Na Korsice jsem už sice byl, je to ale už pár let a rozhodně jsem tenkrát neviděl všechno. A i kdyby, je tam tolik krásna, že se to dá vidět znovu a znovu. A znovu.
Tentokrát jsem jel s osvědčeným mělnickým cykloklubem MIKE, s Michalem Třetinou. S Michalem, který řídil, přijeli od Mělníka Luboš Uhlíř a Alena Nedvědová. Nastoupil jsem v Praze s Lucií Krebesovou. Do obytné Avie jsme natlačili i zásoby potravin. Po 14h jsme vyrazili do Brna, ale v Průhonicích jsme ještě doplnili zásoby piva, nejpropracovanějšího jontového nápoje. Luboš využil cesty k dodělání kola-měnil plášť.
V Brně čekala druhá Avie, obsazená většinou cyklisty z  cykloklubu Komín. K nám přistoupili Jitka a Jirka Pokorní a Honza Markovič, druhý řidič. V 21:30 jsme v Mikulově vjížděli do Rakouska. Na celnici jsme museli vystoupit a ukázat, že všichni máme obličeje. Luboš měl problém se svou krevní skupinou, nalepenou v pase. Nakonec jsme ale úspěšně pronikli do Evropské Unie.
Vídeň, Graz. Druhá Avie byla slabší v kopcích, občas jsme čekali. V 3:30 jsme asi 70km před Klagenfurtem zastavili na dálničním parkovišti na noční přestávku. Skoro všichni, kromě řidiče a mě, usnuli už za jízdy. Zalezl jsem potmě do spacáku, ani nevím, jestli do svého, ale byl jsem tam sám, tak asi ano. Nikdo nechrápal.

Úterý 1.5.
V 7:30 Michal otevřel oči a pronesl "co s načatým večerem?". Bylo krásné ráno, slunce hřálo, bílé vrcholky Alp jiskřily kolem dokola.
V poledne jsme vjeli do Itálie a v 14h jsme míjeli Benátky. V Avii bylo 27^oC. Za Padovou, v 16:40 se ozvala rána, jako když bouchne guma. Co to bylo? Zastavili jsme. Bouchla guma, na zadní dvojmontáži. Dojeli jsme na parkoviště, Komíňáci z druhé Avie rychle vyskákali a pomáhali s výměnou.
Druhá Avie měla cestou několik drobnějších problémů. Nesvítilo světlo, pak svítilo pořád, pak se nedobíjela baterie.. V noci jsme dojeli před Livorno, popojížděli sem a tam a hledali místo na zaparkování a přenocování. Nebylo to jednoduché, všude byl zákaz nočního parkování obytných aut. Nakonec jsme zůstali u vyústění nějaké polní cesty a objevil se další problém, u druhé Avie nemohli zařadit zpátečku. Tak jsme ji strkali sem a tam.. A šli jsme k moři. Bylo 23:30. Voda moc teplá nebyla, přesto jsme si trochu zaplavali.

Středa 2.5.
Vstávali jsme v 6:30 a popojeli do Livorna na trajekt. Z denního světla jsme vjeli do temných útrob lodě. Navigoval nás černoch, měl naštěstí reflexní oblečení a tak byl v té tmě vidět.
Moře bylo klidné. Hladina byla jemně zvrásněná. Zvrásnění se vlnilo jemnými vlnkami a celé se to pohupovalo na trochu větších vlnkách. Trojitá modulace. Medúzy vidět nebyly.
Trajekt plul 4 hodiny, ve 12:30 jsme byli v Bastii na východním pobřeží Korsiky.
Zaparkovali jsme za Bastií, zprovoznili kola a naobědvali jsme se. Cíl naší první cesty byl na západním pobřeží. Ostrov je tu úzký, není to daleko, ale musí se přejet přes malé sedlo Col de Teghime, 536mnm. Strmé stoupání začalo už v Bastii. Na okraji města se cesta dělila na kratší strmou a delší mírnější. Většina jela mírnější, tu ale už znám, tak jsem s Alenou zvolil strmější cestu. Bylo to rychlejší, i když kolem odporné skládky. Korsika je protkána smetišti různých velikostí, barev a smradů. Alena ještě vyrazila k vysílači nad průsmykem, mě ale průsmyk stačil.
Když se všichni doškrábali nahoru, vydali jsme se pěkným sjezdem směrem na Olettu, před ní jsme však odbočili na úzkou silničku rovnou dolů do St.Florent. Trochu jsme se projeli po městečku, z hradeb koukli na moře a pak jsme přejeli na protější břeh zálivu. Tady už byly zaparkované obě Avie, tak jsme se mohli najíst a vykoupat na "Čarlsově" pláži. Spali jsme, k velké radosti komárů, vedle Avie. Po chvíli se zdvihl vítr, komáry odvál, deštíček přivál. Tak jsme se odsunuli do Avie. Tam se ale nedalo vydržet, takže za chvíli jsem zase ležel venku.
Ve středu jsem ujel 33km a nastoupal 680m.

Čtvrtek 3.5.
Jako ranní jídlo, nedá se to nazvat snídaní, je to vlastně snídaně a oběd dohromady, se mi osvědčily ochucené ovesné vločky, neboli müsli. Na cestu jsme vyrazili s Lubošem a Lucií v předstihu, protože začínala delším stoupáním. Z St.Florent jsme 5km stoupali směrem na Ille Rousse. Na nenápadné křižovatce bylo potřeba odbočit vlevo do vnitrozemí, po úzké asfaltce D62 na Rapale a Murato. To se některým rychlíkům nepodařilo a jeli jinudy.
Silnička se vinula po úbočí kopců nad údolím říčky Aliso, zajížděla do bočních údolíček a zase zpátky. Skoro tři hodiny jsme viděli a zase ztráceli z dohledu nádrž pod Olettou. Vesničky se táhly od silnice až na vrcholky kopců a tam se ztrácely v mracích. Domy byly často kamenné, včetně střechy, neomítnuté.

Hřbitovy s náhrobky ve tvaru domečků shlížely do údolí.
Na stromech visely citróny a pomeranče, asi loňské. Kolem dokola všechno bujelo, krásná zeleň. A všude to krásně vonělo. Desítky vůní se mísily v různých poměrech. Vznikaly tak tisíce různých odstínů. Co nádech, to jiná vůně. Neuvěřitelně intenzivní, krásné a překvapivé vůně nás provázely celou cestu a bohužel se zatím nedají zaznamenat.
Projeli jsme Murato a po D5 vystoupali do průsmyku Bigorno, 885mnm. Dohonila nás další skupina. Z průsmyku bylo vidět do údolí řeky Golo, kudy vede jedna z větví úzkoroschodné korsické železnice. Trať vede z Ajaccia do Ponte Lecia, tady se větví na směr do Calvi a údolím Golo do Bastie.
Občas jsme se museli prodírat stádem ovcí, prasat nebo krav. Docela nebezpečné to bylo při sjezdech, kdy se při rychlém průjezdu zatáčkou něco objevilo uprostřed silnice. Vjet nějaké krávě mezi žebra bych teda nechtěl.
Sjeli jsme až k trati, přejeli jsme jí kousek od Ponte Leccia, zrovna tak hlavní silnici a k Aviím jsme se dostali na začátku údolí Asco.
Ujeli jsme 71km, nastoupali 1600m. Nějak nám to nestačilo, a hlavně, údolí Asco je zajímavé, tak jsme s Lubošem a Alenou jeli dál, skoro až na konec silnice. Byl to úchvatný kaňon s ostře řezanými načervenalými skálami. Ve výšce přes 1200mnm byla už mlha a začalo se šeřit, a tak jsme to 2km před koncem otočili a vrátili se dolů k Avii. S výjezdem do údolí Asco jsme tak najeli 125km a nastoupali 2700m. To já a Luboš. Alena, která dopoledne jela jinudy, najela okolo 170km. Já a Luboš jsme přespali venku, pokud vím, ostatní v Avii.

Pátek 4.5.
Ráno Alena usmažila lívance a ochutnali jsme všichni. Vítané zpestření jídelníčku. Vystoupali jsme poměrně strmý kopec přes Moltifao až ke polorozbořenému kamennému kostelu. Prolezli jsme několik místností, do hlavní lodě se ale nesmí. Bylo vidět, že z kamenného klenutého stropu občas nějaký ten kámen spadne.
Následoval pěkný sjezd a pak převážně stoupání, místy dost strmé, k průsmyku Bocca Capanna, 844mnm. Jeli jsme s Lubošem a Luckou poslední. Na silničce od průsmyku jsme viděli skupinku, jedoucí před námi. Když jsme na průsmyk dorazili my, byl už v mracích a bylo vidět jen na pár desítek metrů. Počasí se rychle zhoršovalo. Jeli jsme po úbočí. Předjel nás nějaký cizí cyklista jen v dresu na dost pěkném kole. Zahříval se rychlou jízdou. Před Olmi-Capella začalo hustě pršet, teplota klesala. Odbočili jsme doprava a začali stoupat. Lucka byla špatně oblečená. Dali jsme jí sice něco od sebe, ale bylo to málo. Stoupali jsme pomalu a na zahřátí to nestačilo. V sedle Bocca di a Barraglia, 1099mnm, bylo jen 5^oC.
Sjezd ze sedla, za normálních okolností odměna, byl teď ještě krutější než výjezd. Kapky deště bičovaly obličej. Mokré oblečení studilo. Prsty na brzdách křehly. Mezi jednotlivými serpentinami se brzdy namočily a před zatáčkou začaly brzdit vždycky se zpožděním, po odpaření vody. Navíc to klouzalo. Brzdil jsem proto pořád a šlapal zároveň, abych se trochu zahřál. Teplota vzduchu stoupala jen pomalu, v 800mnm bylo jen 7^oC. Lucka už nemohla, v Speloncato jsme se nejdříve šli zahřát do truhlárny. Truhlář pochopil a začal pálit dřevo. Luboš mezitím našel hospůdku. Přesunuli jsme se do ní, teplo tam ale nebylo. Na slunné Korsice asi kamna neznají. Alespoň sucho a horký čaj.
Napsali jsme SMS Michalovi, aby neměl strach, kde jsme zůstali trčet. Řešil to velkoryse, vyrazil nám s Avií naproti. Setkali jsme se po 10km v Muro. Ani Lubošovi se nechtělo jet dál, já jsem byl na vážkách a nakonec jsem zůstal v Avii. Škoda, zbývalo jen 20km, převážně po rovině a z kopce.
V kempu u Calvi jsme pookřáli, jen pohled o kilometr výš, zpátky do hor, nám připomínal jejich zrádnost. Ujeli jsme 61km, nastoupali 1480m a prošli zkouškou odolnosti tělesné i duševní.
A co s načatým večerem? Vydali jsme se podél pláže do večerního Calvi. Procházeli jsme hradní uličky, někteří si už ani nepamatovali, kde byli a kde ne. Takže jsme některé prošli dvakrát.

Sobota 5.5.
Počasí v pořádku. Projížděli jsme Calvi, na křižovatce jsem odbočoval doleva, přitom jsem ale filmoval hrad napravo. Pravým okem jsem sledoval hledáček kamery, levým jsem se díval po značkách a po autech a udržoval rovnováhu. Ještě jsem zahlédl dva policajty, jak mě sledují. Sakra, neukázal jsem rukou, že odbočuju! To bych ale musel pustit řídítka, a to se nesmí. Naštěstí jsem zmizel, než se vzpamatovali.
Jeli jsme převážně podél moře, směr Galéria. Po horách změna. Pohledy na klidnou hladinu uklidňovaly. Chvílemi ani nebylo jasné, kde je obzor, kde končí hladina a začíná obloha. Všechno bylo nekonečně modré.
Za Galérií jsme dál do Porta jeli vnitrozemím. Tady byla trasa společná s Avií. Stoupali jsme. S Michalem a Komíňákama jsme nasadili rychlejší tempo. V půlce stoupání stály Avie. Lucie, která se vezla, nás všechny polila vodou. Taková osvěžovna.
Vyjeli jsme na Col de Palmarella, 408mnm. Krásné rozhledy, na moře, na okolní hory, na vinoucí se silničku, po které jsme přijeli a dál pojedeme. Další sedlo, Col de la Croix, bylo níž, jen 269mnm. Cestou jsme se předháněli s Aviemi. A když už jsme toho měli dost a Michal řekl, že nebudem blbnout, chtěla nám ujet Jitka. Vyrazila, jak vystřelená z praku. A byla tu další divoká jízda, do mírného kopce.
Před Portem všichni zpomalili a zastavovali. Silnička se tu zařízla do načervenalého útesu. Za každou zatáčkou byl krásný pohled. Na skály, na moře, jak hluboko dole vlnky narážely do skal, ale i na vraky aut, visících na skalách skoro v každé zatáčce.
Při vjezdu do Porta nás čekalo překvapení. Právě tu skončil cyklistický závod Tour de Corse. Všude plno borců v dresech, doprovodná vozidla, chaos. No, alespoň naše doprovodné Avie, zaparkované v eukalyptovém lesíku u pláže, nevypadaly tak provokativně.
Z Calvi do Porta jsme ujeli 87km a nastoupali 1070m.

Neděle 6.5.
Odpočinkový den. Protože pršelo. Původně plánovaný výlet do Oty se zvládne připojit k zítřejší trase. Tak jsme se prošli po Portu. Michala málem pod strážní věží spláchla vlna. A taky jsme jedli, někteří už končili se zásobami z domova a doplňovali jídlo místními bagetami. Ale v neděli se špatně nakupuje, skoro všude měli zavřeno. Večer byl mejdan u Komíňáků. A pak chvilka na pláži. Jak neobyčejné může být noční šplouchání vln, jemný deštík, šum listí. Noc nám dodá energii do dalšího dne. A bude potřeba hodně energie..

Pondělí 7.5.
Ráno k nám přišel kůň. Včera byl ve zrušeném kempu, kam jsme se chodili mýt.
Komíňáci odjížděli, když jsem ještě neměl sbaleno. Měli náskok 10minut. Chtěl jsem je dohonit a jet s nimi. Vyrazil jsem z Porta do stoupání na Evisu. Šlapal jsem jak stroj, měl jsem přece hodně energie. A nikde nikdo. Jen prasátka, hlídající skládku ledniček a autovraků. Že by chlapci taky tak hnali? Pravda, kochal jsem se krajinou, ale za jízdy, do kopce se to dá.
Projížděl jsem Marignanou. Za hodinu a půl jsem nastoupal 700m. Za vesnicí slyším nějaké cinkání. Asi se mi něco povolilo, blesklo mi hlavou. Pátrám za jízdy po kole, nic. Asi mě někdo dohání a třepe mu blatník. Ohlédnu se. Za mnou pes. Neměl blatník, ale na krku se mu třepala rolnička. Pomalu se přibližoval. Trochu jsem zrychlil, ale do toho kopce už to moc nešlo. Pes se dál přibližoval. Už byl pár metrů ode mně. Radši jsem zastavil, aby mně nechňapal po noze a dal jsem kolo mezi sebe a něj. Snažil se kolo obejít. Byl neodbytný. Sehnul jsem se jakoby pro kámen. Couvl. Aha, taky se bojíš. Tak jsem ho nechal, ať si mě očuchá. Spokojeně se vrátil domů.
Takhle ty Komíňáky nedoženu, když si budu hrát se psem. Vyjel jsem až na Col de Sevi, 1101mnm. Ani tady nikdo nebyl. Tak jsem jel dál, 15km dlouhý kvalitní sjezd na 500mnm na kruhový objezd před Vicu, kde měl být sraz. Bylo 11:25, zase nikdo! Přijeli za půl hodiny od Cargese. Já je honil, a oni jeli jinudy. Špatně odbočili už u Porta, ale cestu přes Les Calanche, tu znám, tu měli ještě krásnější než já.
Avie přijela v 12:30 a tak jsme se mohli konečně najíst. Všichni jsme se sešli. Dál jsme vyrazili ve skupině, ale postupně jsme se rozptýlili. Zůstali jsme tři, já s Lubošem a Lucií. Luboše jsme taky ztratili.
Silnička se vinula mezi skalami. O několik set metrů níž hučela říčka. Jemně a krásně pršelo. Nebylo potřeba něco říkat, jen se dívat a vnímat. Vnímat tu majestátní krásu, pohodu a klid. Prostě Královská etapa. Nejkrásnější, možná proto i nejobtížnější.
U Rosazie nás předhonil Michal s Lubošem. My jsme nespěchali, nebylo kam, protože všechno bylo právě a jen tady. Cesta vedla až dolů k řece a zase nahoru. Projížděli jsme lesem. I přes déšť les voněl. Hučel vodopád.
Dojeli jsme poslední a kemp jsme našli díky SMS od Luboše. Byl v údolí Gravony u silnice z Ajaccia. Sice měl teplou sprchu, ale necítil jsem se tam dobře. Bylo tam nějak chladněji, asi tím, že byl v údolíčku, pod úrovní silnice.
Ujel jsem 96km a nastoupal 2810m. Nepršelo, tak nás několik zase spalo venku.

Úterý 8.5.
Vstali jsme v 7h, v kempu bylo jen 8^oC, prostě divné místo. Ajaccio jsme minuli po zapadlé silničce přes Botaccinu. V Porticiu jsme nakoupili ovoce a pečivo a vykoupali jsme se v moři. Bylo 24^oC. Dál jsme jeli kousek podle pobřeží. V Agnarello jsme odbočili do vnitrozemí, vystoupali přes Pietrosellu do Col dAja Bastiano, 600mnm. Sjezd po kvalitní široké asfaltce do Pila-Canale.
Tady nás postupně dojel zbytek naší výpravy, společně jsme zachlastali vodu z místního zdroje. A společně jsme vyjeli dál. Další super sjezd. Pak krátce do kopce a byli jsme ve Filitose, tady jsme navštívili naleziště záhaných menhirů. Víc než menhiry mě ale zaujaly neobvykle tvarované skalní útvary.
Z Filitosy jsme zase nasadili vyšší tempo a s Michalem jsme dojeli do kempu u Olmeta, na břehu moře naproti Propriana. Ujel jsem 87km, nastoupal 1300m. A byli jsme se i koupat, vlny a skály zpestřily přístup do vody.

Středa 9.5.
Z kempu jsme se vytrousili po jednom, pak jsme se nějak zformovali a z Propriana jsme jeli pohromadě. Jel jsem první a za mnou Komíňáci. Hnali mě fest a vezli se. Vydržel jsem to až do Sartene, i když mě mohli kdykoliv předjet, kdyby chtěli. Nebyl to zas tak velký kopec, ale zapotil jsem se.
Sartene je známé svými úzkými uličkami v nejstarší části města. Vyzkoušeli jsme i ty nejužší, všude jsme se protáhli. Nakoupili jsme bagety do zásoby, protože tu byly i Avie.
A vyrazili jsme na další rychlou jízdu. Ze Sartene k pobřeží to ještě šlo, silnice převážně klesala. Těžko se mi jelo i v závěsu, mám širší řídítka a vysoký posaz, prostě to není závodní kolo. Protivítr mě vyrážel z pelotonu. Jak jsme se dostali na pobřeří, musel jsem se odpojit. Protivítr byl tak silný, že jsem prostě musel jet pomalu. Před Bonifaciem mě předjely i Avie. V Bonifaciu byl kemp z půlky obsazený, druhá půlka byla mimo provoz a povrchní majitel neměl o hosty zájem. Museli jsme vyjet nad město do jiného kempu. Ujeli jsme 81km a nastoupali 1300m.
Na prohlídku města jsme se vrátili Avií.

Nejdřív jsme se nechali motorovou lodí vyvézt na moře. Od moře vypadá Bonifacio na vysokých útesech zajímavě. Zapluli jsme i do jeskyně, přístupné z moře. Na zpáteční cestě nechal kapitán Lucku řídit.
Prohlédli jsme si město, procházeli uličky, zašli jsme i na hřbitov (Cimeterie Marin). Hroby byly uspořádány do uliček, jako v nějakém miniaturním městečku.
Vrátili jsme se do kempu. Spal jsem venku, Luboš taky, ale o kus dál, a ještě někdo z Komíňáků byl pod širákem. Když spím pod širákem, jsem ve střehu. A tak jsem se v noci probudil. Mířil ke mě velký pes. Jeho rozměry ještě umocňovala má ležící poloha. Ruce jsem měl sice venku ze spacáku, takže byly po ruce, ale byl jsem v nevýhodě. Docela jsem se bál. Klidně jsem na něj promluvil a pohladil jsem ho. Lehnul si k mojí hlavě a lehce mě zavalil. Couvl jsem. On se opět přisunul na dotek. A znova. Teprve, když jsem mu položil ruku na tlapku, uklidnil se. Hlídal. Mohl jsem tvrdě usnout, pes působil jako zesilovač okolní přírody. Nemusel jsem být ve střehu. Všechno, co se dělo kolem, jsem cítil přes tu tlapku. Za noc třikrát odešel, zkontroloval ostatní spáče, obešel kemp a vrátil se ke mě, na stejné místo. Zmizel těsně před svítáním.

Čtvrtek 10.5.
Brzo ráno Luboš a Honza Markovič odjeli do Bonifacia na východ slunce, vrátili se na snídani. Měl jsem starší bagetu. Trošku stará se jí špatně, je dost houževnatá, trhat se nedá, kousat ani řezat taky ne. A děsně drobí. Zato když ztvrdne úplně, dá se zlomit. Tak jsem si kus ulomil. Dal jsem si jí do polívky, aby se rozmočila. Ale chovala se jak impregnovaná. Po deseti minutách se polívka vsákla jen několik milimetrů hluboko. Musel jsem jí hlodat jako bobr.
Když jsme vyjížděli z kempu, motal se tam můj noční pes. Dělal, jako že mě vůbec nezná. Užil si jednu noc a zmizel.
Další etapu do Porto Vecchia jsme zase závodili, takže jsme tam byli ani ne za hodinu.

Prošli jsme se po městě a nakoupili koblihy a hlavně bagety.
Místo na spaní jsme hledali dlouho, nakonec jsme zůstali asi 10km od Porto-Vecchio, na výběžku východního pobřeží. V korkovém háji. Ujel jsem jen 41km a nastoupal 400m. Ještě jsem se šel projet po pobřeží. Spát jsem šel na pláž Palombaggia, byli tam i dva Komíňáci. Nic nerušilo úplnou tmu, hvězdy svítily. Ležel jsem na zádech a pozoroval nekonečnost vesmíru. Najednou proletělo přes půl oblohy žhnoucí světlo, za půl vteřiny. Asi meteor.

Pátek 11.5.
Ráno jsme se vzbudili brzo, ještě za tmy. Seděli jsme na skále u vody. Moře šplouchalo. Pozorovali jsme rozednívání, pak východ slunce. Každý východ slunce je jiný, stojí to za to, pozorovat ho znovu a znovu. Je jiné rozložení mraků, jiná okolní krajina, slunce má jinou barvu a kolem jsou jiní lidé. Z každého člověka vyzařuje něco jiného.
Měl jsem zvláštní náladu. Sedl jsem na kolo, bez snídaně, a jel jsem. Přes Ospedale a Zonzu jsem vyjel na Col de Bavella, 1218mnm. Průsmyk halil mrak, ale za chvíli byl pryč. Díval jsem se do kraje a čekal na ostatní. Pohledy jsou tu úžasné, ten kopec se vyplatí vyjet.
Z údolí nad Zonzou se ozývala bouřka. Snad všichni přijedou, než se přižene až sem. Byli tu už všichni, kromě Michala, Luboše a Lucky. Sjeli jsme na druhou stranu do údolí, k horským kaskádám potoka Polischellu. Nejdřív jsme došli k první po břehu a vrátili se. Když dorazil Michal, prošli jsme několik kaskád korytem. Jedno jezírko jsem s Luckou i proplaval, ta voda byla ale pořádně studená.
Po překonání malého sedla Col de Larone, 608mnm, jsme sjeli podél řeky Solenzary. Řeka místy vypadá, jakoby tam tekly kameny místo vody. Při ústí, ve vesnici Solenzara byla konečná. Ujeli jsme 93km, nastoupali 2560m. Naložili jsme kola na Avie, vykoupali se v průzračné řece a dokoupili jsme bagety. Aviemi jsme vyjeli směrem k Bastii.

Zaparkovali jsme před Bastií, u pláže. S Luckou a Lubošem jsme si vzali spacáky a šli jsme až k moři. Lehli jsme si nohama k vodě, co kdyby stoupla? Vlevo, na sever od nás, svítila světla Bastie. Obloha byla černá a svítily hvězdy.
Vlny narážely na břeh šikmo, takže jejich hřebeny běžely podél pobřeží. Kampak asi běží? Usínal jsem. Probudil mě dotek. Měsíc silně zářil a osvětloval hladinu moře, velký stříbrný ovál se vlnil na hladině. Moře šumělo a šplíchalo. Vlny běžely ke stříbrnému oválu. Cítil jsem, jak všechno splývá a prolíná se. Bylo to úžasně krásné.
K ránu obloha začala blednout. Z černé přes šedou do tmavomodré. Rozednělo se. Rozhlédl jsem se po pláži, i Luboš byl vzhůru, a několik dalších spacáků bylo rozesetých po pláži jako kukličky. Kukličky postupně pučely. Upřeně jsme pozorovali východní obzor, tvořený mořskou hladinou. Měnil barvu z bleděmodré přes růžovou do červené. Teď! Na pláži to zašumělo. I moře zašumělo. Jasný oranžový bod na obzoru se po vyloupnutí rychle zvětšoval. Mlčky jsme se dívali a vstřebávali energii celým tělem.

Domů jsme se vraceli stejnou cestou. Druhá Avie měla problém, načerpali znečištěnou naftu a tak museli často čistit filtr. Dvakrát jsme dlouho čekali. Před hranicí jim došla nafta úplně a tak vjeli do rakouské celnice samospádem. Z celnice auto odtlačili. Přes českou celnici jsme je přetáhli na laně. Úřednice se pozastavila nad počtem osob v naší Avii. Michal řekl, že jsou i z Avie, co máme na laně a že jedem jen k pumpě. Jen aby! Řekla ta úřednice, čímž si alespoň trochu kryla záda.
V Pohořelicích jsme zajeli do hospody, jídla nic moc. Naposledy jsme poseděli spolu a dotvořili básničky Komíňáků.