic nejde, rozjet to musím na rovině, v kopcích to neurvu. Ten sjezd… jsem si říkala dobře, tak nebudu zastavovat, tak silou vůle, pomaličku… dalo se jet mnohem líp. V Příboře jsme zastavili, ptali se co chci a jsem řekla karimatku… Se poradili - "chce karimatku, nedáme jí" (smích). No dobře, tak aspoň ten Powergel. Mi nevěřili, že si chci lehnout třeba na 5 minut (smích).

Měla jsi na cestě takový momenty, kdy jsi to chtěla vyloženě zabalit?
Na Vysočině, když už nějak nepomáhalo to spaní… Několik chyb dalších, kromě té Plzně, bylo, že jsme jeli ve vedru z Pelhřimova do Jihlavy. Tam bylo tak 31, 32 a to jako byly draze zaplacené kilometry. Bylo by lepší to prospat a jet potom. Pak jsem si říkala dobře, dospim něco ve Velkým Beranově. Tam byl takový krásný lesík před dálnicí. Sotva jsem usnula, tak Lojza telefonoval s Jirkou Sladkým a strašně do toho telefonu ječel (smích) a Hanka tam říkala, no to nás nenapadlo, že spíš i ve dne (smích). Tak se jelo. No a pak člověk váhal mezi tím jet pomalu, nebo spát a jet rychle. No a tak jsem pomalu jela a těch osmadvacet vydrželo strašně dlouho ten den a když se konečně ochladilo a dalo se jet, tak jsme udělali pauzu a půl hodiny jsem seděla. To nebylo optimální.

Taky u tý objížďky. Na konci jsem říkala, hele mně je fakt zle, jako na tom kole jet můžu, ale když zastavím, tak se bojím, že omdlím. Tak oni, radši ne, chvíli si lehnem, jenže 20 minut jsme hledali místo, protože tam nebylo kde a když jsem potom usnula, tak mě vzbudil motorkář. Tak to ne, jedem pryč odsuď, ale neodjeli jsme daleko, jeden kopec jeden sjezd a spali jsme znovu, ale už na pěkném místě, kde se člověk pořádně vyspal, ale zase to nevydrželo dlouho a před Prostějovem přišla další krize.

Hm… no - … Dobře, a teď řekněme kdyby bylo nějaké příště, jako že teď neříkej jestli jo, nebo ne, jak by jsi změnila svoji strategii? Teď máš přeci jen zkušenosti přímo ze závodu.
No tak rozhodně je lepší mít projetou celou trať.

To je neocenitelné, to je jasný.
Pak bych asi… důležitý poznatek je, když člověk nemůže usnout, tak je zbytečné se o to pokoušet, pak je poznatek nespat na kopci (smích) to se taky neosvědčilo, no a pak by se možná daly zkrátit přestávky, kdyby ty záchody nebyly na benzínkách. Hanka říkala čtvrt hodiny na záchod, jsem si říkala to je blbost, to mám hned, ale taky jsem měla takové tendence na benzínkách – než si člověk dojde k pokladně pro klíče, než to obejde, někde se vybavuje, než něco a čas je v prdeli…

Ani nevím jestli Hanka byla na pumpě…
Aha, Lojza si to psal, kolikrát. Tak to až sečte (smích). Jsem byla 13x na velké (smích), kolikrát na malé, to jsem nespočítala (smích). Ale naprosto kvalitní modely, žádné nějaké (smích).

(smích) Tak to je pikantní.
Jako žaludek pracoval spolehlivě.

Co se týče vybavení, napadlo tě něco, co by se ti hodilo a neměla si s sebou?
Lehčí kolo by se mi hodilo (smích), jinak asi nic. Všechno bylo. Jako, neuměla bych tu stravu naplánovat dopředu, protože fakt nevím, na co dostanu chuť. Koupit třeba 5 kilo banánů a druhou hodinu na ně přestanu mít chuť…

A bylo to tak, že jsi na to jídlo skutečně měla chuť? Většinou na těch dlouhotrvajících akcích nemáš na nic chuť a musíš se nutit.
Jako nemáš chuť na nic… asi jsem to nejela tak nadoraz. Na doraz jsem jela třeba ten závěr a tam byl fakt problém do sebe tu housku narvat, protože mě to zdržovalo a navíc oni na mě "a to ještě žereš?" (smích). Samozřejmě, jestli to Hanka jede nadoraz celý, tak to…

Je to drsný.
Jako poznatek ze čtyřiadvacítky byl, já jsem 5 hodin nejezdila, Honza Fiala jezdil furt, ujel víc. Takže je lepší jezdit furt (smích).

No ale tohle není 24…
Dá se to jet furt. Ten první spal čtvrt hodiny a jel jenom 40 hodin (smích).

Vy jste dojeli až do cíle k tomu Imperialu v Ostravě?
Byli tam ještě nějaký… sedmička tam byla.

Byla? To byla dvojice Jirka Salava a… jo voni tam byli na to vyhlášení.
No já jsem nešla dovnitř. Tam byli (cvak)...


    Nekompromisní cvaknutí oznamující konec kazety ukončilo záznam povídání s Dášou Likusovou, nicméně naše povídání pokračovalo dál, neboť všichni, kdo se jakýmkoli způsobem zúčastnili tohoto závodu, si odnášejí tolik zážitků, kolik se dá nasbírat jen na 1 111 non-stop kilometrech objezdu republiky.

    V samém závěru ještě Dáša vyjádřila přání poděkovat dvěma osobnostem, které stojí v pozadí jejího dokončeného objezdu - Hance Ebertové, která jí poskytla mnoho neocenitelných rad a vedoucí osobě jejího týmu Honzovi Fialovi (těm, kterým je toto jméno povědomé připomeňme, že jde o certifikovaného Šíleného cyklistu - startovní číslo 13 z letošního SC2001), jakož i všem členům jejího doprovodného týmu.

Zdroj: KPO